Konec dvacetiletého afghánského dobrodružství se takřka v ničem neliší od amerického úprku z Vietnamu. Stejně jako před půl stoletím do jihovietnamského Saigonu i tentokrát přilétají do afghánského Kábulu vrtulníky, aby na poslední chvíli evakuovaly diplomaty z ambasád a jejich pomocníky z řad místního obyvatelstva. I tentokrát jsou ti, kterým se včas nepodaří uprchnout, odsouzeni k trpkému osudu, což v mnoha případech skončí smrtí.

„Vy máte hodinky, my máme čas,“ pravil jeden z vůdců Tálibánu. Ano, Američané a jejich spojenci umějí vyhrát válku, ale neumějí vyhrát mír. Proč? Jak už výše řečeno. Vyvážíme náš způsob života do zemí, ve kterých prostě vzhledem k jejich odlišnému historickému vývoji, vzhledem k odlišným tradicím, a nic si nenalhávejme, především vzhledem ke zde praktikovanému islámu nemůže fungovat. Islám a demokracie prostě nejsou kompatibilní. Takhle jednoduché to je.

Obrazně řečeno, Tálibáncům opravdu stačilo zalézt do jeskyní a dvacet let si počkat. Nyní jsou zpátky, navíc silnější, poučenější, a vlastně i bohatší, neboť všechny ty miliardy, které USA a jejich spojenci, včetně nás, napumpovali do loutkové afghánské pseudodemokratické vlády, do výzbroje její armády, do vojenského a policejního výcviku i do afghánské infrastruktury, nyní padají do rukou triumfujícího Tálibánu.