Exšéf Bezpečnostní informační služby (BIS) Jiří Růžek, jenž v minulém týdnu vydal knihu, která vzápětí zmizela z pultů knihkupců, si ve svém díle v mnohém servítky nebral. Popisuje věci, osobnosti i události tak, jak je vnímal během své práce v čele zpravodajské služby a také připouští, že se možná ve svých úhlech pohledu liší od ostatních. S tím, že zmiňované osoby možná naštve, asi dopředu počítal, zda skutečně kniha přinese ještě nějaké dozvuky, ukáže tak nejbližší čas.
ParlamentníListy.cz tak zalistují uvedenou knihou a společně s Jiřím Růžkem se vrátí do devadesátých let – tak, jak je autor popisuje.
„Začátek 90. let se nesl v duchu touhy vyrovnat se s komunistickou infrastrukturou a Státní bezpečností zejména. Nové struktury pronikaly do tajemného hájemství Ministerstva vnitra, aby je nejen opanovaly, ale do základů zničily. Pro většinu lidí mystická, pro jiné lidi osobně tragická role Státní bezpečnosti v komunistické diktatuře vedla k popření všech možných zásad, na nichž stojí a pracují zpravodajské služby bez ohledu na typ státního zřízení,“ uvedl Růžek a ve svém vyprávění pokračoval dále.
Takový blbec, že o něj ani Státní bezpečnost nezavadila...
„Trpké zkušenosti lidí z disentu s tajnými spolupracovníky StB (tedy agenty) vyústily v jednoduchou poučku, jejíž autorství je přisuzováno Petrušce Šustrové: ‚Agentura je sněť zpravodajské služby.‘ I já jsem tenhle nesmysl, který odmítá elementární základ práce s lidskými zdroji, také chvilku opakoval. Připomeňme si, že probíhalo propouštění příslušníků StB, cílené i živelné odhalování a skandalizování agentů ve všech vrstvách a sférách společnosti. Najednou se v plné realitě ukazovalo, kolik lidí bylo z nejrůznějších důvodů a pohnutek ochotno konspirativně spolupracovat s tajnou a téměř všudypřítomnou StB. Nezájem měla totiž jen o málokoho. Asi nejvýstižněji popsal tehdejší stav ve zkratce Vladimír Struska: ‚Byl to takový blbec, že o něj ani StB nezavadila‘,“ připomněl Jiří Růžek ve své knize porevoluční se vypořádávání s tehdejší mocnou zpravodajskou službou Československa.
Fotogalerie: - Růžkův labyrint
Jak dodal, až nyní, po letech, se zdá logické, že na pranýř byli tehdy postaveni zejména tajní spolupracovníci a jen občas nějaký veřejně zprofanovaný estébák.
Zastřel si komunistu ve své vlastní rodině?
„Ale duchovní otcové a matky rudého teroru, členové a členky KSČ, od uličních organizací až po předsednictvo ústředního výboru za čtyřicet let zpátky se z téhle čtverylky omluvili. Vždyť jeden a půl milionu členů KSČ byla jiná káva než nějakých osm tisíc estébáků a pár desítek tisíc žijících agentů. Rychle jsem však přesto zjistil, že heslo: ‚Zastřel si komunistu ve své vlastní rodině‘, které jsem nabízel jako alternativu hesla: ‚Nejsme jako oni‘, nemůže být tedy mezi lidmi asi populární. Ale honit mrzké agenty se zdálo být záslužnější, i když to byla převážně zástupná činnost,“ poznamenal na toto téma též mimo jiné Jiří Růžek v roli spisovatele literatury faktu.
Psali jsme:
Je zřejmé, že v jeho knize lze najít celou přehlídku známých jmen – jak z politiky, tak například i z médií – ostatně Růžkova zmínka o Radku Johnovi – exšéfa Ministerstva vnitra rozčílila natolik, že se vzápětí nechal slyšet v oficiálním prohlášení, že zváží žalobu. Ovšem zcela jistě není zřejmě sám, koho podobná myšlenka může při čtení knihy napadnout. Zatímco například bývalého a dnes již zemřelého ministra obrany Antonína Baudyše popisuje Růžek velmi pozitivně, vysvětluje i záležitosti, které se udály společně s údajnou „střelbou v letadle", kapitola je v knize věnovaná i disidentu Vladimíru Hučínovi. Vylíčen v ní ale jako kladný hrdina není.
