Máme se bát nového ruského tanku?
Již déle než půl roku před páteční přehlídkou v Moskvě začaly prosakovat do médií informace o novém ruském tanku i další bojové technice. Některé poměrně futuristické představy i obrázky nabyly reálnější podoby těsně před devátým květnem.
Především je třeba ocenit ruskou schopnost utajování. Vývoj nového tanku trval podle oficiálních informací pět let, ale jakžtakž reálné informace se objevily až ve druhé polovině minulého roku. Tank uvedl do sériové reality několik atypických technologických řešení. Především jde o takzvanou bezosádkovou věž. V ní je umístěn kanon s municí. Je třeba říci, že podobný tank se objevil ve formě studií v období po druhé světové válce v USA a v Německu, ale nikdy nebyl zaveden do výzbroje. Tank s externě lafetovaným kanonem nad pancéřovým šasi testovali rovněž ve Švédsku. Tank se samostatným kanonem v minimalizované věži a osádkou v pancéřové korbě britského tanku Chieftain vyvinuli konstruktéři z jordánského královského vývojového centra před deseti lety. Externě lafetovaný kanon ráže 105 mm z první verze tanku M1 Abrams používá dokonce kanonová verze kolového obrněného transportéru Stryker. Všechny uvedené konstrukce používaly či používají systém automatizovaného nabíjení stejně jako ruský T-14, který někteří mediální tvůrci nazývají Armata. Označení T-14 znamená poslední dvojčíslí roku zavedení do výzbroje (2014). Armata je označení šasi či pancéřové korby, která v různých úpravách slouží jako základ tanku T-14, bojového vozidla pěchoty Kurganěc a pravděpodobně i dosud neznámého vyprošťovacího tanku, případně i samohybného děla. Uvedená koncepce jednoho zhruba univerzálního podvozku zjednodušuje a zlevňuje výrobu, údržbu i opravy.
Předem je třeba uvést, že každý tank tvoří kombinace palebné síly, odolnosti a pohyblivosti. Obvyklou osádku západních tanků tvoří řidič v přední části pancéřové korby, dále velitel, střelec a nabíječ ve věži. Takzvaná ruská tanková škola upřednostnila malé rozměry (a nižší hmotnost), pohyblivost a palebnou sílu, zatímco ta západní palebnou sílu a odolnost. Za nejodolnější tank je považován atypicky koncipovaný izraelský typ Merkava IV. Za aktuálně nejlepší v rámci NATO německý Leopard II ve verzi A5, případně A6. Hmotnost posledních typů západních tanků se pohybuje kolem 60 tun, což klade velké požadavky na železniční přepravu včetně mostů, automobilní transportní podvalníky i komunikace a únosnost terénu bojiště. Všechny západní tanky mají velké a těžké věže, které představují rozměrný cíl.
Současné ruské a západní tanky
Z hlediska automatického nabíjení tankových kanonů mají praxi Rusové, kteří jej používají od roku 1964 na tancích T-64, T-72, T-80 a T-90. Dále především Francouzi. Ti použili nabíjecí systém v padesátých letech u lehkého tanku AMX-13 Turenne, prototypu těžkého tanku AMX-50 St Chamond a rovněž u nejmodernějšího současného typu Leclerc. Výhody automatického nabíjení jsou následující. Tanky s kanony nabíjenými ručně musejí počítat s výškou stojícího vojáka ve věži, což omezuje možnost snížení výšky celého tanku. Tím rostou jeho rozměry a v závislosti na nich i hmotnost. Automatické nabíjení má ve srovnání s ručním obvykle vyšší rychlost, takže umožňuje rychlejší střelbu, především za jízdy v terénu, kde nabíječ doslova poletuje ve věži s nábojem o hmotnosti mezi 30 a 40 kg v rukách. Relativním kladem je snížení počtu obvykle čtyřčlenné (velitel, řidič, střelec a nabíječ) osádky o jednoho člena – nabíječe, ale zároveň omezení bojeschopnosti, případně úplné vyřazení z boje v případě poruchy nebo bojového poškození systému nabíjení. Síla jednoho vojáka navíc může chybět při řadě různých činností, počínaje zakopáváním, maskováním přes opravy, vyprošťování až po záchranu členů osádky v případě bojového poškození tanku.
