„Komouši“ to schytali. „Možná byste je volili taky,“ zaskočil Jiří Padevět posluchače. Prý jsme mohli být bohatší než Švýcarsko, kdyby jen...

08.03.2020 15:29

REPORTÁŽ Totální destrukce státu, mohli jsme být bohatší než Švýcarsko. Autor nové knihy o komunistických lágrech Jiří Padevět si pořádně zahartusil na bolševiky. „Možná byste je volili taky,“ zaskočil některé hosty v Podbořanech. Padaly výrazy jako političtí gangsteři, tábory pro prostitutky i popisy zrůdností, dosud nepotrestaných. Došlo i na premiéra „Bureše“. „Že se nestřílí na ulicích, neznamená, že to není násilné… StB byla horší než gestapo,“ zaznělo také.

„Komouši“ to schytali. „Možná byste je volili taky,“ zaskočil Jiří Padevět posluchače. Prý jsme mohli být bohatší než Švýcarsko, kdyby jen...
Foto: Lucie Bartoš
Popisek: Badatel a spisovatel Jiří Padevět v Podbořanech mluvil o táborech nucené práce, loni k tomu vydal místopisnou publikaci Komunistické lágry. Řada lidí si jeho knihy o "krvavých letech" přinesla z domova k podpisu.
reklama

Beseda se konala tento týden v Podbořanech v tamním muzeu, jehož sál se zcela zaplnil. Na samotného Padevěta čekalo překvapení, když s ním začal hovořit bývalý „rudý partajník“. Činný ředitel nakladatelství Academia dokázal reagovat i bizarními historkami o „mentálně řídkých“ esenbácích.

Na závěr dokonce prozradil, jak se postavil ke svému otci, který byl v KSČ. „Tohle si v sobě neseme všichni. A čím víc o tom budeme mluvit, včetně toho ‚divokého odsunu‘ v Sudetech a včetně lágrů, které jsou z komunismu to nejhorší, tak tím víc budeme normální,“ apeloval i na mladší generaci.

Badatel, spisovatel a ředitel nakladatelství Academia Jiří Padevět má v současnosti na televizi Stream.cz vlastní pořad s názvem Krvavá léta. Provádí v něm místy, která ukazují nejtemnější dobu naší historie, nacistickou okupaci, vyhnání Němců, nástup komunistů. Příběhy z let 1938–1953 zpracovává také knižně: Za knihu „Průvodce protektorátní Prahou“ získal cenu Magnesia Litera. Loni vydal publikaci „Komunistické lágry“. Jeho témata se dotýkají také Ústeckého kraje. Foto: Lucie Bartoš

Krutý esenbák, takový „normální strejc“

Na úvod návštěvníkům pustil jeden z televizních dílů „Sadistické praktiky v komunistickém lágru Rovnost – Dozorci Paleček a Černá Máry si v krutostech libovali“, který se zabývá nedalekým místem na Jáchymovsku v sousedním Karlovarském kraji.

„Tábor Rovnost byl postaven přímo na haldě uranové hlušiny stejnojmenné šachty. Vězni spali v dřevěných barácích obehnaných ostnatým drátem a na práci chodili drátěným koridorem, neopouštěli ten ohraničený prostor, a tomu koridoru říkali Ulička ztracených nadějí nebo Ulička komunismu.“

„Musím korigovat to, co jste viděli na videu, protože mně se mezitím podařilo fotku dozorce Palečka najít, zřejmě z 60.-70. let, kde je stále v uniformě SNB. A není to žádný od pohledu sadista. A to je na tom zlu nejhorší: totalitní režimy dělají z relativně normálních lidí muže nebo ženy s neomezenou mocí. To je právě případ komunismu po únoru 1948, a než se pustíme vyloženě do lágrů, tak já zdůvodním, respektive tady budu chvilku hartusit na komunisty,,,“ připravil publikum na trochu politického křiku proti rudé partaji.

Anketa

Je Adam Vojtěch dobrý ministr zdravotnictví?

