„Ať mír dál zůstává s touto krajinou,“ vyjádřil se k demonstraci člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání Vadim Petrov. Přiměl jej k tomu dramatický výstup, který na Václavském náměstí předvedla „ve jménu pravdy a lásky“ herečka Jitka Čvančarová. „Nejste lhostejní, chcete žít krásně svůj život. Jste introverti, kterým nedělá dav dobře, a jste tu, nejste někde na plovárně, klaním se vám,“ vzkázala Václaváku.
Petrov k tomu poznamenává, že 120 tisíc lidí pořád není 1,5 milionu, kteří dali Andreji Babišovi hlas ve volbách. Získal ale dojem, že demonstranty tahle demokracie nezajímá, ale prostě chtějí sesadit Babiše. Takže člen RRTV odhaduje další vývoj: „Pauza přes léto a těžký finiš na podzim. Na řadu možná přijdou i ty dlažební kostky.“ A právě proto připomíná známou Modlitbu Marty Kubišové.
Do kdy by měl být Andrej Babiš předsedou vlády? Anketa
Václavákovské pojetí demokracie zpochybnil také tiskový mluvčí prezidenta republiky Jiří Ovčáček. Ten poznamenal, že zatímco v roce 1989 se na náměstí pod koněm skandovalo „Svobodné volby“, nyní se tam demonstruje naopak proti svobodným volbám.
Již předtím dával na Facebook jinou fotografii „plného Václaváku“, než ikonické snímky z listopadu 1989 s Václavem Havlem na balkóně. Zaplněné toto náměstí totiž bylo i v roce 1948. Podle Ovčáčka se současné protesty podobají právě Únoru, protože jsou „tlakem nenávisti“. A dodal, že právě tato historie nás učí, že když se této nenávisti ustoupí, čeká nás 40 let totality.
Na současných protestech, které se pateticky nazývají „zlátnoucí naděje“, vidí Ovčáček pět zásadních bodů: Útok na svobodu a demokracii, fanatismus s nenávistí, vliv zahraničí v podobě politických neziskovek, angažovanou agitaci novinářů, a nakonec směšný patos vystupujících umělců.
Později Ovčáček ještě přidal spekulaci, že barevné určení „zlátnoucí“ asi ukazuje, jakou barvu bude mít případná česká verze „barevné revoluce“ po ukrajinské „oranžové“ nebo gruzínské „růžové“. Celá tato éra bývá označována jako „barevné revoluce“.
Vliv zahraničních neziskových organizací a jejich zájmů připomínala i novinářka Lucie Groene. Ta chápe události v Praze tak, že se „neziskovky s centrálami v zahraničí, radikální globalizovaná extrémní levice, tzv. umělci a nevolitelné pidistrany rozhodly svrhnout premiéra, protože se jim nelíbí rozhodnutí milionu českých občanů v demokratických volbách“. Vyjmenovaným skupinám podle ní aktuálně jde především o udržení vlivu v médiích, zejména v České televizi, kterou dlouhá léta využívají pro své zájmy. Proto stále hovoří o ohrožení veřejnoprávních médií.
Lapidárně to na Facebooku shrnul občan Petr Viktorýn, kterému prý nikdo nevymluví, že na Václaváku dochází k pokusu o „český euromajdan“.
Rozpačitost dali překvapivě najevo i ti, kteří s demonstranty sympatizují. Jakub Horák, tvůrce pirátské volební kampaně „Pusťte nás na ně“, vidí problém v generačním zkostnatění opozice. „Dokud budou protesty zarámovaný tím, že v Parlamentu řeční Kalda, venkov to nevezme,“ napsal natvrdo.
Musí podle něj přijít nová generace strážců demokratického ohně. Jmenoval marketingového experta Martina Jaroše nebo historika Jiřího Padevěta, a především mladou generaci ekonomů, kteří dokáží rozbít Babišův příběh o úspěšném podnikateli.
Horák pochválil organizátory, ale nečeká, že by se Babiš vzdal. Tím spíše teď, když mu jde skutečně „o krk“.
