Jak to vypadalo 17. listopadu 1989? O jak brutální zásah moci šlo? Vypovídá přímá svědkyně událostí doktorka Klára Samková, známá pražská advokátka, která potkala zkrvavené demonstranty a doma je ošetřovala.
Pro ParlamentníListy.cz též advokátka rozebírá polistopadový vývoj a popisuje systém, podle něhož se nakonec totalitní režimy v Evropě zhroutily a stejně tak se podle ní nakonec zhroutí i Evropská unie.
Jak posoudit vystoupení Pavla Novotného v ruské TV?Anketa
Celý text doktorky Samkové pro ParlamentníListy.cz k výročí pádu totality:
Především je nutno říci, že jsem tzv. „pamětník z první ruky“. Ne, že bych se zúčastnila demonstrace na Albertově a zásahu na Národní třídě. Nebyla jsem a ani nyní nejsem „demonstrantský typ“. Bydlela jsem však v té době kousek za Národním divadlem, v ulici Pštrossova a 17. listopadu navečer jsem šla se svým tehdejším partnerem do kina. Přesně si pamatuji, jaký to byl film. Byl to „Absolvent“ s Dustinem Hofmannem v hlavní roli. Hrál se v kině Na Příkopě, myslím, že dnes tam je divadlo Broadway. Procházeli jsme ulicí Ostrovní a dostali jsme se k obchodnímu domu Máj, takže jsme viděli záda policejního kordonu, který se posléze pustil do demonstrantů. Samozřejmě jsem byla zvědavá a chtěla jsem se podívat, co se děje. Partner mne ale odtáhnul, protože mi připomněl, že za chvíli začíná to kino. Což byl důležitý argument, protože na Hofmanna jsme před tím poctivě vystáli dlouhou řadu na lístky. Nezapomínejte: video nebylo, CD neexistovalo a nemohu zapomenout na své hnutí mysli, když jsem zhruba o tři měsíce později poprvé slyšela v Občanském fóru pískat fax a řekli mi, že se tím posílají fotky. Mám v mysli ukotvenu tu myšlenku, co mi tenkrát bleskla hlavou: „Posílají se tím fotky? No jasně, to víš že jo, ty blbečku – papír ti proleze drátama...“ To jen pro připomenutí později narozeným, jaká to byla doba…
Když jsme se vrátili z kina, našla jsem na schodech před naším bytem několik svých zkrvavených kamarádů, kterým se podařilo proběhnout Mikulandskou či Voršilskou ke mně na Pštrossovu. Jejich zranění jsem ošetřila zevně i zevnitř pravou moravskou slivovicí, jíž jsem byla jako každá správná moravská náplava v Praze dostatečně zásobena.
Druhý den navečer se ke mně zastavila jedna moje kamarádka z dětství. Seděly jsme u nás doma, popíjely čaj a říkaly jsme si, jak je to všechno hrozný. Ani jednu z nás nenapadlo, že by to mohl být konec komunistického režimu. Ráda bych podotkla, že jsme ani jedna nebyly žádná „neinformovaná béčka“. Od dětství jsme poslouchaly Hlas Ameriky a BBC, od svých rodičů jsme nafasovaly tvrdou protikomunistickou výchovu. Měly jsme přístup k samizdatové literatuře, velmi dobře jsme věděly, kdo to je Václav Havel a některé brněnské disidenty jsme znaly osobně. Ale ani pod palbou těchto vlastně úplně na tu dobu nadměrných informací nás to nenapadlo... A to jsme měly za sebou říjnový útěk východních Němců na západoněmeckou ambasádu s následným zaplevelením Prahy opuštěnými trabanty a v Polsku bylo už se Solidaritou téměř dobojováno... Ale ani tak nás to nenapadlo! Vzala jsem si z toho jedno „poučení z krizového vývoje“. Můžete být „informačně na výši“ jak chcete, stejně nemáte záruku, že odhadnete správně další vývoj. Tuto svou zkušenost mám na mysli i nyní, když formuluji své názory na dnešní situaci.