77%
19%
hlasovalo: 19282 lidí

Komunisti nespadli z nebe. Vrazi a zločinci

„Co se stalo v únoru 1948 v Československu, nespadlo z nebe,“ začíná pozvolna badatel o době, kterou jsme si před pár dny opět v kalendáři připomněli vzpomínkou na Vítězný únor. „Komunisté se k převzetí moci připravovali v podstatě od 30. let, kdy byli díky Kominterně naprosto poslušni rozkazům z Moskvy. Takže to, co se po válce vrátí z Moskvy, jsou političtí gangsteři. A vrazi. Nic jiného. To nejsou žádní politici, to jsou prostě vrazi a zločinci. Taky to za tři roky potom (1948) začnou ukazovat,“ říká rázně.

(Pozn. red.: Kominterna neboli Třetí internacionála = mezinárodní komunistická organizace, založená v Moskvě v roce 1919. O devět let později měla více než 580 tisíc členů mimo SSSR.)

Komunisté se podle něj snažili moc ve státě uchvátit už od května 1945, možná i dřív. Velmi jim v tom pomohla československo-sovětská smlouva o spolupráci, kterou v prosinci 1943 podepsal v Moskvě Edvard Beneš. „Aniž by ho k tomu kdokoli nutil! Winston Churchill mu cestu dokonce rozmlouval. Smlouva byla podepsána. V létě 1945 – což už souvisí s komunistickými lágry – byla podepsána Zdeňkem Filingrem, s vědomím prezidenta Beneše, československo-sovětská smlouva o využití uranu,“ předestírá politické pozadí, které stálo za vznikem strašných uranových komunistických lágrů, do kterých bývalý režim poslal nespočet nevinných lidí.

Kromě dvou nalezišť uranu na druhé straně Krušných hor, tedy v tehdejším vznikajícím východním Německu, byla československá naleziště pro Sovětský svaz nesmírně důležitá. „Z československého uranu byly v podstatě všechny Stalinovy atomové bomby. Smlouva o tom, že my dáme celý československý uran v podstatě zadarmo, byla podepsána už v roce 1945. Mluvím o tom proto, že takzvaná Třetí republika (1945-48) nebyla rozhodně demokratická. Byl to pseudodemokratický stát, ve kterém byly některé politické strany zakázány a některé naopak adorovány,“ dodává k tomu Padevět.

Násilí není jen střílení na ulici

A komunisté v únoru 1948 převzali moc ve státě... „Převzali ji násilím. To, že se úplně nestřílí na ulicích, neznamená, že to není násilné,“ vyslovuje myšlenku, která stojí za zamyšlení i dnes.

„Poté, co komunisté převzali moc, začala totální destrukce státu, kterou si, myslím, v podstatě ještě sklízíme dodneška, by se dalo říct. My jsme tady 30 let po revoluci a budujeme demokracii. Budujeme, ale díky tomu 40letému ‚dědictví‘ nám to jde pomalu. A není se co divit. Asi si málo uvědomujeme, že ten rozvrat státu, rozvrat společnosti, rozvrat průmyslu, rozvrat zemědělství, kultury, soudnictví – prostě na cokoli narazíte, byl naprosto totální,“ nebere si servítky.

Knihu Komunistické lágry, na kterou se lidé na besedě Jiřího PAdevěta ptali, vydalo loni nakladatelství Academi. V anotaci se píše:

Autor postupuje tradiční metodou místopisného průvodce a přibližuje čtenáři místa v dnešní České republice, na kterých totalitní komunistický režim zřídil lágry a která jsou neodmyslitelně spojená s komunistickým terorem, páchaným na nevinných obětech.
Průvodce zachycuje období od roku 1948 do počátku 60. let minulého století. Většina lokalit, kde existovaly tábory nucené práce, pracovní tábory nebo nápravně pracovní tábory, tedy místa internace a násilí zřízená komunistickým režimem, vypadá dnes zcela jinak než v padesátých letech a čtenáře jejich proměna překvapí. Nejen proto je nutné připomínat, co a kdy se na těchto místech odehrálo. Je důležité pamatovat si, kdo za tímto smutným obdobím stál, abychom se vyhnuli jeho opakování.
 

