„Budeme svítit petrolejkou, nebo dokonce loučemi?“ ptá se tak trochu teatrálně důchodkyně Jaroslava z jedné malé vesnice na Plzeňsku. Její kamarádka Zuzana se k ní připojuje: „Zakážou nám topit uhlím, pak dřevem, potom plynem a pak bude co? Půjdeme do jeskyní, který ale budou vyhrazeny pro netopýry?“ ptá se se zamračenou tváří. Každá stovka navíc je podle nich vidět.

„Tak si nekupujte pamlsky pro kočičky a pejsky a ušetříte,“ vmete jim hned do tváře svůj poněkud nevybíravý názor jeden z mála zástupců omladiny, která se učí na plzeňské univerzitě. A je mu poněkud jedno, že tato „němá tvář“  je v mnoha případech jediným společníkem důchodců. Bez nich by ani nechodili ven a odnaučili by se i mluvit…

Až se udroníme aneb Žalovat se musí!

Taková je nálada ohledně energií a vize na tento rok se pomalu mění ve smutnou realitu. „Až se zakážou spalovací motory a drony budou hlídat, co vlastně spalujete, tak poté už musí nastat konec světa,“ mudruje šedesátník Josef. „To nám energii bude dodávat vrtící se liščí ohon?“ Anebo prý všechno bude jen pro vyvolené. Ne pro kastu přirozených vůdců, ale nikým nevolených oligarchů a rádoby politiků. „Ti i dnes mohou lítat, kam se jim zachce. Aby jim náhodou neofouklo na jachtě nějaký ráhno…“
Naštvanost u starší generace je velká. Mladým je to, zdá se, fuk, ti žijí svým bujarým životem a do budoucnosti hledí s optimismem jako před půl stoletím stachanovci.