Ve všech souhrnných publikacích popisujících Sametovou revoluci se vykládá, jak se začaly takřka okamžitě demonstrace a jak se scházely statisíce lidí, kteří najednou jakoby přesně věděli, co se děje. To bych si dovolila vyvrátit. V pondělí 20. listopadu přivlekl můj ubohý otec do nakladatelství Academia, které tehdy jako dnes sídlilo na rohu Vodičkovy a Václavského náměstí, rukopis prvního dílu svého souborného díla „Umělecké památky Moravy a Slezska“. Poctivě přepsáno na psacím stroji, byly toho dva kufry. Z Florence dojel kvůli té váze na Vodičkovu taxíkem a když vystupoval, s údivem pozoroval, jak přes Václavák přechází člověk s československou vlajkou. Opakuji znova: j e d e n člověk. Čímž chci demonstrovat jedno – totiž, že demonstrovat se chodilo zásadně PO pracovní době. Ano, pak, zejména, když se události trochu rozjely, byl Václavák naprosto plný, leč, znovu opakuji – po pracovní době... Nikoho ani nenapadlo, že by kvůli nesouhlasu s režimem snad nešel do práce... Generální stávka byla řádně zorganizována a naplánována – ale to už pak byla další kapitola... Takže ráda bych doporučila především naší drahé mládeži, pokud jim záleží na planetě a hodlají to řešit demonstracemi místo brigádami tak, jako to organizovali členové hnutí „Brontosaurus“, po kterých vždy zbyl hmatatelný výsledek v podobě na příklad vyčištěného koryta potoka, aby laskavě chodili demonstrovat PO škole. A pokud možno s napsanými domácími úkoly... ale to je jen tak na okraj...
Pokud se ptáte, milé Parlamentní listy, co bychom měli s těmi oslavami třiceti let od Listopadu 1989 oslavovat nejvíce, pak tedy to, že vůbec ještě jsme. Možná, že se to někomu zdá málo, a navíc si říká, že když „přežili jsme Habsburky – přežijeme všechno“, tak to je vlastně samozřejmé. Já bych to tak, s dovolením moc neviděla.... To, co se dnes děje, je zcela cílený útok na národní státy a Česká republika s nějakými ubohými deseti miliony členů národa je ve světových poměrech jako když plivne. Hodně naléhavě jsem si to uvědomila, když jsem byla letos v létě v Indonésii a bydlela u kamaráda v jeho apartmánu ve 42. patře mrakodrapu. Jakarta – to je 24 milionů obyvatel. Jak jsem tam tak stála na tom balkoně a megapole se táhla ode mne na všechny strany a za všechny horizonty, tak jsem si jen říkala: „Hm... Česká republika... a to je jako nějaké předměstí Jakarty...“. Prostě z globálního hlediska – a to je, bohužel, jediné, které dnes platí – je Česká republika takový bobek v trávě. A ten bobek se i domovská Evropská unie vehementně snaží do té trávy zašlápnout. Možná si říkáte, že to je vlastně jedno, ale já to tak, opět, s dovolením, nevidím. Jde totiž o duši a o její integritu. Každý z nás se vztahuje jednak k sobě, jednak ke své rodině, pracovnímu kolektivu a samozřejmě i ke svému národu a ke své zemi (což, pozor, jsou či mohou být různé entity). Pokud tyto zásadní určující prvky, totiž stát/zemi/vlast a národ vezmete, seberete tím lidem kus jejich sebeindentifikace, jejich duše. To je to, co zazlívám Evropské unii nejvíce: ona měla p ř i d a t d a l š í identitu, totiž evropskou. Místo toho se nám jeden okruh naší identity snaží vzít. Čímž vnáší mezi lidi nejistotu a úzkost, z čehož pochopitelně plyne, že to nemůže dobře dopadnout.
