Vážený pane místopředsedo, vážené paní senátorky, páni senátoři, milé dámy a pánové.

To, co před chvílí říkal pan senátor Fischer, je velice důležitá otázka, já se k ní vyjádřím ve svém nominačním projevu.

Nepochybuji o tom, že naprostá většina z vás sdílí podobné pocity jako já v tuto chvíli. Pravděpodobně bychom si představili, že bychom na schůzi měli řešit něco jiného než volbu nového předsedy, ať už je to z důvodů lidských, tak i z důvodu chodu této instituce, protože měnit předsedu uprostřed volebního období není obvyklé, je to situace, která zcela nepochybně není komfortní a pro někoho z nás úplně příjemná.

Přesto nám je všem jasné, že volba nového předsedy je v tuto chvíli nezbytná, ať už z těch důvodů, o kterých mluvil pan senátor Fischer, nebo z důvodu chodu celé instituce. Předseda Senátu není ředitel žádné instituce. Není to majitel firmy. Ani šéf, který má poslední slovo. Je tím, čemu říkáme primus inter pares, tedy prvním mezi rovnými. Jeho hlas váží úplně stejně jako hlas každého jiného senátora, jen občas bývá více slyšen ten hlas.

Je sice důležitým ústavním činitelem, ale při volbě, troufnu si tvrdit, nejde o jeho osobu. Jde v první řadě o Senát, o instituci, která si nepochybně zaslouží mít na místě prvního mezi rovnými, toho, kdo bude navenek reprezentovat Senát důstojně, zodpovědně, možná i nadstranicky. A bude postoje a názory Senátu komunikovat navenek a usilovat o dobré jméno Senátu.