„Co pomník Heydrichovi?“ Než z nich byli „vlasovci“: Hitlerovi vojáci ze SSSR. Přesná fakta

5. 12. 2019 16:14

ROZBOUŘENÝ SVĚT MARTINA KOLLERA Kdo jsou „vlasovci“, kterým chce starosta městské části Praha- Řeporyje stavět pomník a dokonce se kvůli nim předvádí v ruské státní televizi? Jakým příběhem během války na východní frontě prošli? Shrnutí jejich působení za druhé světové války přináší bezpečnostní analytik Martin Koller.

„Co pomník Heydrichovi?“ Než z nich byli „vlasovci“: Hitlerovi vojáci ze SSSR. Přesná fakta
Foto: Repro Wikipedia
Popisek: Generál Andrej Vlasov s ruskými dobrovolníky nedaleko Berlína, 1944

Do naší polistopadové mediální propagandy jsme si z předchozího období přinesli kampaňovitost, doslova svazáckou. Občas se někdo potřebuje zviditelnit, nebo něco prosadit s pomocí médií a celý národ z toho má divadlo a nestará se o věci kolem. Pro naši polistopadovou propagandu je typické, že řeší problémy výběrově, nikoli v souvislostech, a vydatně se upravují informace bez ohledu na pravdu. U Babiše nebo Ondráčka členství v KSČ vadí, u Pavla nikoli. U Ondráčka služba v pohotovostním pluku VB vadí, u Metnara nikoli. U Babiše registrace v StB vadí, u Štětiny a řady dalších nikoli.

Proti tehdejšímu SSSR bojovalo nebo různě pomáhalo německým ozbrojeným silám v období 1941–1945 podle nejvyšších odhadů až 1,2 milionu tamních obyvatel. Další, především Ukrajinci, byli odvlečeni na nucené práce do Německa. Přímé opory Wehrmachtu a SS lze rozdělit na dvě skupiny. Zhruba polovinu tvořili takzvaní HIWI (Hilfswilliger – dobrovolník), které začala německá armáda zaměstnávat vlastně ilegálně. Nejvyšších počtů dosáhli v roce 1944. Jednalo se částečně o mobilizované civilní obyvatelstvo, částečně o válečné zajatce. Většinou byli neozbrojeni a sloužili v logisticky zoufale poddimenzovaném wehrmachtu jako řidiči, kočí, kuchaři, cestáři i technici v dílnách a na letištích atp. Po válce mohli tvrdit, že byli mobilizováni násilím a nebojovali proti vlasti se zbraní v ruce. Nicméně pomáhali nacistické ozbrojené moci. Asi tak jako řada českých pilotů, kteří za okupace zůstali doma a přelétávali opravená německá vojenská letadla z továren až na polní letiště Luftwaffe. Tím samozřejmě ušetřili čas německým pilotům, kteří mohli ve větším počtu bojovat proti spojencům. Nebyli jen vlastenečtí letci ve stíhačkách nad kanálem La Manche a v bombardérech nad Německem. Od roku 1945 se o tom mlčí.

Druhou skupinu pomocníků německých ozbrojených sil tvořily vojenské formace, které se zbraní v ruce bojovaly proti Rudé armádě i partyzánům nejen v SSSR, a především terorizovaly civilní obyvatelstvo, mnohdy vraždily, znásilňovaly, loupily a vypalovaly celé vesnice. Tito tedy byli v pozici jednoznačného nepřítele spojenecké koalice a mnohdy se dopouštěli válečných zločinů. Dělili se na několik druhů podle určení. Policejní skupiny nesly zkrácené označení Schuma (Šuma; Schutzmannschaft der Ordnungspolizei). Dělily se na individuální službu, prapory pomocné policie, hasiče a pomocnou ochrannou službu. Tyto jednotky a útvary byly formovány od roku 1941. Podílely se na teroru proti obyvatelstvu a na holocaustu. Dále se jednalo o jednotky a útvary technické a logistické podpory a národnostní jednotky a útvary. Ruská osvobozenecká armáda, ROA, čili takzvaní vlasovci byli jen vyvrcholením vývoje v posledních měsících války. Zde je třeba doplnit, že i tyto formace měly ztráty, které se doplňovaly, takže celkový počet byl vyšší, než říkají některé umírněné odhady pohybující se okolo 350 000. Realita bude kolem půl milionu i víc. Jednalo se buď o vyložené zrádce a přeběhlíky, nebo zajatce, kteří raději volili zradu než smrt v děsivých podmínkách německých zajateckých a koncentračních táborů. Zahynulo tam 3,5 milionu sovětských zajatců, 57 % z celkového počtu. Nutno dodat, že zrada měla v řadě případů národnostní a náboženský podtext. Je to doklad faktu, že mnohonárodnostní a multikulturní státy jsou nepevné, což se projeví právě v krizových situacích.

