Pelikán uvedl, že v československé armádě nikdo nevěděl, jaká bude v Iráku situace a co je čeká, protože v Československu panovaly ještě popřevratové poměry a vojenská služba byla ještě povinná. Na otázku, zda ve společnosti převládala podpora vyslání vojáků, nebo se občané ptali, proč by se Československo mělo do této situace plést, Pelikán odpověděl, že operace měla mezinárodní podporu. „Všichni byli hrdí na naše chrabré hochy, kteří kdesi daleko chrání demokracii, což samozřejmě byla poněkud iluze,“ řekl.

Moderátorka se zeptala, jak to vnímal sám. Pelikán konstatoval, že byla jiná doba a československá jednotka byla odstřižená od médií a domácích názorů: „Tehdy internet vůbec neexistoval, tiskoviny se nedaly jen tak dopravovat, dokonce saúdskoarabské království, které tedy nevím, jestli bylo úplně správné bránit, v rámci udržení své ideologie odstřihlo povinně telefonní spojení s celou východní Evropou, do které jsme patřili i my, a jenom otevřelo dvě linky pro potřeby naší jednotky, takže my jsme moc nevěděli, co se doma děje.“

Přišla otázka, zda věděli, že nepřítelem byl Saddám Husajn. „Nechci vám brát iluze,“ prohlásil Pelikán, než parafrázoval jednoho svého spolubojovníka, který po 3 měsících v Iráku řekl: „Čo, nerobte si zo mňa ***, ako to, že nejsme v Afrike? Veď je tu púšť. Aj palmy tu sú.“ Arabista ještě doplnil, že i kdyby byli na druhé straně, tak z jednotky by to nikdo nepoznal. Co se týče motivů Saddáma Husajna, Pelikán odhadoval, že asi potřeboval stabilizovat domácí situaci, což zkusil realizovat dalším vnějším výbojem, nejdříve proti Kuvajtu a následně proti Saúdské Arábii.