Živnosti šly do háje…

Přesto překvapuje další úvahou: „Kdybyste si v roce 1946 přečetli dokument, který se jmenuje Budovatelský program Gottwaldovy vlády, tak byste možná ty komunisty volili taky. Já bych možná taky volil: ‚podpora drobného podnikání, podpora živnostníků, rozhodně tu nikdy nedojde k žádné kolektivizaci jako v Rusku…‘ Hory doly. Naslibované hory, samozřejmě po roce 1948 bylo všechno jinak. Živnosti šly do háje, všechno se znárodňovalo… Komunisté zlikvidovali úplně všechno!“

A pak začali zakládat tábory nucené práce, nápravně pracovní tábory, či internační a další. „Komunistické uranové lágry byly, zejména v té pozdější fázi, technicky naprosto srovnatelné s nacistickými. A je jedno, jakou měl daný lágr kategorii. Prostě bavíme se o místech, na kterých byli internováni lidé proti své vůli a někdo o tom rozhodl ne proto, že by něco provedli, ale protože se prostě znelíbili,“ zdůrazňuje.

  

Ukázky z knihy Komunistické lágry. Foto: Lucie Bartoš

Chce zejména upozornit na nesmyslnost debat o tom, zda některý tábor byl „dostatečně koncentrák“, nebo nebyl. „Na tyhle řeči narazíte často. Fašista Okamura říkal, že v Letech nebyl plot. Za prvé tam plot byl a za druhé – to je přece jedno!“

Uran z nás mohl udělat lepší Švýcarsko. Stačila by demokracie…

Uranové lágry skutečně byly obehnány dvojitým či trojitým plotem z ostnatého drátu. Stály tam strážní věže, na kterých byla ozbrojená ostraha se světlomety. Lidé spali v lepším případě v dřevěných barácích.

Během diskusní části se k tématu vrátil důchodce Bohumil Řeřicha z Podbořan: „Údajně od roku 47 do roku 56 jsme dali prakticky darem – v tehdejších penězích – za 900 miliard kvalitní smolincové rudy, kdy odborníci říkali, že bychom byli druhé Švýcarsko.“

Padevět pokýval: „Přesně tak. Já nejsem historik, takže já mohu spekulovat (historik nemůže říct ‚kdyby‘, já můžu): Kdybychom si tu rudu nechali a kdyby tady byla normální demokratická země po válce, a kdybychom ji prodávali na světových trzích, byli bychom bohatší než Švýcarsko, ke kterému pořád vlastně tak trochu nesmyslně vzhlížíme. Takže  bychom měli skvělé školy, skvělé silnice, skvělé dálnice, ale holt jsme neměli tu demokracii. Nezasloužili jsme si ji dostatečně.“ 

Řeřicha pak přítomné rozesmál: „Jak mi říkal jeden Němec: No jo, vy jste měli tu ruskou rudu, tam bylo hodně fosforu, proto vám embéčka rezla.“

  

Tohle Babiš nikdy neudělá

U tématu „estébáků“ nelze minout osobu současného premiéra. „Nebudu tu dělat politickou agitaci, ale – já rozhodně nejsem volič ANO. Rozhodně mám k panu premiérovi milion výhrad a největší je ta, že byl konfident Státní bezpečnosti,“ prohlásil Padevět, kterému by prý úplně stačilo, kdyby veřejně řekl: éJá se vám omlouvám, já se za to stydím, já jsem selhal a chtěl bych to nějak napravit.‘

„Já vím, že on tohle nikdy neudělá, není to ten typ. Já bych ho samozřejmě dál nevolil, ale byl bych s ním smířenější. Ale to je typ člověka, který to nikdy neudělá. Jsou lidé, kteří to udělali, těm děkujeme,“ podotkl a podíval se na Bohumila Řeřichu, který se ze svého prozření z komunismu již dávno vyznal i v pořadu „Straníci“ v projektu „Paměť národa“. „Nepřemýšlíte takhle, když jezdíte po těch diskusích, jak dlouho ještě takhle svobodně budete moci mluvit, v téhle době?“ zeptal se ho právě Řeřicha. „Já myslím, že nám to ještě vydrží,“ odvětil spisovatel. „Jak dlouho?“ zajímalo ještě Bohumila Řeřichu.

„Myslím, že na furt, ne? Já jsem v tomhle optimista,“ konstatoval Jiří Padevět.