Psali jsme:
Zajímavé je však například i vnímání osobnosti Miroslava Kalouska.
Ten byl jako lidovecký náměstek výraznou postavou Ministerstva obrany právě v době, kterou Jiří Růžek v knize popisuje. „Inženýr a absolvent VŠCHT Kalousek nebyl militarista, ale manažer a obchodník. Kdybych jej po letech měl charakterizovat, řekl bych, že měl vlastnost jako plyn: Dokázal zaplnit jakýkoli prostor, který dostal k dispozici. A tak se náměstku Kalouskovi postupně podařilo přebrat rozhodovací pravomoci v oblasti financování a logistiky armády. Generalita se jen chabě bránila, protože heslo ‚Civilní kontrola nad armádou‘ působilo jako politický buldozer, kterým se rovnaly představy ozbrojenců se zemí,“ vzpomíná v knize Jiří Růžek.
Kterak se prý ze zpupného úředníka Kalouska stal politik a státník
Jak už to v životě chodí, odpůrci Kalouska se mu snažili nasadit psí hlavu. „A využili k tomu smrti mladého výsadkáře, který nezvládl nový typ padáku. Budiž řečeno, že za tuto tragickou událost nenese Kalousek žádnou odpovědnost, neboť nerozhodoval ani o výměně padáků, ani o jejich přidělení jednotlivým bojovým jednotkám. Ve stínu této události tak zůstala ale některá rozhodnutí, jejichž výhodnost pro rezort obrany a armádu mohla být diskutabilní. Nicméně Miroslav Kalousek vždy dokázal pro svoje návrhy získat politickou podporu tak, že hlasovali a rozhodli jiní o tom, co on považoval za potřebné či výhodné. Nebylo pochyb, že již ministr Michal Lobkowicz, před jehož příchodem dal Kalousek demonstrativně a trochu klackovitě výpověď, hledal důkazy Kalouskových nepravostí. Ale nenašel je, stejně jako později Vladimír Vetchý z ČSSD. Na procedurální stránku rozhodovacího a schvalovacího procesu si totiž Miroslav Kalousek vždy dával mimořádně dobrý pozor. Byly to doby, kdy se učil tvrdě vyjednávat a licitovat, ale jakmile dohodu uzavřel, ctil a dodržoval ji. Tak se z Miroslava Kalouska – zpupného úředníka, jak ho prý nazval Michael Žantovský, stal politik a státník…“ popsal počátky významné tváře české politiky exšéf BIS.
Psali jsme:
Každý kmen má náčelníka, jakého si zaslouží...
Zavzpomínal však i na to, jak se mu z dávné minulosti vynořuje stále obraz vzájemné animozity, kterou vůči sobě chovali Miroslav Kalousek a Petr Nečas, v té době náměstek ministra obrany za ODS. „Nečas patřil ke skupině mladých občanských demokratů, kteří se v Parlamentu věnovali tématu bezpečnosti a obrany. Pokud si vzpomínám, Nečas neměl žádné exekutivní zkušenosti, a tak jeho životní praxi představoval poslanecký mandát a parlamentní skleník. Jejich nevražení nakonec vyústilo v Nečasovu rezignaci. Nahradil ho pak poslanec ODS Jiří Payne, což byla další nezapomenutelná figura. Říkám si, jaké to muselo být tedy ještě před nedávnem pak utrpení pro Nečase a Kalouska sedět spolu v jedné vládě, ke všemu podporované LIDEM, jako utrženou frakcí Věcí veřejných, podpořené zběhlým jedním ódéesákem a Kolibříkem. Ovšem stará černošská pravda říká, že každý kmen má takového náčelníka a kouzelníka, jakého si zaslouží,“ shrnul Jiří Růžek.
Psali jsme:
autor: Alena Hechtová