Zde bych se jen podivil nebetyčné pitomosti euromarxistů z Berlína a Bruselu, o jejich poskocích z Prahy nemluvě, kteří chtějí táhnout na Rusko s armádou tvořenou z 28 členských států EU, nejraději včetně neutrálních. V době mise v Iráku mi stačilo sledovat americkou multikulturní-multirasovou armádu. Po společné službě šli bílí včetně východních Asiatů (typu Číňanů, Japonců, nebo Vietnamců) na jednu stranu a černí na druhou a trávili volný čas každý se svými. Nakomandovaný multikulturalismus byl jen ve službě. Na muslimy si dával každý pozor. Nelze se proto divit nízké výkonnosti americké armády, bez ohledu na obří investice do výzbroje. Ještě tak někoho bombardovat, ale v případě bojů na zemi je to bída. Proto potřebují v Evropě Bundeswehr a jeho český, polský, případně ukrajinský kanónenfutr pro jadernou válku s Ruskem.

Zrádci a dezertéři na východní frontě

Jako první přešli na stranu nepřítele Litevci, Lotyši a Estonci. U nich to lze ještě chápat vzhledem k tehdy nedávnému záboru jejich zemí Rudou armádou. Nicméně v Litvě ji vítali jako osvoboditelku od Poláků. V Estonsku byl vytvořen prapor Erna, dále šest ochranných policejních praporů a v roce 1944 šest pluků pohraniční ochrany. Dále estonská legie SS, pět ženijně-stavebních praporů a jednotka dobrovolníků Luftwaffe. V Lotyšsku bylo v období 1941–1943 zformováno 45 policejních praporů pro boj s partyzány. Dále šest pluků pohraniční ochrany, lotyšský legion SS, čtyři stavebně-ženijní prapory, jednotka dobrovolníků Luftwaffe a několik rot pracovní služby podřízené německé RAD (Reichsarbeitdienst). V Litvě bylo postupně z dobrovolníků a dezertérů z Rudé armády zformováno 24 domobraneckých praporů, dále 22 praporů Šuma. Některé sloužily na území SSSR v oblasti Leningradu (Petrohrad) a po jednom v Itálii a Jugoslávii. Dále byl vytvořen litevský legion SS a litevský teritoriální sbor. Dále přímo v rámci Wehrmachtu sloužily litevské pracovní roty. V Bělorusku byly od roku 1943 formovány policejní jednotky, celkem zhruba 20 000 mužů. Dále v každém rajonu jednotky běloruské domobrany, celkem 15 000 mužů. Od března 1944 byla provedena mobilizace obyvatel a zformováno 39 střeleckých a šest ženijních praporů. Poslední formací byla 30. divize SS běloruská. Na Ukrajině se jednalo o ukrajinský legion složený z praporů Rolland a Nachtigal, částečně tvořený zajatci. Dále se jednalo o celkem 53 policejní ochranné prapory, 14. divizi SS Galizien, 29. divizi SS, původně útočnou brigádu RONA, takzvanou Ukrajinskou národní armádu, Ukrajinskou osvobozeneckou armádu a jednotky pomocníků protivzdušné obrany. Ukrajinců bylo zhruba 180 000. Je třeba připomenout ještě dva neslavné útvary. V první řadě 30. granátnickou divizi SS (2. ruská), která působila ve Francii. Podílela se na teroru vůči francouzskému hnutí odporu. Nakonec došlo ke vzpouře a divize byla reformována a začleněna do ROA bývalého generála Vlasova. Dále se jedná o útvar známý jako Trawniki. Byl sestaven ze zajatců ve stejnojmenném táboře. V počtu více než 5 000 vojáků se podílel na likvidaci varšavského povstání a holocaustu. Část z nich se nakonec dostala i mezi vlasovce. Pro přesnost je třeba dodat, že v průběhu války docházelo k velkým organizačním změnám, některé formace byly rušeny a jejich příslušníci se dostávali do jiných.

