Ničím jiným než výročím 21. srpna nelze začít nejnovější přehled mediálních zajímavostí uplynulého týdne. „Je to datum pro nás všechny významné z mnoha důvodů, které nemusím opakovat, všichni je známe. Ale tím hlavním důvodem, který nikde pořádně nezazněl, je to, že nám ukázalo zcela jasně iluzornost a nerealizovatelnost hlavního hesla, které používali, a to ‚socialismus s lidskou tváří‘. Vůbec se nemluvilo o tom, že proces zvaný Pražské jaro byla až na výjimky otázka aktivit shůry, nikoli zdola. Zdola přišla rychle reakce, nebo i podněty třeba z kulturní scény, které byly i dříve v průběhu šedesátých let, ale také velice silně dirigovány shůry. Celá obrodná či reformní aktivita byla organizována komunistickou stranou a bez vůle KSČ žádný reformní proces nemohl nastat. Neobjevily by se filmy české nové vlny ani knihy Jana Procházky a dalších autorů šedesátých let,“ uvádí pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Tehdejší režim připustil, aby vznikla velmi specifická kulturní vlna, nejenom filmová, ale i literární nebo výtvarná, stejně jako to, co se dělo v hudební oblasti, oživení jazzu a podobně. „To nezačalo v roce 1968, ale první projevy už byly znát v letech 1958, 59. Naše média v souvislosti s výročím neupozorňovala, že to datum vstupu vojsk Varšavské smlouvy na naše území k potlačení reformního procesu nebylo vytržené z kontextu. To nebyla záležitost jara 1968, ale celé to vzniklo v průběhu předchozího desetiletí. Připomenu, že v roce 1959 vyšel román Zbabělci Josefa Škvoreckého, což byl ryzí nekomunista. Obecně úloha nekomunistů v roce 1968 se zcela pomíjí, jako by ti lidé vůbec neexistovali, ať už nekomunisté, nebo antikomunisté,“ upozorňuje mediální analytik.
Při výročí 21. srpna se vzpomínalo jen na reformní komunisty
Vadí mu, že ve dnech, kdy se tolik mluvilo o 21. srpnu, tak nikdo nepřipomněl katolické básníky, spisovatele, ať už Jana Zahradníčka, který skončil na deset let ve vězení, Zdeňka Rotrekla a další, kteří svým přesvědčením zaplatili velice krutou daň komunismu. „To se nehodí, protože komunismus je jakoby košer, protože se jakoby obhájil reformní snahou některých svých funkcionářů. Takže v tomhle duchu jsem se díval na speciál v České televizi v pondělí 21. srpna a přesně v tomhle duchu se to celé odehrávalo. Moderátor Jiří Václavek měl do studia pozvaného historika Oldřicha Tůmu, dále pak i dva tzv. pamětníky Ivana Klímu a Kamilu Moučkovou, kteří neřekli vůbec nic nového, jenom staré ‚dobré‘ floskule, které jsme od nich a mnoha jim podobných slyšeli už tisíckrát. Spíš tam byli jako stafáž, aby se ukázalo, že to jsou hrdinové osmašedesátého,“ myslí si Petr Žantovský.
„Už se ovšem neříká, že hrdinové osmašedesátého byli u koryta od osmačtyřicátého nebo od počátku padesátých let a vlastně dovolovali způsobovat všechno to, co se dělo v padesátých letech. Na konci šedesátých let se od toho ‚statečně‘ distancovali, což se v daném případě týká zejména Ivana Klímy, ale dobrá, nechme to být. Ale o žádném nekomunistovi, antikomunistovi, o nikom z jiné vlny než z téhle reformně komunistické se nemluví. Byť chápu, že pan moderátor je mladý a nezažil ty události, tak by se mohl alespoň poučit a nepředstavovat své hosty chybnými jmény tak, jako když z dalšího historika Prokopa Tomka udělal Pavla Tomka. Nikdo ho neopravil, editor ani režisér mu to do ucha neřekli, on se neomluvil, prostě byl tam s ‚Pavlem‘ Tomkem, ačkoli se historik jmenuje Prokop Tomek. Miliony detailů vypovídají o tom, jak laxně a bez skutečného zaujetí danou věcí se v České televizi pracuje,“ poukazuje mediální odborník.
Zaujetí prokázal moderátor pro analogii Ruska a Sovětského svazu
Jediné, čím byl moderátor skutečně zaujat, bylo, aby pokud možno navodil nyní velmi populární analogii, že Putin rovná se Brežněv a že nynější Ruská federace rovná se tehdejší Sovětský svaz. „Původně to sice nakousla paní Moučková, která velice emotivně pohovořila o Krymu, ale pak tam tuto analogii opakovaně vracel moderátor a obracel se s ní na své hosty a nutil je se k tomuto srovnání vyjádřit. Pikantní bylo, když mu Ivan Klíma řekl, že tohle slyší poprvé, míněno to podobenství Putina s Brežněvem a Ruské federace se Sovětským svazem. To bylo opravdu zajímavé. Chápu, že pracuje třeba i fyzický věk, ale moderátor je ve studiu od toho, aby některé věci korigoval. Třeba paní Moučková pravila, že osmašedesátý rok není v učebních osnovách škol. To je přece nesmysl, to všichni víme, že to pravda není. Ale pan moderátor ji při tom nechal,“ podivuje se Petr Žantovský.