Fotogalerie: - Národní atrakce
Když se dnes dívám se všemi informacemi, které mám – a sbírala jsem je po těch 30 let poctivě a z nejrůznějších zdrojů, jeví se mi celkem jasně, že základem politické změny u nás bylo mezinárodní nastavení parametrů, které přineslo vývoj určitým směrem a tím i změnu. K té změně docházelo řetězově po celé Evropě a rozhodně nemůžeme říci, že naše opožděná sametovka (po nás už byli pouze Rumuni, pokud se pamatuji) byla výlučně naší zásluhou. Nicméně tím vůbec nechci a ani nemohu zlehčovat práci disidentů. Otázka „kdo má větší zásluhu“ je jen transformací otázky o „úloze osobnosti v dějinách“, případně, zda je důležitější velení či masa následovatelů. Na tuto filosoficko-sociologickou otázku se snaží filosofové i sociologové odpovědět věky. Já se spokojuji tím, že s pokorou a úctou přijímám roli každého. Bez těch často zatracovaných „ovcí“ by disidenti mohli disentovat jak by chtěli a nic by jim to nebylo platné. Bez disidentů by skupiny na západě, které měly zájem na ukončení pseudokomunistických režimů, neměly jak získávat lokální spojence v jednotlivých zemích. A kdyby nebylo všech tří těchto skupin, mohli by nejvyšší mocipáni si vymýšlet nové světové strategie na změnu dle libosti a nic by jim to nebylo platné. Což platí jak pro západ s Reaganem a Tatcherovou, tak pro východ v čele s Gorbačovem. Ekonomika, pochopitelně, pak vytvořila „hrací pole“, onu realitu, na jejímž základě se vše odehrálo... Domnívám se, že tento komplexní pohled je ten, se kterým musíme přistupovat k realitě i dnešních dnů. A myslím si, že podle stejného scénáře se zhroutí i Evropská unie. Bohužel se podle něj nezhroutí Saúdská Arábie a Čína, což je opravdu, ale opravdu problém.
Jednou z otázek, kterou mi Parlamentní listy položily, bylo, zda se měla po Listopadu zakázat KSČ. Vždy jsem byla zastáncem toho, že ano. Pamatuji se dobře na diskuse ve Federálním shromáždění na toto téma i na dementní (pardon) názory, prezentované tehdejší sortou „sluníčkářů“, totiž té části Občanského fóra, ze kterého se posléze vyvinulo „Občanské hnutí“ a dál přes dalších třicet let skončili u „Chvilkařů“, totiž, že se KSČ nemá zakazovat, že když bude nezakázaná, tak bude „pod kontrolou“. Již ve svých tehdejších sedmadvaceti jsem byla přesvědčená, že to byla blbost a jsem o tom přesvědčená i nyní... O čem však již dnes nejsem přesvědčená, je to, jestli by ten zákaz k něčemu býval byl... Protože ani zákaz KSČ by nepřinesl jednu věc, ke které došlo, totiž k faktickému předání ekonomického bohatství a moci lidem svázaným s minulým režimem. Troufám si říci – a promiňte to teplé lidské slovo – že lidem jako je Telička, majitelé Penty či další naši „kapitáni průmyslu“, takže těm byla celá slavná KSČ zcela a naprosto u prdele. Protože už v 70. a 80. letech byla pro ně výtahem k moci a k bohatství, nikoliv politickým a ideologickým nástrojem, pomocí něhož by jim „o něco šlo“. Proto se také, povšimněte si, nikdo z těchto osob nikdy o osud KSČ(m) nestaral. Bojem o zákaz KSČ byla odvedena pozornost od toho, že si soudruzi v mezidobí tu republiku podělili... což trvá doposud. Jasně – i další dostali šanci, ovšem připravenost a náskok soudruhů byl již takový, že, dle mého názoru, těch, co se skutečně vypracovali z ničeho, je neporovnatelně méně a co se objemu majetku týká, jedná se o zlomek. I když v řádu stovek miliard, sorry, pořád zlomek... Prostě plebsu se ponechalo volné působení, protože strategické zdroje byly již zajištěny... Dovolte mi převedení tohoto tématu do dnešních dnů: je nutno se dívat nejen na to, o čem se diskutuje, ale také na to, o čem se nediskutuje, a přesto to přináší změny. Protože skutečný „hybatel“ bude pravděpodobně skryt právě tam.
