Uvnitř Západu se progresivní levice a konzervativní pravice tvrdě střetávají na tématech sociálně-kulturních, částečně i ekonomických. Pokud však jde o mezinárodní politiku, jsou oba tyto póly víceméně zajedno: považují naši euroamerickou civilizaci a její společenský a ekonomický rámec za pokročilejší, vyspělejší, efektivnější než jiná uspořádání na jiných světadílech - a tedy jim de facto morálně nadřazené.

Z toho pak Západ vyvozuje nejen právo, ale spíše povinnost vyvážet tento svůj hodnotový Matrix do zbytku světa, učinit jej obecně závazným a po dobrém či po zlém přinutit ostatní, aby si jej také zavedli.

Každý ze zmíněných dvou euroatlantických pólů se přitom napájí z jiného pramene. Progresivní levice navazuje na tradiční revoluční internacionalismus, který po pádu komunistického impéria zmutoval v lidskoprávní hypertrofii kolektivních nároků pro nejrůznější společenské skupiny a menšiny. A konzervativní pravice jakoby hledala inspiraci v někdejším křesťanském universalismu, který se po roce 1989 přetransformoval do víry v unipolární svět a konečné vítězství Západu à la fukuyamovský konec dějin.