Takže Horák v dalším svém příspěvku na Facebooku nastínil, jak to podle něj bude nyní pokračovat. I pokud by se ČSSD jako menší koaliční partner rozhodla položit vládu, stejně by prezident Zeman jmenoval premiérem znovu Andreje Babiše. Kdyby se sestavováním neuspěl, přišla by na řadu úřednická vláda, a do jejího čela by nejspíš jmenoval opět Babiše. Celé by to zabralo tak dva roky. Pak by došlo k volbám, kde by bylo důležité, co by udělala opozice. Horák se kloní k „velké koalici“ všech proti Babišovi, která by neměla mít problém získat ve Sněmovně matematickou většinu. Rozhodne prý to, jestli politici dokáží potlačit svou ješitnost.
Přidal se i vydavatel a aktivista SPD Jan Čížek. Podle něj žijeme ve zvláštní době, kdy nám tvrdí, že se máme nejlépe v historii, a přitom se scházejí největší protivládní demonstrace za posledních třicet let.
Čížka na tom ovšem zaujalo to, že demonstrace, které dříve byly považovány za jednorázovou událost, se v poslední době ve světě stále častěji začínají scházet pravidelně. Ať už jsou to žluté vesty v Paříži, Pegida ve východním Německu, nebo protesty v Barceloně. To ukazuje, že tito lidé jsou frustrovaní dlouhodobě. Čížek to shrnuje, že Evropa evidentně vře, přitom by měla být nejspokojenější v historii.
Komentátorka Lucie Sulovská Andreji Babišovi nejvíce vyčítá to, že zničil politický systém, který dával české politice aspoň trochu věcného střetu. „Vždyť on nemá skoro žádný nepřátele pro to, co si myslí, protože si nemyslí nic, Sněmovnu zaplnil podobně dutejma technokratama a kariéristama, co se u každý kontroverznější otázky na povel šéfa zdržujou,“ všimla si komentátorka, píšící pro Echo24.cz.
Bylo to prý vidět i na úterní debatě ve Sněmovně. Zatímco dříve by se levice s pravicí hádaly o smyslu dotací a rétorští přeborníci obou stran si nadávali do asociálů, nebo naopak prožíračů, nyní všichni řeší jen holding Agrofert. Premiér, kterému teče do bot, přitom „plácá takový nesmysly, že se to nedá ani rozporovat, protože najít tomu hlavu a patu je nadlidský výkon“. Tento stav je podle Sulovské „smrt politiky“, čehož lituje.
Analytik z Českého rozhlasu Dušan Radovanovič pozoruje stejný problém i na straně demonstrantů. Pod heslem o „zlátnoucí naději“ vidí naprostou absenci obsahu. „Neřeší se politický průšvihy typu nedostupný bydlení, exekuce, likvidace zemědělství a lesů, klimatický průser, nenabízí se vize, řeší se prostě Babiš,“ všímá si.
Dnes se politika zredukovala na pro a proti Babišovi, což je podle komentátora premiérův mistrovský kousek, protože s každým hysterickým výkřikem odpůrců současně posiluje své příznivce. Výsledkem je, že se na jedné straně schází statisícové demonstrace, ale na druhé stejný politik vyhrává volby o desítky procent.
A když už se nějaké téma objeví, je to podle Radovanoviče spíše průšvih. Jako třeba boj za „nezávislou justici“. Ten přitom dává důvěru a mandát takovým věcem, jako je osvobození lidí typu Ivo Rittiga, skutečná vizitka českého justičního systému.
Přesto má komentátor pocit, že se něco láme. Ačkoliv se prý v této zemi kradlo za Klause, Grosse i Nečase a krade se i dnes, dostáváme se do fáze zcela otevřeného výsměchu a arogance. Proto si myslí, že si docela dost doposud pasivních lidí přes všechny námitky řekne „nemáme řešení, možná to celý povede ještě víc do háje, ale tohle už prostě nelze tolerovat“.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