Nyní, poté, co byly definitivně rozdány karty v ekonomice, se mohou bývalí soudruzi soustředit na eventuální vytěžení toho zbytku, který jim ještě unikl. (Jak jsem řekla výše, i když je to zbytek, je stále v řádu stamiliard, a to jenom u nás, takže stojí za to se pro něj sehnout a sebrat ze země.) Nástrojem k této sekundární koncentraci ekonomické síly a tím i politické moci je pochopitelně omezování svobody. Jednak svobody v podnikání (EET, totálně nestabilní podnikatelské prostředí – viz poslední čachry s DPH ve stavebnictví), které vede ke snižování objemu ekonomické produkce určitými segmenty podnikatelského portfolia. (Pozor, počty, kolik bylo vydáno nových živnostenských listů, jsou zavádějící. Nejvíc jich bylo vydáno poté, co byla realizována jedna z více než stovky /!!!/ novel živnostenského zákona a každá oblast musela dostat svůj vlastní živnosťák. Dnes už to je, mimochodem, opět zcela jinak...) Tedy, ještě jednou a snad jednodušeji: živnostníci a malí podnikatelé se podílejí stále menší částí na vzniku HDP a dochází ke koncentraci bohatství do korporátních celků. To je omezování svobody, a to ekonomické svobody, kterou dobře známe. Jenom místo státu, coby jediné korporace, se nám zde objevuje přece jen korporací více, ovšem takových, kdy se chlapci mezi sebou domluví. Toto prostředí pochopitelně perfektně nastavuje Andrej Babiš, který je podporovaný lidmi, kterým už byl jejich krajíc chleba ukrojen a nic jiného nemají... Kdo proti němu? Ti, co ještě mají celý pecen (třeba i malý) a rádi by si jej sami i nadále s křupavou kůrčičkou sami pekli a potom ti, kteří by taky rádi do korporátu, nejlépe toho státního, ale nemají na to, neb i mezi nimi je už pěkná konkurence... což jsou, ano, chvilkaři... a k tomu pár pseudoidealistů, jejichž tzv. „idealismus a dobré srdce“ je ve skutečnosti výrazem jejich absolutní neschopnosti analýzy, syntézy a strategického uvažování. Ano, často to bývají hodní lidé. Bohužel, i „svatej na mostě“ může svou „dobromyslností“ napáchat mnoho škody. Pro mne osobně je zástupcem této skupiny paní Monika Elšíková (Le Fay, Vadasová), o které osobně vůbec nepochybuji, že to myslí fakt dobře, ovšem, jak se říkávalo u nás ve Štatlu, „aber die koncen...“
Mnoho lidí se dnes diví, že se omezuje svoboda slova. Ubezpečuji všechny jak překvapené, tak proti tomuto jevu bojující, že se diví, a, bohužel, i bojují, naprosto zbytečně. O svobodu slova totiž vůbec nejde. Jde o svobodu ekonomického podnikání. Omezování svobody slova je pouze jedním z nástrojů, jak dosáhnout omezení ekonomické nezávislosti drobnějších – ale i velkých, dosud nezávislých – ekonomických subjektů. Za omezováním svobody slova se skrývá naprosto nepokrytá válka o zdroje (jimi nemyslím ty přírodní). Takže pokud chcete opravdu bojovat o svobodu slova, pak slyšte mé rady: zaplaťte své hypotéky a pokud je nemůžete splatit, prodejte předměty hypotéční zástavy a uskrovněte se. Mimochodem, když se toto začne dít v širším měřítku, budou to nakonec banky, které budou muset ustoupit. Doplaťte svá auta na leasing a neobávejte se nadále jezdit ve starých křápech až do doby, než se rozpadnou. Na sociální status se vykašlete. Narovnejte své osobní rozpočty. Podívejte se na své partnerské hádky a spočtěte si, co vás bude stát rozvod a budování dalšího zázemí. Raději si s partnerem sedněte a udělejte „byznys plán“, jak ze vztahových peripetií ven. K omezení spotřeby se budete dokopávat těžko, ale začněte budovat záložní zdroje. Konec je sestříhávaných trávníků, na řadu opět přicházejí okopávané řádky brambor a domácí rajčata. Intenzivně se zajímejte o lokální problémy své obce. Choďte na zasedání zastupitelstva. Cokoliv se vám nezdá, byť by to byl uschlý strom ve vaší ulici, jděte do toho. Nenechte se vytlačit z veřejného prostoru! Protože až z něj budete vytlačeni, tak bojovat za svobodu slova budete moci tak akorát s mamuš doma na gauči – a to kdo ví, jestli, protože příslušně zpracovaní potomci vás klidně mohou šmírovat a napráskat... Další nápady z tohoto okruhu vítám.