Pamětníci: Státní bezpečnost byla horší než gestapo

Jiří Padevět si během diskuse mimo jiné povzdechl nad tím, že na rozdíl od Německa u nás na řadě míst chybí památníky – o některých místech se vůbec neví, že tam stál lágr a jaké zrůdnosti jej provázely.  „Přitom lidé, kteří prošli druhým i třetím odbojem a byli zatčeni v obou, tak prakticky všichni ti pamětníci říkají, že ta Státní bezpečnost byla horší,“ zmínil. A pokračoval:

„Ne že by vám jako gestapo trhalo nehty míň nebo víc, ale ta bestialita byla samozřejmě srovnatelná. Ale za prvé, ať vás gestapo vyslýchalo nebo mučilo, tak oni chtěli vědět, co jste opravdu dělali. Zajímala je pravda, chtěli znát vaše spolupracovníky, chtěli znát jména, adresy a skutečnou náplň toho odboje. Když vás sebrala Státní bezpečnost, tak z vás chtěli vytlouct to, co oni chtěli slyšet,“ popsal zásadní rozdíl.

Anketa

Je Michaela Šojdrová dobrá politička?

1%
99%
hlasovalo: 17182 lidí

Nikdy to neodčiníme?

Zakrývání očí před realitou minulého století je podle držitele literárního ocenění velmi smutné. „Musíme si to přiznat – protože samozřejmě ten komunismus jsme byli i my – a musíme přijmout, že ta doba byla naprosto příšerná a že to nikdy neodčiníme. Že to musíme připomínat... Ty lágry jsou samozřejmě ostrá špička ledovce. Zločinů z komunismu jsou další stovky, tisíce – zabití na hranicích, umučení, zastřelení někde v lese. Ale – ty lágry jsou strašně viditelné. My je však vidíme málo. Doufám, že jsou tu zástupci mladších generací a že se to časem zlepší,“ obrátil se apelativně do publika.

Tvůj děda tam hlídal. Můj táta byl ve straně

Návštěvníky zajímalo, zda je pravda, že v Sýrovicích u Podbořan býval jeden z nejdrsnějších lágrů, po kterém tam dnes není ani památky. O něm má Padevět ve své knize také zmínku, ale příliš podrobností se neví.

Se svou troškou do mlýna přišel David Šebesta z pořádajícího Okrašlovacího spolku Budíček: „Když jsem se o sýrovickém lágru dozvěděl před pár lety – jsou tam dnes paneláky, dětské hřiště –, tak jsem se ptal: ‚Táto, tys věděl, že tam byl pracovní tábor?‘ A táta: ‚No věděl, Tvůj děda tam hlídal!“

Padevět na to zareagoval i s informací ze svého soukromí: „Ti lidé za to nemůžou, co měli za tátu a za dědu. Můj táta taky byl ve straně. Z naprosto ‚komerčních‘ důvodů. Já jsem ho za to nikdy nezavrhnul, byť jsme se spolu nějaký čas vůbec nebavili. Dneska je na pravdě boží a je mu odpuštěno.“

  

Ukázky z knihy Komunistické lágry. Foto: Lucie Bartoš

Bizarní historky a „mentálně řídcí“ esenbáci

K  táborům nucené práce, kterými se Padevět zabývá nejen ve své nové knize, se vážou i příhody velmi bizarní. Jednu Padevět převyprávěl:

„Tam, kde je dneska památník lágru Vojna, který byl tím tvrdým uranovým lágrem, fungoval nejprve tábor nucené práce. Působil tam jeden z dozorců – oni ti esenbáci... ti starší raději odcházeli do důchodu nebo byli vyhazováni. Takže ten nový sbor byl poměrně mentálně řídký. Jeden z dozorců dost chlastal, což pro ně bylo docela obvyklé. Jednou zvečera se tak strašně opil, že chodil mezi těmi chovanci (tak se jim oficiálně říkalo, nikoli vězni nebo zajatci) s vytaženou pistolí z pouzdra, samozřejmě nabitou. No chodil… Spíš se motal. A nutil je zpívat: Až sem přijdou hoši z JúEsEj, tak nás tady všechny oběsej. Chovanci se báli, protože si mysleli, že je to nějaká provokace, a když s ním budou zpívat, tak je zavřou. On z toho pak usnul, ráno se probral a došlo mu, že to asi přehnal a že má problém. A protože byl, jak jsem zdůraznil, evidentně mentálně slabší, tak šel za dvěma vězni, s kterými se předtím normálně bavil, a tvrdil jim, že je agent CIC. Ale to nebyla pravda. Tihle tři výtečníci spolu naplánovali útěk z republiky. Začali ho hned realizovat, než se přijde na ten noční průšvih. Odjeli do Prahy, esenbák zůstal v uniformě, do bytu třetího chovance. Takže dva muži na útěku a jeden dezerce. V bytě rozložili mapu a začali plánovat, kudy překročí hranice do svobodného světa. A esenbáka napadlo, že se půjde podívat na ministerstvo vnitra, jestli už po nich nepátrají. Furt v uniformě. A když došel na ministerstvo, tak už po nich pátrali, okamžitě ho sebrali a dostal rok natvrdo... I ty lágry jsou provázeny historkami, které jsou naprosto bizarní. Když si je dneska představíte, tak je jim těžko věřit.“