Ruský nabíjecí automat se navíc ukázal jako jedna z nejproblémovějších částí tanků. Na rozdíl od západních tanků (M-1 Abrams, Leopard 2, Challenger II, Merkava IV a Leclerc) používá dělené náboje, které se skládají ze střely/granátu a polospalitelné nábojky. Obojí se skladuje a nabíjí samostatně. Uvedená koncepce má jednu velkou výhodu. Umožňuje výrazně zmenšit věž oproti západním tankům, takže tvoří menší cíl. Zároveň je lehčí a potřebuje menší síly na otáčení při nastavování směrového zamíření (odměru) a také směrové stabilizace a brzdění. Lehčí věž snižuje celkovou hmotnost ruských tanků oproti západním o více než deset tun, což je činí pohyblivějšími. Zároveň je zde jedno zásadní nebezpečí. Nábojky jsou mimo těsnicího kovového dna extrémně hořlavé, protože jsou vyrobeny z lisovaného střelného prachu. Nábojky a granáty jsou u tanků T-64, T-72, T-80 a T-90 uloženy ve dvou kruhových zásobnících na dně věže (takzvaná klec) tanku. Nabíjecí automat nabije nejdříve střelu/granát, poté nábojku do nábojové komory kanonu. Po výstřelu je kovové dno nábojky vyhozeno automatem z věže. Velitel tanku a střelec/operátor zbraňových systémů sedí nad zásobníky po stranách kanonu. Uvedené řešení především rozděluje prostor tanku na tři oddělená pracoviště velitele, střelce a řidiče, kteří si mohou v případě problémů jen omezeně pomoci. Avšak v případě zásahu do prostoru zásobníků munice nebo exploze trhaviny pod ním došlo obvykle ke zničení tanku a usmrcení osádky explozí zapálených nábojek. To se projevilo jako hlavní problém odolnosti ruských tanků v několika válkách. Západní tanky mají většinu jednotných nábojů (které jsou tvořeny nábojkou spojenou v jeden celek se střelou/granátem) umístěnu v zadní části věže. Ta je oddělena od bojového prostoru věže s osádkou pancéřovou stěnou. Náboje jsou uloženy v samostatných ocelových pouzdrech a nabíječ je vyndává po jenom při nabíjení. U tanku Leclerc je vytahuje automat. Při zásahu do bojového prostoru ve věži je pravděpodobnost zasažení a vzplanutí nějaké nábojky minimální. Při zásahu do odděleného prostoru munice a její explozi jsou tlaková vlna a oheň vedeny zeslabeným stropem mimo věž tanku.
T-14
Konstruktéři tanku T-14 se pravděpodobně rozhodli zachovat klady ruské tankové školy, tedy malou věž, celkově nižší rozměry a hmotnost, dobrou pohyblivost. Zároveň odstranit nedostatky, především menší odolnost. Konstrukce věže umožňuje udržet hmotnost T-14 zhruba o deset a více tun nižší, než mají současné verze tanků M1 Abrams, Leopard 2, Challenger II a Merkava IV. Tříčlenná osádka T-14 je atypicky soustředěna v přední části pancéřové korby, která je u tanků nejodolnější. Velitel, řidič a střelec/operátor sedí prakticky vedle sebe ve vysoce odolném bojovém prostoru. Mohou proto lépe spolupracovat za všech okolností. U T-14 byl s největší pravděpodobností zachován systém nabíjení dělené munice, přičemž nelze vyloučit dílčí modernizaci. Nasvědčuje tomu i ráže kanonu 125 mm, stejná jako u T-72, T-80, T-90. Přemístěním osádky od kanonu odpadl problém větrání bojového prostoru věže od spalin při střelbě. Proto na hlavni chybí zhruba v polovině délky zesílený válec, takzvaný ejektor, který směřuje spaliny v hlavni k jejímu ústí. U tanku Leclerc je hlaveň čištěna stlačeným vzduchem. Exploze nábojek po zásahu tanku T-14 může sice zničit vnitřní zařízení klece věže, případně i odhodit kanon, ale osádce a pravděpodobně ani motorovému prostoru na zádi se nic nestane. Tank je tedy rozdělen na tři samostatné pancéřové prostory, přičemž pancéřování předku a boků korby je extrémně silné. Opravy pohonné soustavy (powerpack) a výzbroje se pravděpodobně dělají výměnou pomocí montážního/vyprošťovacího vozidla s jeřábem. Je to sice dražší, ale efektivnější a především rychlejší, což zvyšuje pravděpodobnost včasného znovunasazení poškozeného tanku do boje. Podobný systém zavedla a v období po druhé světové válce v praxi vyzkoušela izraelská armáda a následně ho používají všechny evropské. O skladbě pancéřování T-14 kolují různé nepotvrzené zvěsti. Kombinaci oceli a keramiky používala sovětská armáda už v šedesátých letech minulého století. Jako první ji použili Britové pod názvem Chobham.
