Anketa
Je smrt Petra Kellnera ztrátou pro Českou republiku?
77%
11%
hlasovalo: 14369 lidí
„Ráno jsem si pustil internet a čtu – Petr Kellner byl nejbohatší Čech. Jak to že byl? Zarazil mě ten minulý čas. Teprve pak jsem zjistil, jak to je,“ sděluje bezprostřední dojmy Petr, který čtyři roky chodil na stejnou školu jako pozdější miliardář. Tou školou byla Střední ekonomická škola v Liberci v Šamánkově ulici a Petr Kellner ji navštěvoval, stejně jako jeho spolužáci v letech 1978 až 1982. A proto, že tehdy drtivou většinou studentů na této škole byly dívky, těch pár kluků drželo pohromadě a znali se, i když chodili do jiných tříd. A vesměs na něj vzpomínají podobně. „Stejně jako později se choval velice nenápadně. Když si mám vybavit nějakou vzpomínku na Petra Kellnera ze školy, tak žádnou nemám,“ konstatuje jeho jmenovec. A to i přesto, že s ním byl jednou v létě na školním zájezdu v Tatrách. „O tom, že byl s námi, jsem se dozvěděl, až když jsem si odtud prohlížel fotky,“ doplňuje s tím, že jeho životní přístup je mu blízký. „Sám mám rád tajemno, takže toto se mi líbilo. Osobní život si chránil, a tak by to mělo být,“ prozrazuje.
„Zpráva o jeho smrti mě zasáhla, o to víc, že jsem ho znal. Uvidíme, co to udělá s jeho impériem. Bylo by škoda, kdyby se nějak rozdrobilo. Ale jeho dcera si vzala Křetínského, takže jsou propojení. Asi to tedy zvládnou,“ domnívá se. „Zrovna čtu knížku o minimalismu. Jedním z představitelů minimalismu je i Steve Jobs, který na mě působil jako Petr Kellner. Chodil pořád ve stejném oblečení, černý svetr, džíny. Přišli mi podobní. I tím, jak jim to fungovalo v hlavě, což jsem obdivoval,“ upozorňuje Petr.
Zasáhlo mě to těžce. Já měl tohoto kluka rád
Podobně mluví i další. „Byl nenápadný, introvertní. Když jsem se to dozvěděl, dobře mi nebylo. Nemohl jsem to rozchodit. Vybavila se mi střední škola. Jak tam Petr stojí, mlčí, ruce v kapsách a usmívá se. Zasáhlo mě to těžce. Já měl tohoto kluka rád,“ sděluje další spolužák Karel Budský. „Pamatuji, že jsem ho přemlouval, ať s námi jde hrát fotbal na meziškolním turnaji, potřebovali jsme lidi do týmu. A přišel,“ vzpomíná.
Připomíná svého kamaráda Láďu z Liberce, který s Petrem Kellnerem chodil do třídy na základní škole, seděl s ním v lavici. „Navštěvoval ho doma, znal jeho rodiče, byli na základce nejlepší kámoši. Ale ten asi nebude o něm chtít mluvit. Nemluvil příliš o něm nikdy, i když jsme se ho na Kellnera často ptali,“ konstatuje. Tato jeho předpověď se vyplnila, dotyčný skutečně o svém kamarádu Petrovi mluvit nechtěl, jako by chtěl dodržet jeho celoživotní postoj neprozrazovat nic ze svého soukromí.
Další závratná kariéra Petra Kellnera byla pro Karla Budského nečekaná. „Vzpomínám si v době kupónové privatizace, když jsem se dozvěděl, že za PPF stojí právě on, tak mě to velmi překvapilo. Že zrovna on, mlčenlivý, usměvavý, takový tichý. Ale bylo to asi i tou dobou. Naplno se projevil až po roce 1989, když se to uvolnilo,“ domnívá se.
Jako student si Petr Kellner zahrál miniaturní roli v jednom českém filmu:
Smrt si nevybírá. Může padnout na kohokoliv. Boháče i chudáka. Život je křehký
Anketa
Je vám líto, že Klaus ml. odešel z politiky?
53%
22%
25%
hlasovalo: 11767 lidí
A do třetice další spolužák. Na rozdíl od předchozích s ním navštěvoval nejen střední, ale i vysokou školu. Vzpomínky na něj má však jako přes kopírák. „Na střední jsem byl v céčku, on v béčku. Pak jsme spolu navštěvovali i stejnou vysokou školu. Navíc se jeho táta znal s mým, oba pracovali ve výzkumném ústavu,“ prozrazuje Petr Šilar. Tím výzkumným ústavem byl Státní výzkumný ústav textilních strojů, který sídlil v libereckém „mrakodrapu“, v němž je dnes krajský úřad.
„Jak na něj vzpomínám? Dával jsem ho jako příklad. Říká se, že úspěch přijde k člověku, který má dané něco do vínku, že je to pro ty, kdo jsou bohatí, nebo něco dostanou od života. Já jsem však Petra Kellnera vždycky vnímal jako člověka, který je normální a nikdy nic zvláštního do vínku nedostal. Petr se učil dobře, ale myslím, že nikoliv výjimečně. Nevzpomínám si, že by visel na ekonomce na tabuli cti. Úspěch, který měl, je jeho zásluha. Lidé si z něj můžou vzít ponaučení, že každý máme v sobě dostatek potenciálu, abychom dosáhli čehokoliv. Toto jsem si s ním spojoval. Pamatuji si ho jako normálního, skromného kluka,“ říká.
S Petrem Kellnerem se pak viděl po letech, když už byl nejbohatším Čechem. „Měli jsme v Jizerských horách sraz třídy a on na něj přijel. I když byl z vedlejší třídy, kamarádil s námi, tak se tam na chvilku objevil. Dorazil na kole, bez ochranky, bez ničeho. Ostatně v helmě a černých brýlích by ho na tom kole asi ani nikdo nepoznal. Přijel a normálně jsme si povídali,“ vzpomíná.
Jeho smrt ho zaskočila. „Že zrovna on, kdo má spoustu možností. Je to pro mě poselství, že smrt si nevybírá. Může padnout na kohokoliv. Ať je to boháč, nebo chudák, úspěšný i neúspěšný. Život je křehký a hranice mezi životem a smrtí je tenoučká,“ uzavírá Martin Šilar.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