Dále se jednalo o takzvané východní legiony a kozácké útvary, celkem 280 000 vojáků. V této skupině byl nepřehlédnutelný počet muslimů. Jednalo se vesměs o dobrovolníky, nikoli zajatce z táborů. V roce 1943 bylo zformováno na Ukrajině 31 polních praporů, z toho 12 turkestánských, 4 gruzínské, 3 arménské, 1 ázerbájdžánský, 2 severokavkazské, 7 stavebních a 2 záložní. Část z nich byla obklíčena a pobita ve Stalingradu. Některé prapory byly postupně doplňovány na vyšší počty a sloužily jako takzvané legiony tvořené několika prapory. Gruzínský, turkestánský, severokavkazský, arménský, volžsko-tatarský a ázerbájdžánský prapor byly dislokovány do Francie, kde byly přeformovány do dvou dobrovolnických pluků s velitelstvím v Lyonu. Bojovaly proti francouzskému hnutí odporu a brutálně terorizovaly obyvatelstvo. Další prapory sloužily na Atlantickém valu, kde vedly palbu proti anglo-americkým invazním vojskům 6. 6. 1944. Část gruzínského a severokavkazského praporu vytvořily základ pro 1607. granátnický pluk 599. ruské brigády působící pod německým velením v Dánsku. V krátkosti lze rovněž jmenovat samostatnou gruzínskou jednotku Bergmann, 162. turkestánskou divizi, XV. kozácký sbor SS složený z 1. a 2. kozácké jízdní divize, Kalmycký dobrovolnický jízdní sbor, Kavkazskou východní legii, Turkestánský legion a Volžsko-tatarský legion, z nichž byly vyčleněny prapory do Francie, kavkazské útvary SS, Donský dobrovolnický kozácký pluk, Samostatný pluk Platov, 2. sibiřský pluk, samostatná skupina Savoia pod italským velením a další.

Z výše uvedeného vyplývá, že nepřátel a zrádců, kteří bojovali proti Rudé armádě, spojeneckým formacím na území SSSR a Polska, jugoslávskému, francouzskému, československému, polskému a dánskému hnutí odporu a spojeneckým silám v Normandii bylo víc než dost. Právě tito vojáci se z velké části podíleli na teroru proti civilnímu obyvatelstvu a realizaci holocaustu. Částečně se jednalo o nepříliš civilizované stepní kočovníky a pastevce. Nelze se divit nenávisti vojáků Rudé armády, ať už Rusů, nebo Ukrajinců, Bělorusů i dalších, kterým spolubojovníci nacistického Německa vypalovali domovy, vraždili, znásilňovali a olupovali příbuzné a známé, případně je posílali na nucené práce do Německa, nebo do plynových komor. Vrazi a násilníci se neodměňují pravdou a láskou ve stylu pokrytecké pražské havlérky, obzvláště ne za války.

Vlasovci v Čechách

Oficiální formování dvou divizí Ruské osvobozenecké armády (ROA) bylo oficiálně zahájeno na základě rozhodnutí sjezdu ruských kolaborantů 14. 11. 1944 v Praze. Sjezd organizovalo velení SS spolu s bývalým sovětským generálem Andrejem Andrejevičem Vlasovem. Nejprve úspěšný generál padl do zajetí v roce 1942 nedaleko Leningradu, ale jednoznačným kolaborantem se stal až o dva roky později. Jeho životopis je na internetu. Účastníci přijali označení Komitět osvobožděnija narodov Rossii (KONR). Formování první divize ROA (600. německá pěší) bylo zahájeno již před sjezdem od 9. 11. 1944. Její základ tvořily zbytky divize SS RONA, 29. divize SS a 30. granátnické divize SS. Skládala se z tří pěších a jednoho dělostřeleckého pluku a protitankového oddílu. Druhá divize ROA byla formována jako lehká pěší bez dělostřelectva a její formování nebylo zcela dokončeno. Součástí ROA byl i letecký pluk vybavený německými stíhačkami, průzkumnými letouny a bombardéry. Ve výzbroji 1. divize bylo několik kořistních tanků T-34/76 a v posledním týdnu bojů dostala menší počet stíhačů tanků JPz 38 (t) Hetzer vyráběných v ČKD. Celkově měla ROA kolem 50 000 vojáků. Nicméně k ní byla připojena řada dalších formací, například XV. kozácký sbor SS, Trawniki a některé další útvary. Dále ROA osvobozovala sovětské válečné zajatce z německých táborů a snažila se je zverbovat. Celkově tedy Vlasovovi podléhalo zhruba 100 000 vojáků.

