Před pár lety jsem si pronajal hrobové místo. Pro sebe i pro rodinu. Když jsem záměr doma oznámil, koukali na mě jako na blázna. Ale já trpělivě vysvětloval. Za prvé – nikdo za nás nebude muset řešit kam. Zda na Olšany do hrobu mých rodičů, nebo na Olšany k rodičům mé ženy. Budeme mít náš. Je to kousek od chalupy, potomci to budou mít blízko. Za druhé – v Praze je plno, na venkově je místa habaděj. V Sudetech zvlášť. I pro rakve. Žehem to nechceme. A za třetí – Sv. Barbora je krásné místo. Na hřbitůvku u kostelíka s oddělenou zvonicí je Boží klid. Schodiště střeží sv. Václav a sv. Juda Tadeáš s knihou a kyjem. Kdysi tam byla i vesnice. Mnichov se zvala. Ale už dávno zanikla. Kolem jen pole, louky, les. Vleže tam i na Bezděz uvidíte.

Rodina mi dala za pravdu. Zašel jsem na obecní úřad, se starostou vybral místo a uzavřel smlouvu. Ptám se kolik? 1700 Kč na 10 let. To jste z levného kraje, garáž pro moje auto na Vinohradech stojí 3 tisíce měsíčně. Sekretářky to rozesmálo. Zaplatil jsem a pak jsme si já, žena i obě dcery dali víkendovou brigádu. Místo bylo zarostlé křovisky. Po dvou dnech práce přišla odměna. Krásný velký žulový kříž u náhrobní zdi. Uklidnilo nás to. První krok na životní finále byl odpracován. (Literát Jirka Peňás mě dokonce veřejně pochválil, že myslím na budoucnost opravdu důkladně…)