Já děkuji, vážené kolegyně, kolegové, za slovo. Já si myslím, že teď by nebylo ode mě správné, pokud bych tady přece jen nepopsal situaci, jak ji vidím, neboť minimálně bod č. 7 a vlastně i ty ostatní, se mě také dotýkají. Nějak se potom potkávám s jejich realizací a zněním v rámci povinností, které jako předseda Senátu mám.

Já bych řekl asi tolik, že poté, co to sdělení velvyslanec Čínské lidové republiky, kterému se dneska říká buď „čínský dopis“, nebo „čínský dokument“, bylo nalezeno v tašce Jaroslava Kubery, tak vlastně otázky okolo toho dokumentu byly dvě základní. Ta první je otázka, která se týká cesty toho dokumentu, tzn. osudu toho dokumentu z hlediska toho, kde se vzal a kam až se dostal. A druhá otázka byla otázka, která se týká obsahu toho dokumentu a případné reakce na obsah.

Když začnu tou první otázkou a případně poznatky, které jsem měl možnost získat, tak tam se vlastně nachází několik logických nesrovnalostí, nebo nesrovnalostí a logických takových poměrně nepříliš do sebe zapadajících věcí. Já uvádím zpravidla takové tři nebo čtyři, o kterých si myslím, že je dobře, abyste věděli i vy, než budete hlasovat o tom usnesení.

Ta první je, že ten dopis je často zejména panem prezidentem popisován jako „dopis Jaroslavu Kuberovi“. S tím, že zase někteří říkají, že to nebyl dopis Jaroslavu Kuberovi. Každopádně mu byl nějakým způsobem doručen či předán. A přestože to byl dopis určený z čínské ambasády Jaroslavu Kuberovi, tak byl doručen na Pražský hrad, a to v obálce, kde byl jeden list papíru, a nebyl tam žádný další průvodní dopis, který by říkal, že je určen Jaroslavu Kuberovi, nebo případně říkal Hradu, co s ním má udělat.

Takže to je první věc, která není úplně logická, ale vzbuzuje určité otazníky.