Skála (KSČM): Poprava českého lesa a hvězdná hodina psychopatů

03.05.2019 20:57

Rozhovor Práva s Josefem Vojáčkem, generálním ředitelem Lesů České republiky (LČR), vyšel již počátkem dubna. Šokoval už titulkem: „Kůrovce by mohlo zastavit chladné a deštivé léto. Ale přijde?“ Situace totiž, praví šéf klíčové státní struktury v branži, „dospěla tak daleko, že bez pomoci přírody kalamitu nezastavíme. Není to v našich lidských ani technických silách.“

Skála (KSČM): Poprava českého lesa a hvězdná hodina psychopatů
Foto: Hans Štembera
Popisek: Josef Skála

Tak skandální doznání volá po razantní nápravě. A sankcím vůči viníkům. Mezitím uběhl skoro měsíc. Chybí však jedno i druhé. Nezbývá než vzít si slovo znovu. Na čtrnáct otázek na tělo, které jsem šéfům eráru v daném oboru položil už loni v září, se ani neobtěžovali reagovat. Položme je tedy v poloze, ještě ostřejší úměrně prokázané škodě – a hrozbě obludných rozměrů.   

Kůrovec není až nadílkou „globalizace“. Je tu od druhohor. Zkrotit ho uměly už hájovny, svítící loučemi. „V lidských ani technických silách to není“ teprve až pro dnešní lesní správu. Alibistické lamentace, jaké by odskákal už fořt Marie Terezie, si dopřává až šéf Lesů ČR: „samička snese až 60 vajíček“; v „teple a suchu“ se jich vylíhnou klidně „tři i čtyři generace“ za rok - a „počet brouků, kteří nalétávají do dalších porostů, roste exponenciální řadou“. Podnik, vybavený moderní technikou i chemií – přiznává jeho generální ředitel - s nimi však vede jen „doslova sisyfovský boj“. To až jemu se toleruje skandál, v nějž přerůstá zkáza toho mála, co zbylo z našeho „rodinného stříbra“: „Jak už jsem říkal, bude velmi záležet na počasí.“ Na tom, zda přijde „chladné a deštivé léto“ („ale to zatím nelze očekávat“). Kdežto „pokud nám příroda nepomůže, obávám se, že délka kalamity bude přímo úměrná zásobám smrku v nižších oblastech republiky. Bohužel taková je realita a je lepší být na ni připraven.“

Máme se složit na šamany?

„Délka kalamity“, „přímo úměrná zásobám smrku v nižších oblastech republiky“? Tedy kalamita trvající tak dlouho, až „zásoby smrku v nižších oblastech republiky“ vyhubí nadoraz? Takže nám nezbývá, než se složit na šamany, přivolávající „chladné a deštivé léto“? Klesli jsme skutečně – ve třetím tisíciletí - na úroveň afrických Zulukafrů?

Státní LČR vlastní polovinu českých lesů. Teď máme – vzkazuje jejich šéf – odepsat i jejich výnos. Následkem několikanásobně větší těžby, vynucené kůrovcové kalamitou, je totiž „cena dříví na historickém minimu“. Zato „náklady na výsadbu kůrovcem poničených ploch a vytvoření opravdu nového lesa s jinou druhovou skladnou dřevin šplhají vzhůru“. Takže „při cenách dřeva kolem tisíce korun za kubík, kdy dříve jsem stejné sortimenty prodávali i za skoro trojnásobnou cenu, nejsme schopni generovat zisk“. Jen v minulých pěti letech přitom  státní kase vynesl skoro 40 miliard.

Les přitom není jen zdrojem dřevní hmoty. Je totiž – řečeno s H. Weidingerem z vídeňské lesní správy – „skutečným produkčním zázrakem“. Komplex „obecně prospěšných funkcí“, které plní, není čím nahradit. To právě v lese máme „zelené plíce a skvělý regulátor klimatu“, který „ze vzduchu filtruje prach a škodlivé látky, zpomaluje proudění vzduchu a působí na vyrovnávání teploty“. Především „lesy jsou i pramenem čisté, pitné vody, hromadí a čistí velké množství srážek a regulují oběh vody i daleko za hranicemi svého vlastního ekosystému“. Dvojnásob u nás, na „střeše“ mezi Baltem a Středomořím.

Domino skandálních selhání

Zásoby pitné vody se tenčí kriticky. Už o tom brebentí i televize, které průšvihy, co se nehodí do krámu, jinak zatloukají. Prognózám vévodí mučivá vedra a mikroskopické srážky. Stát ovšem utrácí za poldry – a dotace na jímky dešťové vody. Skončí to dalším „parníkem na horách“ z našich daní? Rozhodne o tom i kalamita, plundrující české lesy. O karambol, hledání jehož viníka by nebylo fér, nejde ani v nejmenším. Tuší to i laická veřejnost. Pro odborníky je to jasná zpráva. Lesnickým erárem však cloumá velká rošáda. Ještě výš - špitají zasvěcené zdroje - vynáší právě ty, kdo mají másla na hlavě celé hroudy. Věci tak nazývá pravým jménem jen hrstka ve věku, kdy se už existenční pomsty bát nemusí.

