Hospic v nejchudším kraji peníze od církve nečeká. Zvládne to prý i tak

Přestože se každoročně potýká s vyhledáváním finančních zdrojů pro péči o umírající pacienty, kteří v očích sponzorů nejsou mnohdy tak „atraktivní“ jako miminka z dětských domovů nebo sport, nespoléhá na to, že církev se svými novými majetky bude nestátnímu zařízení ekonomicky pomáhat

Místní farní sbor Českobratrské církve evangelické je přitom dokonce jeden ze spoluzakládajících členů mosteckého hospice, který spolu s litoměřickým jako jediné dva slouží hospicovou péči v Ústeckém kraji, ovšem jeho dveřmi prošli i klienti z dalších částí republiky, dokonce i důchodci českého původu žijící v zahraničí.

S penězi je problém, ale na církev nespoléháme

Nestátní zdravotnické zařízení, které je umístěno v zelené části severočeského Mostu, oslaví v červenci osm let existence. Za tu dobu už si vedení zvyklo, že hora času je nutná zejména na shánění financí, bez kterých ani bohulibý úmysl starat se o těžce nemocné muže a ženy zcela podle jejich přání, prostě kvalitně dělat nejde. Za ty roky už hospic, přestavěný z bývalé mateřské školy, kolikrát takzvaně „mlel z posledního“. Nyní hodnotí ředitelka Blanka Števicová, ve srovnání s tím, na co všechno už si od vzniku instituce zvykla, situaci jako v mezích normy. „Bohužel ovšem stále ještě splácíme závazek vůči VZP, která nám neustále strhává penízky za nečekaně vyměřenou pokutu,“ připomněla loňskou kauzu třímilionové pokuty od VZP, kterou mnozí politici označili za nehumánní ze strany pojišťovny, zvláště tehdy, pokud avizuje ztráty, a na druhou stranu vysoce postaveným manažerům vyplácí odměny.

Ta vyměřila neuvěřitelnou sankci za způsob administrativních úkonů, které ale v předešlých kontrolách vyhovovaly a nikdo s nimi neměl problém. Tehdy nepomohlo úplně ani jednání s ministrem zdravotnictví a hospici šlo skutečně definitivně do tuhého, pokud by VZP nepřistoupila alespoň na splátkový kalendář, když jiný smír odmítla. „Ještě musíme splatit jeden milion korun,“ říká ředitelka a dodává, že se s tím holt musejí vyrovnat. Pomohla i půjčka od města, které přitom není zřizovatelem, ale do kauzy se zapojilo.

Podporu od církve neočekávají

Že by hospic získal materiální podporu od církve, která bude disponovat nyní velkými majetky díky zákonu o církevních restitucích, to neočekává. Ani přesto, že se provoz a podpora hospiců pro nevyléčitelně nemocné lidi objevovala jako argument i v samotných proklamacích některých církví. „Církev má být chudá, nemá mít majetek,“ zní jednoznačný postoj ředitelky Hospice v Mostě Blanky Števicové, která dodává: „Pokud majetek nabude, měla by část věnovat na dobročinné účely.“

S tím se ztotožňuje i většina jejích zaměstnanců. „Peníze se všeobecně shánějí špatně. Ale dá se to, jen tomu člověk musí věnovat hodně moc času na úkor toho, aby jej věnoval samotné péči. Ale jestli se ptáte, zda očekáváme ekonomickou podporu od církve, tak ne,“ říká s tím, že ani s nikým o tomto nemluvila.

Spolupráce s církví je v hospici sice intenzivní, ale nikoli na materiální úrovni. „Je to spíše morálního charakteru. Spolupracujeme zejména s evangelickou církví. Dochází sem kněz za klienty, když si to přejí. Slouží zde i jednou týdně přímo u nás bohoslužbu,“ podotýká. Přímo v budově byla totiž vytvořena kaple. Kromě ní je zvláštností hospice v duchovních věcech také samostatná „místnost posledního rozloučení“. Ta je určena pro poslední setkání rodiny se zesnulým pacientem.

Lidé chudnou. Zatížený hospic sám dává úlevy

Celospolečenské téma neúměrného ekonomického zatížení rodin dopadá pochopitelně i na ty, kteří by služby hospice potřebovali. „Vidíme to tu stejně, jak to je v celém státě: Lidé chudnou. Je to pak těžké, když mají přispívat na takovouto péči.“

Úhrada za služby nehrazené zdravotními pojišťovnami je stanovena zálohovou platbou. Další náklady zčásti hradí zdravotní pojišťovna pacienta a další chybějící prostředky musí zvládnout hospic hradit právě z dotací či darů. Měsíční částka od klienta se odvozuje od výše jeho příjmu. Například při příjmu do 6500 korun je to 5400 korun měsíčně, respektive 180 korun za den. Při příjmu třeba 9500 až 10 000 korun je to částka 8700 měsíčně, respektive 290 korun za den.

