„Stáváme se zemí cizinců,“ s touto větou vyhlásil nedávno britský premiér Keir Starmer nouzový stav s tím, že země je plná. Už se sem ‚nevejdou‘ žádní migranti. Není kde je ubytovat, zdravotnictví a další veřejné služby jsou na pokraji kolapsu. Británii dokonce popsal jako zemi cizinců. Česká republika na tom zdánlivě není tak špatně. V posledních třech letech však přijala téměř půl milionu uprchlíků z Ukrajiny, což je zhruba podobné číslo migrantů, které přijme daleko větší Británie ročně. Přesto nebo možná i proto se nachází ve stejné alarmující bytové nouzi.

„Sehnat tady byt je velmi těžké,“ podivuje se Oksana, která využila možnosti přestěhovat se do Česka krátce po začátku rusko-ukrajinského konfliktu. Pracuje jako psycholožka v jednom okresním městě ve středních Čechách v rámci projektů pro pomoc svým krajanům a takto si vydělává, navíc má příjmy z bytu v Kyjevě, který pronajímá. Aktivně se učí česky, a jednu z dcer dokonce umístila na soukromou školu. Na obě děti dostává podle svých slov peníze od manžela, který je v armádě na Ukrajině. V Česku chce zůstat i po konci války, aktivně se ona i děti učí česky a snaží se začlenit. Systém sociálních dávek příliš nezatěžuje, využívá spíš výhod jako to, že nemusí platit zákonné ručení na auto, a tak i když jí ho vždycky někdo poškrábe nebo propíchne pneumatiky, se jí podle jejích slov ‚vyplatí‘ nechat ho registrované jako ukrajinské a pronajala si raději garáž, než aby zaplatila českou poznávací značku a příspěvek na pojištění.

„Zpočátku jsme bydleli na ubytovně, ale rozhodla jsem se, že tu zůstaneme a zažádáme o trvalý pobyt. Je tu lépe než na Ukrajině, tam nás budoucnost nečeká. Chci, aby tu dcery vystudovaly. Začala jsem hledat byt. Ale bylo to strašné, trvalo to hrozně dlouho, vždycky když jsem volala, už říkali, že to někomu pronajali. Když jsem šla na prohlídku bytu, byla jsem asi čtrnáctá, říkala paní. Nakonec se to podařilo a bydlím,“ popisuje svůj hon na byt.