Například Karel Simon, soudní znalec a jeden z prvních expertů České inspekce životního prostředí v oboru. Před pár dny zveřejnil stať, alarmující už názvem - ANALÝZA: Ekologická katastrofa v Národním parku Šumava. Když byl Národní park Šumava roku 1991 ustaven, ve vládní důvodové zprávě stálo: „Území Šumavy patří k nejzachovalejším částem krajiny nejen v České republice, ale i ve střední Evropě. Šumava je tvořena relativně zdravými lesními porosty a spolu s Bavorským lesem vytváří nejrozsáhlejší středoevropský komplex (Zelené plíce střední Evropy), na Šumavě se nacházejí pestřejší a stabilnější ekosystémy a přírodně významnější, než na straně bavorské.“ Deklarovaným cílem vládního rozhodnutí bylo ten klenot uchovat Právě lesnictví – připomíná Simon – stanovilo jako „nejvýznamnější aktivitu na území národního parku“, povolanou „zachovat a zlepšit životní prostředí, kdy lesy tvoří jeho nenahraditelnou složku“.

Vizitka zdravého rozumu…

„Lesnické organizace, obhospodařující NP Šumava do roku 1991, byly ziskové, zajišťovaly zaměstnanost místnímu obyvatelstvu a předaly NP Šumava nejzachovalejší lesní ekosystémy v rámci střední Evropy“. NP Šumava tak převzal „skutečné národní bohatství“. I až „400 let staré lesní porosty a nesmírně cenné lesní ekosystémy“, „zachované a chráněné generacemi lesníků a státem“. Značnou zásluhu na tom mělo i „vyhlášení Chráněné krajinné oblasti Šumava v šedesátých letech minulého století“ a „Chráněné oblasti přirozené akumulace vod Šumava ve stejných hranicích na konci sedmdesátých let“. Tedy soubory „opatření, zabraňujících snižování vodního potenciálu území, nepříznivým změnám jakosti vod a takovým zásahům do přírodních poměrů, které by mohly negativně ovlivnit vodohospodářskou funkci území“. To ovšem nutně předpokládalo i profesionální „zásahy proti hmyzím škůdcům“. Stav šumavských lesů na prahu 90. let prokázal, že neměly „žádný negativní vliv“ ani na „lesní porosty, ani „na přírodní procesy daného území“.

To vše dokázala zruinovat až psychopatie „pravdy a lásky“. Pasovala se i na ekologického spasitele. Nad vším, co bylo před ní, ohrnovala nadutý rypák. Třeskutý diletantismus, křížený s hamižnou sprostotou,  se krutě pomstil i šumavskému klenotu. Vedení NP Šumava - i Ministerstva životního prostředí – v něm „vyhlásila bezzásahová území“ – „a to zejména v ohraně lesa proti hmyzím škůdcům (kůrovcům)“. V příkrém „rozporu s vědeckým a historickým poznáním lesníků“, počínaje už statutem přírodní rezervace Trojmezná hora z roku 1933 („bezzásahovost vyjma zásahy proti hmyzím škůdcům“). „Bezzásahová území“ se navíc několikrát „stěhovala“ – a s ní i nová a nová ohniska kůrovcové nákazy. Před rokem 1990 bylo na celé Šumavě asanováno pouhých 6.453 kubíků dřeva, napadeného kůrovcem (tedy desetina kubíku na hektar).

…a nadílka kazisvětů

Už v roce 1993 to však bylo 19.000 kubíků. Navzdory průkazným expertízám, předkládaným vedení NP i rezortního ministerstva, že „bezzásahovost vede ke kůrovcovým kalamitám, likvidaci starých lesních porostů (nenahraditelné složky životního prostředí)“, a dochází tak stále častěji i k „vysloveně úmyslnému poškozování přírodního a životního prostředí“. Od vzniku NP Šumava se tu jen do roku 2008 pokácelo 1,008.473 kubíků kůrovcového dříví (průměrně tedy 56.026 m3 rok co rok). Hlavně však nastalo „postupné odumírání lesních porostů v bezzásahových zónách“, vedoucí k „rozsáhlým finančním škodám na majetku státu“. Drastický pokles „retenční schopnosti území“ se zcela „prokazatelně se podílel i na výši škod při povodních v roce 2002“.

