Před pár lety jsem si pronajal hrobové místo. Pro sebe i pro rodinu. Když jsem záměr doma oznámil, koukali na mě jako na blázna. Ale já trpělivě vysvětloval. Za prvé – nikdo za nás nebude muset řešit kam. Zda na Olšany do hrobu mých rodičů, nebo na Olšany k rodičům mé ženy. Budeme mít náš. Je to kousek od chalupy, potomci to budou mít blízko. Za druhé – v Praze je plno, na venkově je místa habaděj. V Sudetech zvlášť. I pro rakve. Žehem to nechceme. A za třetí – Sv. Barbora je krásné místo. Na hřbitůvku u kostelíka s oddělenou zvonicí je Boží klid. Schodiště střeží sv. Václav a sv. Juda Tadeáš s knihou a kyjem. Kdysi tam byla i vesnice. Mnichov se zvala. Ale už dávno zanikla. Kolem jen pole, louky, les. Vleže tam i na Bezděz uvidíte.
Rodina mi dala za pravdu. Zašel jsem na obecní úřad, se starostou vybral místo a uzavřel smlouvu. Ptám se kolik? 1700 Kč na 10 let. To jste z levného kraje, garáž pro moje auto na Vinohradech stojí 3 tisíce měsíčně. Sekretářky to rozesmálo. Zaplatil jsem a pak jsme si já, žena i obě dcery dali víkendovou brigádu. Místo bylo zarostlé křovisky. Po dvou dnech práce přišla odměna. Krásný velký žulový kříž u náhrobní zdi. Uklidnilo nás to. První krok na životní finále byl odpracován. (Literát Jirka Peňás mě dokonce veřejně pochválil, že myslím na budoucnost opravdu důkladně…)
Nedávno mě žena urgovala, ať se tam zajedu podívat. Že by bylo dobré to zkontrolovat, možná i vylepšit. Teď v létě je víc času. Přijdu na místo a zírám. Hrob je nově upravený. Od března v něm leží Zdeněk Chládek. Neznám ho, ale úplně mě to dorazilo. Přestože byla neděle, volám rozrušený starostovi na mobil. Ten říká, že to není možné. Pak volá v pondělí už z úřadu znovu. Nezlobte se, stala se chyba. Nabízí náhradu někde vedle…
Teď nevím. Sbírám energii pustit se do toho znovu. Ale co důvěra? Fakt to vypadá, že v téhle zemi se nelze spolehnout vůbec na nic…
Psali jsme:
autor: PV