Do kategorie omezování osobní svobody, jejíž součástí je samozřejmě omezování svobody slova, patří také skutečnost, že zde máme přes milion exekucí. Ne, netroufám si tvrdit, že je to plán. Ale zcela rozhodně to je jisté politicko-společenské nastavení, které vede k omezování svobody, a to jakýmkoliv způsobem. Ti, kteří jsou v exekucích a v neřešitelných dluzích, které jsou nesplatitelné do konce života, jsou ti, kteří nám ukazují, kam jsme hnáni všichni. Tak bychom měli dle systému, dnes takto nastavenému, skončit všichni. Nedostatek finanční gramotnosti? No nepovídejte... je to vlastnost systému, který takto účelově a systematicky produkuje osoby na systému zcela závislé. Hypotéky a leasingy a půjčky jsou jednou stranou mince. Tou druhou jsou sociální dávky všeho druhu. Obojí vede k omezení osobní svobody, která přesně vede k omezení svobody slova, jejíž omezení zároveň přispívá k omezení osobní svobody... Ve své podstatě je pak systémově jedno, jestli platíte hypotéku nebo pobíráte sociální dávky. Výsledek je naprosto stejný: nemůžete ani špitnout, jen makat... (na druhé).
Dovolte mi se zde zastavit u letitého předmětu mého zájmu, u Romů. Ať jsou ti lidé jacíkoliv, prokazatelně přežili cca 600 let krutého pronásledování a genocidy. A stále jsou. To je v každém případě obdivuhodná vlastnost a stálo by za to zapátrat, kde jsou její kořeny. Osobně se domnívám, že ty kořeny jsou v romském (cikánském) vnímání svobody jako – a to jak vynucenému, tak zvolenému – vnímání svobody. Svoboda byla pro Romy vždy nezávislost na systému. A nejméně od dob Máchových „Cikánů“ byli také jako symbol svobody vnímáni. Proto mne vůbec nepřekvapuje, co systém mající ve svém dlouhodobém záměru omezování svobody, tak první, co udělal, bylo, že se Romy/Cikány pokusil k systému připoutat. Zadařilo se mu to velmi dobře pomocí nejdříve ne-ochrany pracovního trhu, který Romy zcela z něj vytěsnil a následně je dovedl k prakticky téměř 100% závislosti na sociálních dávkách. Oni byli ti první, co o svobodu přišli a pomocí celého sociálního systému, pomocí Agentury pro sociální začleňování a Člověka v tísni jsou v této závislosti tvrdě udržováni. Byli vašimi předskokany – pamatujte na to, až na ně budete zase nadávat. Tam, kde skončili oni, máte skončit i vy... Nenávidíte svou vlastní budoucnost.
Myslím, že po tomto mém výkladu je zřejmé, kdo jsou po těch třiceti letech skutečnými vítězi a skutečnými poraženými. Poraženými jsme my všichni, tak zvaně „obyčejní“ a „normální“, pohrdlivě přezdívaní „ovce“. Vítězi jsou všichni ti, kteří se po roce 1989 chopili ekonomické moci, a ti, kteří jim k tomu dopomohli. Což je další zcela paradoxní situace, neboť v tomto ohledu se Václav Havel a Václav Klaus mohou vzít za ruce a pět budovatelské písně, že rukou společnou a nerozdílnou se jim to uchování ekonomických zdrojů pro stranické kádry opravdu, ale opravdu podařilo... Výsledkem toho je, že máme dnes premiéra, k jehož existenci jsem tuhle zaslechla dle mého názoru zcela vystihující povzdech: „Kdyby to byl alespoň českej estébák...“ A co navíc, už konečně začíná docházet i na ta slova Milouše Jakeše z Červeného hrádku, kdy prozíravě upozornil na to, že „ono nám to, soudruzi, trvá, než nám (mladí) soudruzi dorostou. Inu, už dorůstají... že, Trikolóro!
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jakub Vosáhlo
