V České republice máme jednu výhodu. Na východ od nás totiž leží země, se kterou toho máme hodně společného. Nejen to, že jsme byli několik desetiletí součástí jednoho státu a že máme společnou historii, ale především, že tam žijí lidé, kteří hovoří jazykem, jemuž i u nás dobře rozumíme. Možná i proto Slováky, ač dnes žijí ve vlastním státě, stále považujeme za své bratry. Navíc, i po rozdělení Československa se pohybujeme, sice už paralelně, ale stále po stejné či obdobné trajektorii.

V čem spočívá ona výhoda? Na Slovensku některé politické a společenské děje probíhají tak nějak v předstihu, prostě dřív než u nás, takže země pod Tatrami nám slouží jako jakási experimentální laboratoř. Z poklidu svých obývacích pokojů můžeme na televizních obrazovkách pozorovat, co i nás s jistým fázovým zpožděním s vysokou pravděpodobností nemine.

Slováci i tentokrát dokázali dřív než my Češi odeslat na politický hřbitov zločinnou vládu, která sloužila všemu jinému jen ne vlastní zemi. Totéž platí o výměně slovenské hlavy státu. Vláda koalice, na jejímž čele se postupně vystřídali Matovič, Heger a Ódor, byla ztělesněním toho nejodpornějšího kolaborantství ve jménu zájmů všech jiných – Bruselu, Washingtonu, Kyjeva – jen ne těch vlastních slovenských. Zdecimovaná slovenská armáda toho budiž nejkřiklavějším příkladem a zfanatizovaná mediální scéna varováním.