Příbuzný pacienta, který se v hospici u nemocného ubytuje, platí šedesát korun denně. Stravování si může zajišťovat každý sám v kuchyňce nebo si jídlo v hospici objednat - celodenní strava vyjde na 150 korun a může zahrnovat jakoukoliv dietu, neboť jídlo je zajišťováno z nemocniční kuchyně.
Co když někdo skutečně poslední péči potřebuje a nemá dost peněz? „Snažíme se poskytovat úlevy, aby se každému dostalo důstojné a kvalitní péče a zmírnění bolestí, což můžeme zajistit,“ říká ředitelka, že i hospic, který se sám potýká s finančními těžkostmi a hledáním kdejakého peněžního zdroje, umí ostatním ekonomicky vyjít vstříc.

Na zájem veřejnosti si rozhodně zařízení nestěžuje. „Hospic je obsazen na sto procent. Máme zde 17 lůžek a k tomu dalších sedmnáct pro doprovod klienta, který zde může pobývat čtyřiadvacet hodin denně,“ uvádí Blanka Števicová. „Důležité je, aby lidé o hospicích věděli. A lékaři a nemocnice aby je sem posílali. Na tom to závisí. Je to v moci lékařů,“ mluví ještě o tom, že hospicová péče, tlumení bolestí zejména onkologicky nemocných pacientů, což jsou v zahraničí běžné věci, je potřeba českým lékařům stále a stále připomínat. Na důstojné umírání má podle představitelů hospice nárok každý člověk. „Zájem je čím dál větší,“ říká a dodává, že sem poslední dny života přijel strávit například člověk až z Itálie. „V případě cizinců jde v podstatě o Čechy žijící v zahraničí, kteří zde mají rodinu a chtějí dožít v její blízkosti,“ vysvětluje.

Není výjimkou, že společnost pacientům dělají i jejich zvířecí mazlíčci.

Nezaměstnanost a otevřenost – to zde drží zaměstnance

Mnozí ze zaměstnanců jsou přímo příslušníky církve, jejich povolání nepatří rozhodně mezi ta snadná a exkluzivně placená. Přesto je hospicový tým už řadu let stabilní a syndrom vyhoření překvapivě neřeší. „Máme tu skutečný tým v tom významu, co to znamená. Syndrom vyhoření, to tu neznáme, máme supervizi. Umíme se s tím vypořádat, relaxovat,“ říká Blanka Števicová o zaměstnancích, kteří denně pracují s těžce nemocnými lidmi, které většinou vídají umírat, a dodává důvody, z kterých by si měli zejména politici vzít příklad: „Jsme k sobě demokratičtí a otevření. Je to o disciplíně. Naše práce je zodpovědná.“

Zaměstnanci jsou tu mnozí od samotného počátku existence hospice. Odměn se ale dočkají výjimečně. „S tím musíme opatrně. Jsme rádi, poplatíme-li mzdy,“ říká pragmaticky šéfka zařízení. Podle jejího mínění je tým pevný i proto, že v kraji je velká nezaměstnanost. „Někteří se bojí přejít jinam, je velká nezaměstnanost. Někteří třeba i odešli, ale vrátili se, protože jinde třeba něco naslibovali, ale…“ podotýká s tím, že v hospici mají aspoň jistotu stabilního platu, i když odměny jsou skutečně jen sporadické. Hospici rovněž pomáhají dobrovolníci.

Záhada? Tento hospic nemá s ministerstvem problém

Hospic v Mostě dnes podporuje zejména město ze svého rozpočtu, byť není jeho zařízením, dále Ústecký kraj a ministerstvo práce a sociálních věcí. To letos kupodivu prý přidělilo dotaci stejnou jako vloni. „Navíc úplně bez problémů jako jedinému hospici v republice. To, oč jsme požádali. Čím to je? To nevím,“ krčí rameny. Mostecký hospic je asi přes veškeré pohromy s nedostatkem peněz podtrženým pokutou od pojišťovny a s ohledem na region, který je zatížen nezaměstnaností, nejvyšším počtem lidí s rakovinou a řadou dalších negativních jevů, skutečně posilován nejspíše zejména vlastní vírou a výdrží.

Drobní dárci rovněž pomáhají, každý nový sponzor je samozřejmě vítán s otevřenou náručí. Mnohdy ale oslovené firmy ani na dopisy neodpoví. Co hospice potřebují nejvíce, jsou pleny, léky, čisticí a dezinfekční prostředky a platby energií. Problém je také se získáváním evropských dotací, neboť operační program zaměřený přímo na hospice v podstatě není. „„Na vnitřní vybavení, třeba na tisíc postelí, to bychom dotace sehnali. Jenže to už není potřeba! Každý chce vidět věc, ale nevidí člověka – ten nechce tři postele….“ poukazuje Blanka Števicová. Finance od sponzorů by byly potřeba například také na praní prádla či dovoz stravy.

Ročně putuje na pojištěnce do hospice od VZP kolem pěti milionů korun. Samotné zařízení na péči shání dalších přibližně 60 procent výdajů. Celkový rozpočet zařízení je kolem 13 milionů korun ročně. Založili jej před osmi lety město Most, Kiwanis klub Most-Litvínov, Farní sbor Českobratrské církve evangelické v Mostě - Litvínově, někdejší primář a posléze ředitel hospice Jiří Pešek a lékařka Marie Vaníčková.