Hlavně od roku 2007 „prodává NP Šumava kůrovcové dříví za ceny významně nižší, než v čase a místě obvyklé“. Vše tak nasvědčuje, že „rozšiřování bezzásahových zón souviselo s dobře vymyšleným byznysem, výhodným pro skupinu pracovníků, kteří o rozšiřování bezzásahových území a prodeji kůrovcového dřeva rozhodovali“. MŽP žádost, aby podezřelou praxi prověřilo, odmítlo i dopisem ze 6. srpna 2014. I v letech 2008-2011 šlo přitom o 1,004.000 m3 dřeva. A šumavské lesy, kdysi zdroj solidního zisku, obdržely víc než miliardovou dotaci.

Strůjci a obhájci díla zkázy

Dílo zkázy narazilo i mezi experty České inspekce životního prostředí. Její vedení změnilo výklad příslušných norem a většinu vedoucích pracovníků ochrany lesa propustilo. Už tehdy padlo i několik trestních oznámení za poškozování životního prostředí. Naplnění jejich skutkové podstaty potvrdil i policií zadaný znalecký posudek, zpracovaný striktně podle metodiky rezortního ministerstva. Škody v desítkách miliard vyčíslil už tehdy. Trestní oznámení však byla odložena. Z popudu Ministerstva životního prostředí. To v roce 2010 odmítlo i petici, požadující ekologickou katastrofu řešit, a ne alibisticky okecávat. Petici podepsali i tehdejší a dnešní prezident.

Skutečný stav obnažila expertíza P. Martana z roku 2017. Spoušť, v niž změnil zdravý les kůrovec, zjistil na téměř 27 tisících hektarů (a tedy téměř polovině plochy NP Šumava). Podle metodiky MŽP vyčíslil i vzniklou škodu. Činí obludných 230 miliard. Mánii „bezzásahovosti“, však přesto – míní zdaleka nejen Simon - i nová „zónace“ Národního parku. V divočinu, devastující tamní životní prostředí, šířící kůrovcovou pandemii - a těhotnou dokonce i rizikem vysychání pramenů Vltavy – hodlá proměnit plných 54 procent jeho plochy. A to vše dohromady je – shrnuje soudní znalec – i porušením Listiny základních práv a svobod. Ta totiž zakotvuje i právo každého z nás na zdravé životní prostředí a jeho poškozování staví mimo zákon. Devastaci šumavských lesů tak Simon kvalifikuje jako „obecné ohrožení ve smyslu trestního zákoníku“.

Zbraň hromadného ničení a bohorovné mlčení 

Na Šumavě dával vynález zkázy premiéru. Reprízy masakrují i stále víc jiných lesů. Decimují je z přepestré mapy ohnisek. Předejít tomu uměly už hájovny osvícené císařovny. To až teď je kůrovce – zbraň hromadného ničení. Ten pojem jsem užil už v článku z loňského září. Vyšel ve dvou médiích. O stovkách tisíc čtenářů dohromady. Těm, kdo mají ochranu lesů v popisu práce,  položil čtrnáct „otázek na tělo“. Mířily až na dřeň selhání, nemajících srovnání. Bohorovné mlčení trvá dodnes. Ptejme se proto znovu. Úměrně pohromě, jež bije i do očí, kterým by včasná varování zaváněla nepřejícnou “konspirací“:

Máme veřejná prohlášení, že nás před kůrovcem spasí už jen chladno a déšť, brát jako černý humor? Anebo jako doznání k nevídané kapitulaci? K třeskuté degeneraci struktur, které už svoje poslání hravě zvládaly?

A co vyšší patra státní moci? Stačí snad kočku honit za ocas i teď? Lhůtou nové výsadby, prodlouženou ze dvou na pět let - a dotačními drobky těm, komu zbyly jen oči pro pláč?                               

Chceme si skutečně počkat, až kůrovec napadne tolik jehličnanů, že už ho civilizovaně porazit nepůjde? Necháme ho většinu našich lesů zničit úplně? Nebo se - až to jinak už nepůjde – jejich zdravá torza ohradí „řízenými požáry“ (jak znalci zatím alarmují jen šeptem)?

Čím to, že popraviště jehličnanů končí na státní hranici? Kdežto     sousední Bavorsko proti škůdci „zasahuje“ o sto šest? A stromů, které mu padne za oběť, se tak musí vykácet jen pár tisíc kubíků ročně?

„Služby“, povolané čelit bezpečnostním  rizikům, už „lustrují“ i dějepis. Čím chrání republiku proti páté koloně, „neziskové“ jen naoko a pasené zahraničními intrikány? Kdy začnou bojovat aspoň proti „ekoterorismu“ v cizím zájmu a režii, demolujícímu naši přírodu?

