Hladinu veřejného mínění rozvířil chystaný zákon o zvýšení platů politiků, ve kterém se navrhovalo mimo jiné zavést jakési kapesné pro prezidentovu manželku ve výši zhruba sto tisíc korun měsíčně. Vyvolalo to takovou bouři, že i sám prezident pocítil potřebu se k věci vyjádřit. Považuje za správné, „aby i výdaje první dámy za její podíl na službě této zemi byly správným způsobem oceněny“. Podle něj není v pořádku, aby doba, kterou první dáma stráví službou, nebyla započítána do důchodu.

Po několika dalších ostudách se od nápadu couvlo s tím, že prezidentský pár se o svůj příjem nějak podělí. Problém je ovšem v něčem úplně jiném. Kudy chodí, tudy pan prezident vysvětluje, že jeho jediným životním posláním je sloužit. Jen proto se také rozhodl sloužit z Hradu všem těm, kdo žijí v podhradí. Jak vlastně vznikl nápad, že ten, kdo je nahoře a požívá všech výhod svého postavení, pokorně slouží těm dole? S názorem, že člověk stojící v čele země je prvním sluhou všech ostatních, rozhodně nepřišla demokracie. Myšlenka, že je někdo ve společnosti i se svou chotí dočista první, z povahy demokracie zrovna nevyplývá.