Fotogalerie: - Balíme, víkend volá

Jednání sněmovny v pátek skončilo několik minut po...
Jednání sněmovny v pátek skončilo několik minut po...
Jednání sněmovny v pátek skončilo několik minut po...
Jednání sněmovny v pátek skončilo několik minut po...
Jednání sněmovny v pátek skončilo několik minut po...
Jednání sněmovny v pátek skončilo několik minut po...

Tábory nucené práce končí na začátku 50. let, kdy jsou v podstatě rozpuštěny. Na místě některých z nich vznikly o dost horší uranové lágry, což je případ především Jáchymovska – případ zmíněného lágru Vojna.

„Komunisté začali potřebovat vězně – už vězně, nikoli chovance – na těžbu uranové rudy, ale i dál v těžkém průmyslu. Proto začaly vznikat ‚nápravně pracovní tábory‘, od roku 1949,1950, ale oficiálně se tak jmenují od roku 1954. Jsou to ony ‚plnokrevné lágry‘, které jsou plněny velmi rychle – zčásti chovanci z táborů nucené práce, ale především začíná fungovat v 50. roce Státní soud, který velmi rychle odsuzuje lidi k mnoha trestům, někdy i v řádu desítek let. Trest 20 nebo 25 let odnětí svobody nebyl nic výjimečného,“ podotýká,

Do komunistických lágrů se tak začali dostávat  lidé, kteří už prošli retribučním soudnictvím. Dále kolaboranti nebo čeští Němci, co se přidali k nacismu. Velmi často jde také o intelektuály a duchovní, jelikož komunisté se potřebovali zbavit katolické církve, respektive všech církví, protože církve jim překážely. „ Protože ‚my teď máme boha Stalina, tak na co bychom potřebovali skutečného Boha‘,“ reprodukoval Padevět jejich myšlenku.

„Jako bývalý komouš musím přiznat…“

„Musím přiznat, že jako bývalý komouš jsem dneska opět zjistil, jak hluboce minulý systém zasáhl tuto zemi. Hluboce. A já když jsem se omlouval politickému vězni plukovníkovi Hluškovi, za svoji minulost, tak on mi řekl: Odpustit lze, ale zapomenout se nedá. A říkal mi právě, když byl na Borech, seděl 10 let, tak nějaký Doubek – jako byl Paleček –si je zval dolů, museli se svléknout, ohnout se, aby viděl tu nenávistnou tvář toho Palečka. A říkal: Dostával jsem bejčákem rány, krev tekla, ale mlčel jsem,“ promluvil Bohumil Řeřicha z publika a pokračoval:

„Byl jsem i v kontaktu s Petrem Pithartem. Ten psal – a to je to, co říkáte i vy: „Postupně vzlíná, skoro neslyšně a neviditelně, co v našich lidech bylo pořád kdesi dole, jen zatlačeno krátkou polistopadovou nadějí, že jsme lepší, než jsme. Nejsme. Nezpracovaná minulost nás dostihuje a sráží zase do zbabělosti‘,“ ocitoval jej. „No, to bych i podepsal,“ komentoval jeho příspěvek Jiří Padevět. Po skončení debaty se s řečníkem lidé fotografovali, řada z nich dokonce z domova přinesla jeho knihy a nechávala si je podepsat.

Ukázky z knihy Jiřího Padevěta:

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Lucie Bartoš
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„A co koncesionářské poplatky? Na ty jste zapomněl?!“ Šéf ČT navrhl nový poplatek. A veřejnost se bouří

20:48 „A co koncesionářské poplatky? Na ty jste zapomněl?!“ Šéf ČT navrhl nový poplatek. A veřejnost se bouří

Česká televize uvažuje o zpoplatnění části svého online videoarchivu iVysílání. Na zasedání Rady ČT …