Věž kolem kanonu T-14 je do určité míry fiktivní a vyrobená ze slabšího pancíře. Slouží v podstatě jako představný pancíř možného (?) vnitřního pancéřování kanonu a nabíjecího automatu a zároveň poskytuje ochranu a prostor k upevnění pozorovacích a zaměřovacích přístrojů. Ty jsou velmi důležité, protože velitel a střelec sedí nízko, takže mají horší vizuální přehled po terénu než osádky západních tanků. Veškeré vizuální informace získávají z výše umístěných zaměřovačů a kamer na věži. Ty mohou být samozřejmě zničeny, poškozeny, ale dokonce jen ušpiněny. Osádka je tedy odkázána na elektronicky přenášené vizuální informace. Prozatím ve všech konfliktech docházelo u tankových vojsk k tomu, že velitelé se bez ohledu na ohrožení dívali z otevřeného poklopu, protože tak nejlépe získali základní vizuální informace. To platí o všech dosavadních západních i ruských tancích. U T-14 tato možnost odpadá. Na věži jsou rovněž různé antény a senzory, například pro měření rychlosti a směru větru pro balistické výpočty systému řízení palby. O přístrojovém vybavení T-14 nebylo dosud publikováno prakticky nic. V oficiální informaci je uváděno, že T-14 může střílet s vysokou přesností na vzdálenost až 5 000 m. To mu umožňuje při využití systému řízení palby schopného pracovat v kteroukoli denní dobu ničení i bitevních a jiných vrtulníků. Obdobnými systémy jsou vybaveny i západní tanky, ale dostřel jejich kanonů je nižší. Na druhé straně více než 80 % plochy Evropy neumožňují vést přímou střelbu na pozemní cíle na vzdálenost větší než 1 400 m z důvodu členitosti terénu, obydlených aglomerací, lesů, hor atd. Není zcela jasné, zda je T-14 vybaven některým typem ruských protitankových/protivrtulníkových řízených střel odpalovaných z kanonu. Další výzbroj tvoří dálkově ovládaná zbraňová stanice s velkorážným kulometem, která je umístěna na stropě zadní části věže. Její výzbroj může údajně tvořit i malorážový automatický kanon. Po stranách věže jsou umístěny po pěti velkorážné granátomety. Jsou určeny k vystřelování především zadýmovacích granátů, které umožňují ukrytí tanku v dýmu hlavně před protitankovými řízenými střelami. Pravděpodobně z nich lze vystřelovat i tříštivé granáty proti pěchotě, která se dostane blízko tanku do takzvaného mrtvého úhlu jeho výzbroje.
Pohon zabezpečuje vznětový (dieselový) motor a automatická převodovka. Nižší hmotnost T-14 oproti konkurenci znamená rovněž nižší spotřebu pohonných hmot a nižší požadavky na logistiku. Rusové jednoznačně zůstali u osvědčeného pohonu stejně jako Němci, Francouzi, Britové a Izraelci. Spalovací turbínu používají americký M1 a ruský T-80, ale hodnocení nejsou příliš optimistická z hlediska jak spotřeby paliva, tak proudu žhavého vzduchu, který ohrožuje pěšáky kryjící se za tankem.
Ruský tank T-14 přinesl několik novinek. Dosud bylo vyrobeno údajně 20 předsériových vozidel. Obvykle je třeba tanky otestovat službou u útvarů a následně odstranit nalezené nedostatky. Vždy se najdou různé dětské nemoci. Předpokládaná rychlost sériové výroby 500 kusů ročně je spíše teoretická stejně jako uváděná kusová cena. Je třeba vycvičit osádky a zajistit údržbu a opravy. Dále secvičit tankové jednotky a útvary s novými typy obrněných transportérů a bojových vozidel pěchoty. Od konce druhé světové války se ruské tanky s ruskými osádkami neutkaly v evropských bojových podmínkách s nepřítelem. Reálný test jejich bojové hodnoty tedy neexistuje. Kolem koncepce a bojové hodnoty nového T-14 vyvstává řada otazníků, na něž by mohl odpovědět pouze střet se stejnou kategorií západních tanků. Je zcela nejasné, jak se tank nové koncepce může osvědčit za boje ve městě. O nové ruské bojové technice se pravděpodobně budeme dozvídat více informací postupně. Určitě se však nemusíme bát, že tanky T-14 zítra, ale ani v dohledné budoucnosti vyrazí na Prahu.
Psali jsme:
autor: Martin Koller
_profil_top.jpg)