Sociální stát nemůže být všeobjímající. Nejsme schopni pokrýt všechna rizika, s kterými se v životě člověk setká. Život přináší obtížné situace a nejkrutější bývá k těm, kdo za svoji situaci nemohou. Ale právě proto a tím spíš je důležité, aby ty nástroje sociální politiky státu, které máme k dispozici, fungovaly a opravdu pomáhaly, a ne aby překážely, nebo dokonce stigmatizovaly. Vrcholem absurdity je, když se kvůli naprosté nefunkčnosti stane z určitého sociálního opatření nástroj odírání chudých, respektive nová příležitost pro obchodníky s chudobou.

Vyplácení části dávek na živobytí formou poukázek (stravenek), jímž se mělo zamezit zneužívání sociálního systému a který byl zaveden koncem minulého roku, přináší řadu problémů. Ve svých nejhorších projevech je dokladem stigmatizace těch, kdo se bez pomoci druhých nejsou schopni sami postavit na vlastní nohy. Domnívám se, že je třeba tento nový systém vyplácení části dávek zrevidovat, respektive odstranit.

Stravenky, jak víme, nelze použít vždy a všude, musejí být vyčerpány celé, nelze si za ně koupit všechno a dost záleží na obchodníkovi na druhé straně pultu, jak s nimi bude zacházet. Tohle ví člověk, který se stravenkami zachází jako zaměstnanec, chodí s nimi na oběd nebo do některého z blízkých supermarketů, má finanční rezervu a hlavně může si klidně dovolit stravenky v danou chvíli nevyužívat.

Lidé, kteří se nacházejí v hmotné nouzi a jsou odkázáni jenom na stravenky, se kvůli těmto omezením dostávají do pasti. A vznikají absurdní situace. Co pro chudé znamená, pokud stravenky nepřijímají všechny obchody? Chudí se chovají racionálně a logicky a navštěvují raději levnější a dostupnější obchody, které stravenky nepřijímají. Nutíme-li chudé, aby používali stravenky, nutíme je navštěvovat obchody, které patří k těm dražším.