První divize ROA byla nasazena v obranných bojích na území dnešního Polska, nicméně brzy bez dovolení ustoupila. Vlasov se snažil dostat k Američanům, protože se bál zajetí Rudou armádou, takže neváhal otevřít frontu a zradit svoje německé spojence. ROA se přesunovala směrem na jihozápad s cílem dosáhnout Bavorska, nebo západní části Rakouska. První divizi velel generál Buňačenko. Na českém území nejsou doloženy větší stížnosti obyvatelstva vůči příslušníkům 1. divize ROA. Údajně sice místy vymáhali potraviny, ale platili za ně, místy ukořistěnými zbraněmi. Někteří vojáci dezertovali a snažili se získat civilní oblečení, spojovali se s českými a sovětskými partyzány a žádali potvrzení o svojí partyzánské činnosti. Některým se to podařilo a převzala je Rudá armáda. Dne 5. 5., podle jiných zdrojů až 6. 5. nad ránem došly části 1. divize do Prahy. Tam je občané vítali a místní reprezentace se je snažila přesvědčit, aby podpořili povstalce. Vlasov byl proti, ale Buňačenko se pokusil na poslední chvíli změnit stranu a získat pardon od Spojenců. Dne 6. 5. jeho vojáci skutečně výrazně pomohli obráncům některých částí Prahy. Nicméně lidé z vedení povstalců, především reprezentant KSČ Smrkovský, pomoc jednoznačně odmítli. Stalo se tak pod tlakem velení Rudé armády, která vyrazila na Prahu a chtěla ji osvobodit sama. Američané stáli v Plzni, jejich průzkumné jednotky v Berouně. Nepustili do Prahy ani kombinovaný oddíl plukovníka Sítka. Nicméně jsou doloženy kontakty mezi velením 1. divize ROA a příslušníky sovětských partyzánských skupin a NKVD, kteří již operovali v Praze a okolí. Nabízeli příslušníkům 1. divize pardon, pokud se připojí bezpodmínečně k Rudé armádě jako její součást. Jenže velení 1. divize takovým slibům nevěřilo. Proto divize odešla již 7. 5. z Prahy a nechala povstalce jejich osudu. Téhož dne došlo ke srážkám příslušníků divize s některými českými a sovětskými partyzánskými oddíly.

Jak je známo, dostala se divize na hranici dohodnuté americké okupační zóny, ale Američané je odmítli převzít a vydali většinu z nich, včetně Vlasova, Rudé armádě. Zhruba 10 000 příslušníků ROA se nějak dostalo do Německa a Švýcarska, takže se zachránili před vydáním. Nelze se divit tvrdému postupu, protože Američané i Britové měli v té době už plné zuby Němců, teroristických útoků spratků z Hitlerjugend, které nakonec začali na potkání střílet, fanatických vrahů z SS, a obzvláště po osvobození (podle pražských euromarxistů patrně obsazení) německých koncentráků. A to ještě nevěděli moc o Osvětimi, přesněji nechtěli děsivým informacím věřit. Věděli rovněž o vraždách amerických a britských vojáků německými ozbrojenými složkami i civilisty. Obyvatelé všech okupovaných zemí se teprve vzpamatovávali z německého vražedného teroru, lupičství a ponižování. Dokonce se tehdy začalo mezi spojeneckými politiky a veliteli mluvit o kastraci všech Němců, aby byl v Evropě i do budoucna pokoj. Jestliže měli odpor k Němcům, jaký museli mít spojenci vztah k zrádcům, kteří se proslavili především vražděním civilního obyvatelstva od okupované Francie, přes Jugoslávii po spojenecký Sovětský svaz?

