Ekonomika, navzdory profesionálním i amatérským sýčkům, poroste. Ne nijak závratně, určitě nebudeme světovým ekonomickým tygrem, ale poroste. Jestli to bude o 1,5 nebo o 2,2 procenta, to mi připadá vlastně trochu vedlejší. Podstatné je, že jakkoliv spousta lidí usilovně pracuje na šíření špatné nálady, tak realita je prostě daleko lepší, než jejich temná proroctví.

Mám pro rok 2020 jeden sen. Že si o hodně více lidí než letos uvědomí, v jak šťastné a pohodové zemi ve skutečnosti žijeme a že jejich neustálá potřeba vidět věci černě jim jenom kazí zažívání a životy.

A že jim to umožní mít rád svoji vlast (i s jejími chybami a také s tím, že v ní prostě žije, stejně, jako v jakémkoliv jiném státu, spousta lidí, kteří se jim nelíbí). To by mohlo přinést něco neuvěřitelně pozitivního, totiž trochu víc lásky a vzájemného pochopení do našich životů. Což by bylo skutečně fajn. Protože jak nám nechybí hmotné statky, tak nám chybí empatie.

Když mluvím o tom dostatku hmotných statků, tak pozor – je řeč o „průměru“. A jak je známo, tak člověk, který jednou stranou svého zadku sedí na ledu a druhou na rozpálené plotně si hoví (v „průměru“) velmi dobře. Trocha víc té empatie by mohla pomoci naší společnosti lépe chápat, že průměr je jedna věc, medián druhá a dolní decil třetí. A že spokojenost a stabilita společnosti se odvíjí od toho dolního decilu. Tedy od toho, jak se má desetina nejchudších. Protože jakkoliv nesporně platí, že tato společnost byla loni nejbohatší ve svých dějinách, mohla nejvíce spotřebovat, mohla nejvíce utrácet, tak zároveň bylo toto „hmotné“ štěstí rozdáno hodně selektivně a především je otázka, jestli vedlo k opravdovému štěstí a spokojenosti, pocitu bezpečí a jistoty. Trochu se bojím, že ne tak úplně.