Já si myslím, že to takhle prostě dělat nemůžeme, pane ministře. Vy říkáte, tento návrh je k ničemu, ale postupme ho dál a tam ho přepíšeme. To přece není standardní legislativní proces. Ty varianty tady popsal pan předseda Fiala. Můžeme o nich debatovat, můžeme o nich debatovat s akademickou obcí, ale nemůžeme o nich debatovat tím, že máme nějakou lhůtu. Ta debata ještě nezačala a my do 60 dnů máme hlasovat o tom ve druhém čtení, zda tento návrh přijmeme nebo nepřijmeme. Je to ostuda bývalé vlády a bývalého ministra školství, že to nechal někde v šuplíku. Nevím, čeho se obával. Dobře, tak to nakonec ze šuplíku vyndal a v lednu to poslal na Pražský hrad. Dobře, tak teď uvidíme, jak rychle bude pan prezident konat. Ale není žádný důvod to pouštět do druhého čtení. Žádný. Kromě toho, že se bojíme, že pan prezident konat nebude a tohle dopadne na ty, kteří opravdu všechno splnili a teď čekají a vlastně nevědí, proč čekají.

Protože přece nemůžeme podmiňovat změnu zákona tím, že připravujeme jinou. Tak dobře, dohodneme se, že budou nižší daně. A do té doby je nebudeme platit? To je úplně stejná logika. A mohl bych přidat i jiné příklady. Takže, a potom v té logice, že rektory jmenuje prezident, druhý nejvyšší ústavní činitel, předseda Senátu či předsedkyně Senátu jmenuje profesory. No to by taky předseda Sněmovny mohl jmenovat děkany. To prostě žádnou logiku nemá, to si jenom vymýšlíme, abychom to nějakým způsobem zdůvodnili, proč ten světový unikát, že předseda horní komory jmenuje profesory, vůbec projednáváme.