Někomu se způsob vyřešení vládní krize může líbit, někomu se nelíbí. Ale i když mne zasypete přívalem mailů a zpráv na sítích, že mám vyjet na prezidenta a zařídit odchod ČSSD z vlády nebo že mám svoji stranu ve vládě držet za každou cenu, ať se tam nedostanou jiní, tato rozhodnutí se dělají společně – alespoň u nás, v sociální demokracii. Mohu slíbit jediné – poslouchám, pamatuji si a vaše názory tlumočím kolegům.

Snad to není tak málo na paní, která má tu čest být vaší poslankyní. Zvolili jste mě a myslím či doufám, že proto, jaký jsem člověk a že věříte, že nejsem ani potkan, ani krysa, ani zrádce, ani zbabělec, ani lenoch a že se nebojím složitých, těžkých nebo nepopulárních úkolů (takové existují v politice i v životě, znáte to). Pokud přijde čas udělat tvrdé a jednoznačné kroky, když třeba nebude v rozpočtu na sociální služby a péči o naše seniory nebo na školství a vzdělávání našich dětí, tak mi věřte, že ty kroky dělat budu.

Mluvím s lidmi, ať ve vlaku do Prahy, na výjezdech ve svém volebním Středočeském kraji, doma v Brně nebo na chalupě na Vysočině. Oslovují mě namátkou a například:

…prodavačky jízdenek, spolucestující, zemědělec, co přišel na pivko do své hospůdky, dobrovolný hasič, úspěšný živnostník, taky nakrknutí soustružníci z fabrik (to byste nevěřili, berou 160 Kč za hodinu hrubého po 40 letech praxe a to jsou prý tak vzácní a zahrnuti zlatem, jak se mně snaží namluvit zaměstnavatelské svazy ve sněmovně), samozřejmě také učitelky, učitelé i právníci, ale také policisté či třeba popelář…

Tuhle jeden skutečně nelenil, seskočil ze stupátka popelářského vozu a stihl ve třech větách takovou analýzu politické situace, že Šídlo, Mitrofanov i Ovčáček by zbledli závistí. Prostě chytrej chlap!