Prázdnota jako by zakrývala cosi, co probíhá za kulisami, a co bude mít pro životy lidí v dalekém horizontu mnohem hlubší následky. 

Již více než rok a půl čelíme bezprecedentnímu okleštění naší svobody. Vidíme, že jde v podstatě o globální proces, který jen tu a tam místně nabývá trochu odlišných parametrů. Většinou nabyla tzv. protiepidemická opatření forem tvrdé diktatury včetně mlácení lidí, tu a tam sáhli politici spíše k měkčímu přístupu a namísto zákazů volili doporučení. Přicházíme o svobodu a přicházíme i o naši prosperitu – restrikcemi všeho druhu jsou dlouhodobě podkopány její základy. A je důležité si uvědomit, že v tomto směru pracují i různé programy obnovy, které jsou již v běhu nebo se plánují. Různé kovidové dotace, podpory či kompenzace, protože dlouhodobě prohlubují závislé postavení podnikatelů vůči státu. Upevňují vzájemné provázání jednotlivců nijak nezvoleným, nevybraným řetězem pomoci, podpory a závislosti, jenž funguje úplně jinak, než přirozený a oboustranně výhodný vztah zákazníka a podnikatele.

To vše ve „veřejném zájmu“ – v zájmu „veřejného zdraví“. To je mocné zaklínadlo. Domnívám se a obávám, že koronavirus a následná ničemná státní politika otevřela stavidla nesvobody nebývale široce a v záloze již číhají další a další kolektivistická zdůvodnění dalšího ořezávání naší svobody. A protože jsme se již jednou ve strachu o naše zdraví poslušně podvolili, jsme připraveni se již podvolovat neustále. Nikdy v novodobé historii se tolik lidí dobrovolně nevzdalo svobody, jako tomu bylo v posledním roce a půl. Ohnuli jsme se. Nemáme a nebudeme mít vůli se znovu narovnat. V tom a v ničem jiném spočívá ten skutečný „velký restart“, o němž se v souvislosti s kovidovou politikou mnohdy mluví. Jestliže západní společnost stále, alespoň snad implicitně, spočívá na rozumu, individualismu, důrazu na svobodu, třebaže tyto základy byly po dlouhá léta a desetiletí nahlodávány, koronavirový restart spočívá ve smazání těchto základů jednou provždy. Ve strachu z viru jsme na ně rezignovali. A stejně se již zachováme, kdykoliv budou vykladači „veřejného zájmu“ požadovat další naše ohnutí a podvolení se. Není náhoda, že je to právě ambiciózní program zelené politiky, co jde ruku v ruce s kovidovou politikou a s čím se napevno počítá pro „dobu postkovidovou“. Je obhajován jako příležitost, jak poničenou ekonomiku postavit znovu na nohy. Tentokrát však na jiných, nových, prý lepších základech. Na morálnějších základech. Ve jménu „vyššího dobra“ a „vyšších zájmů“.

Tím vyšším zájmem je zde planeta, příroda, klima, jakýkoliv jiný živočišný druh než homo sapiens. A my, jednotlivci, se máme obětovat – koneckonců učinili jsme tak kvůli koronaviru. Na jakém principu bychom chtěli nyní odmítnout, když v sázce je osud celé planety?