Dřevní surovina se prodává za rachitický zlomek ceny, běžné před kůrovcovou zkázou. Cokoli ze dřeva však stojí stejně, ne-li ještě víc. Dřevozpracující průmysl i obchodní síť patří zahraničnímu kapitálu téměř kompletně. Domácí oligarchie mu leze do zelí až v posledních letech. Jsme „banánovou republikou“, z níž mizí pohádkový zisk, jen vinou donebevolající impotence? Nebo i za čísi provize? Les, vydaný kůrovci, nás oškube dvakrát. Poprvé cenou suroviny, rabované v nouzi. Podruhé až bude jen z dovozu i pramizerné prkno. A ti samí „strategičtí partneři“, jimž od nás právě padají hroudy zlata, se za to zatmění zdravého rozumu odmění monopolním diktátem, nerušeným ani katrem v Horní Dolní.   

Hodokvas psychopatů – a oči pro pláč

Partaje a hnutí, střídající se u moci, se prsí jako strážci „konkrétního vlastníka“. Více než stovku tisíc drobných majitelů lesa však čeká kolosální ztráta. Až svůj les budou muset vykácet a prodat  hluboko pod cenou, zákon jim ukládá jeho obnovu. Budou na ni mít? Bude se jim do ní chtít i po tak drastickém šoku? Seženou dost sazenic stále včas a za přijatelnou cenu? Nebo má pravdu dokonce í fáma, že tím, kdo se bude smát naposled, je mafie, která je zažene do kouta – a vyvlastní jako podhradí „kupónové privatizace“. Dá se bez uzardění  dementovat aspoň to? Nehrozí totéž i lesům ve vlastnictví státu? Z čeho budou Lesy ČR hradit náklady několinásobně větší obnovy porostů, nejsou-li v zisku už teď – a někdejší podnikové rezervy jim Ministerstvo financí stáhlo do jím spravované kasy? Z masívního prodeje lesů, patřících nám všem? Výprodeje za vychrtlé torzo běžné ceny, propadá-li se k pár korunám za metr už dnes (a kvapem přibývá i lidí, zbavujících se lesa bezplatně)? V privatizacích, vynucených uměle vytvořenou ztrátou, je „postkomunismus“ nedostižný virtuóz. 

Kůrovec není sám. Ve zbraně hromadného ničení mutují i jiná selhání. Škody, způsobené každým z nich, násobí i dopad ostatních. Lesy decimované škůdcem hrotí i deficit vody. Ještě níž sráží i naši potravinovou soběstačnost. A tím i bezpečnost vůči cizím vyděračům. Tu decimuje i byznys s biopalivy. A s biomasou, „šetrnou k přírodě“ jen tam, kam se ve velkém vyváží. Pro hrstku, které plní bankovní konta, je to pohádkové terno. Náš půdní fond však vymrskává. A mění ve vodotěsnou placku. Produkci potravin, jíž zabírá půdu, tak ubírá i vláhu. V komplotu s lýkožroutem vrší kolosální dílo zkázy.

Těch „synergií“ – třeskutě ničivé jsou všechny - je mnohem víc. Z každé z nich – a tím víc všech dohromady – se balíkují predátoři. Hlavně ti, co česky ani neumí. Dokud jim padaly do klína průmysl a banky, okřikovaly nás ódy na vzdušné zámky. A průjem do vlastního hnízda. Teď to však houstne do fáze, probouzející z mrákot i ty, kdo tomu švindlu aplaudovali. Kde se vzal úpadek, jehož jsme rukojmím? „Jen“ na samém dně soudnosti? Nebo i chamtivé kolaborace proti vlastní zemi? Pravda se jednou provalí i na dané téma. Šílenství musíme učinit přítrž hned. Ať už kolaboruje vědomě, nebo jen z blbosti mlátící dveřmi.

Kapitulací před broukem, co tu je od druhohor, se svléká donaha.  Popravu našeho lesa lze odvrátit jen letos. Zvedne se bouře odporu, která si vynutí aspoň to? Hodí pak rukavici i slepenci ostatních lumpáren? Léček a habaďůr cizokrajných šakalů? I jejích domácích poskoků a učedníků? Zločinného spolčení psychopatů?

Před pár dny zasahovala Národní centrála pro boj s organizovaným zločinem u bývalého ředitele LČR i na rezortním ministerstvu. Jedna z vyšetřovaných verzí je o záměrné sabotáži boje s kůrovcem. Poprava českého lesa jen čiročirou blbostí? Takové pohádce uvěří jen beznadějný pitomec.

PhDr. Josef Skála, CSc.

  • KSČM
  • historik, publicista a editor revue Střípky ze světa
  • mimo zastupitelskou funkci

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Vinklátová (SLK): Liberecký kraj podpoří kulturní aktivity v regionu

17:56 Vinklátová (SLK): Liberecký kraj podpoří kulturní aktivity v regionu

Liberecký kraj vyhlašuje další dotační program, podpoří kulturní aktivity v regionu.