Stejně jako před pěti lety byla kvalita jednotlivých kandidátů definována myšlenkovým i morálním marasmem, v němž se tento národ dlouhodobě nachází, letošní výběr prezidentských kandidátů, tedy těch, kteří by měli být politickým výkvětem tohoto národa, je ještě smutnější. Asi nikdo neočekával v tomto klání souboj myšlenek, kategorických názorů a logických argumentů – nakonec toho se nám i před pěti lety dostalo jen velice málo – ale jednotlivé prezidentské debaty i mediální rozhovory nabízejí letos snad jen jediný možný příměr: volba hlavy státu se podobá televizní anketě Česko hledá superstar, v níž však namísto nadaných zpěváků defilují jen zástupci tzv. hvězdné pěchoty. Jeden zpívá falešně, další zní prázdně. A jiný? Třeba falešně a prázdně zároveň.

Před pět lety jsem ani Miloše Zemana ani Karla Schwarzenberga, natož Jana Fischera a další, na které si dnes už prakticky nikdo nevzpomene, nepokládal za dostatečně kvalitní kandidáty. Oba představovali víceméně srovnatelné zlo – kolektivismus, socialismus, nedůvěru až nenávist vůči individualitě, vůči trhu. Oba zřetelně zastávali silnou Evropskou unii na úkor národních států. Po dvou funkčních období Václava Klause to byl velice smutný výhled do let příštích, ať už by na Hradě usedl kterýkoliv z nich. Rozhodl jsem se tehdy nevybírat si ze dvou víceméně srovnatelných zel, a svého práva volit jsem nevyužil. A říkal jsem si, že za pět let snad bude situace jiná. Jenomže není.

Kampaň v duchu AntiZeman

Letošní kampaň vlastně definuje jen jedna jediná zásadní věc: šílená snaha zastavit Miloše Zemana, za každou cenu, za jakýchkoliv nákladů. AntiZeman – to je jediná naprosto jasná a zároveň i uvěřitelná charakteristika, kterou každý jeden z osmi kandidátů nabízí. Nelze popřít, že tato snaha má svoje určité opodstatnění – Miloš Zeman v roli prezidenta nepůsobí zcela důstojně, a navíc jeho aktuální spojenectví s Andrejem Babišem vypadá velice nebezpečně – ale od kandidátů na nejvyšší ústavní funkci bych očekával něco víc, nikoliv jen postoj proti něčemu nebo někomu, ale zejména jasně vymezený postoj pro něco. Jenomže právě postoje „pro“ působí v podání všech osmi kandidátů velice ohebně, omyvatelně, mlhavě.

Stále dokola se opakuje mantra, že prezident musí sjednocovat společnost. A ve své pravé podstatě, těchto osm antizemanů má skutečně potenciál českou společnost sjednotit, pokud by tedy někdo z nich skutečně zvítězil. V přímé volbě je totiž jen jediný sjednodující potenciál: je-li vítěz voleb, a nejlépe nejen vítěz, ale i jeho poražený soupeř, tak nudný, šedivý, zapomenutelný a prázdný, že si na něj nelze udělat skutečný názor, nelze posoudit žádné jeho myšlenky a postoje, protože žádné nemá. Sjednocení národa v ospalé apatii a znuděné nevšímavosti však není nic žádoucího.