Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, kolegové, vážená vládo. Musím říct, že jsem váhala, jestli mám vystoupit, nicméně ta přestřelka faktických poznámek a chování a výroky některých poslanců mě ubezpečily, že tento okamžik je správný. Mnoho jsme tady řekli o mnoha profesích, povoláních. O našich zdravotnících, o lékařích, o politicích. Ale neslyšela jsem tady, že by někdo upozornil na to, a asi nejsem jediná, komu píší lidé, kteří někoho ztratili. To znamená pozůstalí po těch, kteří přes všechny kroky, které děláme, podlehli COVID-19. Přes všechnu snahu zdravotních sestřiček a lékařů.

Nevím, jestli tito lidé píší některým poslancům, kteří tady mluvili přede mnou. Možná ne. Já jsem se rozhodla, že jenom stručně, protože ty dopisy jsou většinou velmi dlouhé, ale opravdu velmi stručně řeknu, s čím se na mě jedna - jedna - z takových pozůstalých obrátila. Možná to některé předřečníky překvapí, ale požádala mě, a já se podle toho budu chovat, abychom udělali všechno pro to, abychom zamezili šíření COVID-19 včetně omezení pohybu a včetně omezení práv nás všech. Takže opravdu jenom velmi stručně. Možná vás také překvapí ta rychlost a dynamika toho příběhu, protože to je také jeden z důvodů, proč možná někteří podceňují tu situaci v České republice a myslí si, že nějakým politikařením nebo výměnou rádoby zajímavých glos tady na plénu Sněmovny něčemu pomohou.

V sobotu 13. 12. (správně 13. 2.) jsem večer mluvila telefonicky s mojí mladší sestrou Marcelkou. Cítila se unavená, neměla chuť k jídlu a měla zvýšenou teplotu. Pojala jsem podezření. Zkracuji to. V neděli 14. 12. (správně 14. 2.) jsme nechali sestru na infekční klinice, byla COVID pozitivní. V pondělí 15. února mi sestra dvakrát během dne volala mobilem, byla spokojená, jaké je tam pěkné, nové prostředí a vlídný, ochotný personál - 15. 2. Ve čtvrtek 18. 2. - to je několik dní - jsem ráno volala v 8 hodin, lékař byl k dispozici, v 10 hodin mi řekl, že nemá pro mě dobrou zprávu. Stav se zhoršil a je to otázka hodin. Na můj zoufalý dotaz, zda můžeme sestru navštívit, doslova řekl: "Můžete se přijít rozloučit." Synovec si ji pohladil po vlasech a s pláčem se rozloučil. Byla to první hodina u jejího lůžka. Já jsem zůstala. Za ty tři hodiny, co jsem stála u spící sestry, se mi promítl celý náš společný život. Cestou domů z nemocnice jsem ještě telefonicky mluvila s primářem o celkové situaci. Volal mi z domova a slíbil, že domluví s lékařkou ve službě, že jí budu volat kolem 22 hodiny s dotazem, jak se sestře daří. Na závěr řekl: "Jsme už traumatizovaní, jak pacienti odcházejí a rodiny truchlí." Všem jsem jeho prostřednictvím vyjádřila poděkování a obdiv za jejich vyčerpávající práci. Věřili jsme, doufali, že to sestra přece jen rozdýchá. V 19.15 zazvonil telefon a na druhé straně paní doktorka řekla: "S lítostí vám musím sdělit smutnou zprávu." Jsme zdrcení, zoufalí, nešťastní. Koronavirus - teď už tady cituji slova sestry (pisatelky?) - mi zabil sestru a my jsme jen bezmocně sledovali její marný boj.