Komu pomníky

Nízké české sprosťáctví a podlézavost se v posledních sto a více letech opakovaně ukájelo na bourání a budování pomníků na společenskou a politickou objednávku z ciziny, již méně na oslavu vlasteneckých osobností a hrdinů. A pokud jsou postavené, tak si je moc nepřipomínáme, abychom nerozčilovali koloniální panstvo v Berlíně.

Většina příslušníků ROA byli vlastizrádci, kteří bojovali proti spojencům po celé Evropě. Většina z nich byla příslušníky SS a podílela se na válečných zločinech. Určitě existovaly i výjimky. Nicméně, kvůli nepočetným výjimkám se nestaví pomníky statisícům zločinců, protože zrádce je za války zločinec. Pokud někdo vraždil na Ukrajině, ve Francii, nebo v Jugoslávii, ale zrovna nevraždil v Praze, je to snad náš milovaný hrdina a spojenec? Starosta z Řeporyjí se možná bude vymlouvat, že chtěl uctít pouze vlasovce, kteří padli v Praze při podpoře povstání 6. 5. 1945. U kolika z těch mrtvých vlasovců mohou sprosťák a jeho přátelé prokázat, že se před příchodem do Prahy nedopustili válečných zločinů? Otázkou je, kolik z takzvaných vlasovců mělo zájem bojovat na Prahu a okolí z důvodu přesvědčeného záporného vztahu k nacismu a jeho SS, kolik z nich tak činilo dobrovolně a jak by se chovali, kdyby náhodou třetí říše zvítězila. Pravděpodobně tak jako příslušníci kozáckého praporu Feuermittel v Zákřově. Navíc je otázka, kolik jich padlo a proč. Padli v boji s Němci, partyzány, nebo Rudou armádou? Jejich jednodenní akce na pomoc povstání byla účinná, ale nejednalo se o boj proti Němcům ve prospěch Spojenců z přesvědčení, ale obyčejný vypočítavý kalkul na poslední chvíli. Boj vlasovců v Praze můžeme bez velké nadsázky označit za komedii hodnou současné EU a jejích místních slouhů. Kdyby jim dali spojenci pardon, jestliže vyvraždí celou Prahu, tak by to udělali. Měli smůlu a neměli čest a charakter, zradili, dokonce opakovaně (svoji vlast a spoluobčany, Němce a nakonec i povstalce v Praze) a ocitli se na straně zla. Komu by měli být sympatičtí? Zvláště poté, když jsou využíváni jako politický kalkul v boji o koryto sprosťákem z Řeporyjí a partou z protinárodní pražské havlérky. Rok po oslavách stého výročí osvobození republiky z třistaleté rakouské okupace a souběžně s oslavami třicátého výročí 17. listopadu. Ten přece měl přinést pravdu a lásku, svobodu a lidská práva. Jak se to slučuje s oslavou vrahů z SS a zrádci bojujícími proti Spojencům? Postavíme za rok pomník Emanuelu Moravcovi a za dva roky sousoší Franka a Heydricha?

Je podezřelé ticho. Znamená to snad, že naši politici schvalují oslavy a propagaci nacismu cestou oslavování zločinců z SS starostou z Řeporyjí a vládní zmocněnkyní? Pokud ano, tak by neměli pokrytecky žvanit o morálce, svobodě, demokracii a lidských právech, mohli by vyškrtnout ze školních osnov holocaust a neobtěžovat vypatlané nácky zákazy hajlování. Začínají být směšní. V Berlíně by si určitě šplhli. Pokud ne a zbývá jim aspoň trochu slušnosti, tak by se měli ozvat, a to pěkně nahlas.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Koller

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Poděkování Milionu chvilek, pochvala Babišovi a téma běženci. Hamáček zklamal Afghánce

16:56 Poděkování Milionu chvilek, pochvala Babišovi a téma běženci. Hamáček zklamal Afghánce

Do nedělní Partie televize Prima tentokrát dorazil jeden jediný host – ministr vnitra Jan Hamáček (Č…