Dobrý den, vážený pane předsedo, paní poslankyně, paní senátorky, páni senátoři.

Já si vzpomínám, jak jsem jako ředitel chomutovského Zooparku jednou vstoupil po ránu do stáje buvolů, kam někdo v noci vstoupil přede mnou, a kromě toho, že tam byl obrovský nepořádek, tak kočka, kterou jsme tam měli pro to, aby udržovala na nějaké únosné hladině místní populaci hlodavců, tak byla na zemi, měla všechny packy usekané a vykrvácela.

Já si myslím, že ty věci jsou nesrovnatelné a že dávat tady do srovnání lidské, zvířecí utrpení je nesmírně složité. A chápu, že ta předložená materie vyvolává celou řadu rozporů. Že jedni by chtěli zvýšit sazby, druzí říkají, že to je akorát, že vlastně je to dostatečné, že jenom máme nekvalitní vymahatelnost práva atd. Ono je to strašně složité se v tom orientovat. Já musím říct, že se stále víc přikláním k tomu, že podpořím jakýkoli návrh na zvýšení těch sazeb. Byť si uvědomuji, že je tady určitý problém s tou nerovnováhou, rozbalancovaností, o které tady byla řeč. Ale ono je to možná dáno tím, že zrovna v tu chvíli si to ta situace vyžaduje.

Já jsem jednou byl někde na Mysu Dobré naděje, kde u kolonie tučňáků byla cedule, vyhláška, tedy legislativní opatření, že ten, kdo pohladí tučňáka, zaplatí 3000 randů, což tehdy byly obrovské peníze. Takže nikdo si nedovolí pohladit tučňáka. Tučňák naopak vyběhl ven a kousl mě do nohy, do lýtka zezadu, a jeho žádný postih nečekal. Tam to bylo také velmi nevyvážené, ale bylo to dáno – já to trochu zdánlivě zlehčuji – tou potřebou. Protože kdyby tam nebylo to opatření, že se nesmí tučňák hladit, tak ho ti turisté vyhladí dohladka, prostě do smrti. Takže ta situace si vyžádala to opatření v té chvíli, které bylo ve prospěch zvířat a v neprospěch lidí. Já jsem se cítil poškozen na svých právech, tučňák mě kousl, a nikdo ho nepotrestal.