Psali jsme:
Naopak se moderátor tohoto speciálu k výročí 21. srpna projevoval jako amatérský politolog. „Poznamenal jsem si například jeho úžasnou úvahu, když mluvil o režimech ostatních zemí mimo Sovětský svaz, které se podílely na vojenské invazi, tak řekl doslova: ‚Stačí se podívat, kdo tam tehdy vládl, například v Maďarsku, abychom si představili, jak se jejich vojska chovala.‘ No to jsem vůbec nepochopil. A co tedy János Kádár? To byl vedoucí maďarský komunista, který tam umožnil modernizaci režimu jiným způsobem než u nás Dubček a spol., nicméně mnohem efektivněji a dlouhodoběji. Tak nevím, jestli pro pana moderátora znamená Kádár toho největšího stalinistu, nebo jak si to vysvětlit? Vysvětlím si to jednoduše. Prostě pan moderátor je člověk absolutně nevzdělaný, absolutně nepřipravený, absolutně nekompetentní takovou diskusi vést,“ tvrdí mediální analytik.
Ignorace toho, že proces vedoucí k vpádu vojsk probíhal i na Slovensku
Pozastavuje se nad tím, že se v našich médiích zcela ignorovala skutečnost, že proces vedoucí k 21. srpnu 1968 byl československý, nikoli český. Pražské jaro byla jen analogie a metafora k hudebnímu festivalu. „V Praze se vládlo, scházel se tam ústřední výbor KSČ, je sídlem prezidenta, ale nějaké události se děly i na Slovensku. Měli jsme dvě části tehdy ještě ne federace, ale společné republiky, a to je absolutně ignorováno. Kdyby to nebylo ignorováno, tak by si taky třeba někdo mohl povšimnout, že na Slovensku byli také nějací režiséři, nějací divadelníci, muzikanti, spisovatelé, také měli nějaké myšlenky a mnohé z nich nebyly komunistické. Přitom na Slovensku bylo mnohem víc nekomunistů nebo antikomunistů než u nás,“ připomíná Petr Žantovský.
Ještě z padesátých let i jako důsledek dědictví druhého československého prezidenta, který Slováky v lásce příliš neměl, přetrvával velký problém. „Edvard Beneš z původně docela přátelského svazku v rámci Československé republiky dokázal na Slovensku podnítit svými nerozumnými názory silný nacionalismus. A Andrej Hlinka, původně československý poslanec, se stal symbolem slovenského odtrženectví až následkem zásahu z Prahy. Úplně stejně hloupě se chovali komunisté po osmačtyřicátém. Slovákům spíš škodili, nepustili je do nejvyšších funkcí. V nejvýše viditelné funkci byl v té době jen Viliam Široký, ale to byl stalinista jak Brno, tehdejší předseda vlády. Po smrti Zápotockého se v rámci vnitropartajního procesu měl stát prezidentem, ale na zásah Chruščova se jím v roce 1957 stal Antonín Novotný. Ten diskriminační prvek v nerovnoprávnosti Čechů a Slováků v rámci společného státu tady velmi fungoval,“ podotýká mediální odborník.
Ještě že se Klaus s Mečiarem dohodli a nedopadli jsme jak v Jugoslávii
Proto také nejdůležitějším viditelným efektem procesu zvaného Pražské jaro byl ústavní zákon o československé federaci z 27. října 1968, který to legislativně ošetřil. „Ale to všechno v našich médiích absolutně chybí a chováme se vůči Slovákům stejně pitomě jako vždy, chováme se nadřazeně, přezíravě jako ti starší, chytřejší bratři, kteří čas od času dají tomu menšímu pohlavek, když zlobí, nebo mu dají lízátko, když je hodný a náležitě ho chválí. To je něco tak odpudivého, že nebýt toho, že jsme v podstatě holubičí národy a že k rozpadu federace došlo tak racionálně díky tomu, že tady v roce 1992 vládl Václav Klaus a tam Vladimír Mečiar, kteří se dokázali dohodnout na obecně prospěšných principech, tak jsme možná mohli dopadnout jako na Balkáně při dělení Jugoslávie. Ale nechci malovat nějaké čerty na historické zdi. Prostě slovenský faktor se ve všech mediálních výstupech týkajících se výročí 21. srpna pominul, a to je zásadní chyba,“ kritizuje Petr Žantovský.
Druhé dnešní téma se týká ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a jeho vyjádření k vyšetřování Andreje Babiše a Jaroslava Faltýnka ve věci Čapího hnízda. „Pan Pelikán po mém soudu spontánně, což u něj nebývá úplně zvykem, většinou svá slova velice váží a vyjadřuje se diplomaticky, vyjádřil to, co si myslí asi všichni z hnutí ANO a co si asi myslí mnozí jiní, že žádost policie o zbavení imunity pánů Babiše a Faltýnka je účelová, protože ten případ je na stole mnohem déle. Minimálně rok a půl od loňského jara, kdy k tomu byla mimořádná schůze Poslanecké sněmovny, na níž měl Andrej Babiš téměř dvouhodinový projev na toto téma. No a o tom, že se to vytahuje právě teď, pan Pelikán tvrdí, že je to pravděpodobně motivováno blížícími se volbami a předvolebními preferencemi,“ připomíná mediální analytik.
Kalousek se naváží do ministra, jako kdyby mohl ovlivnit státní zástupce
Velmi ho zaujalo, že média i politici – zejména pánové Kalousek, Plíšek, ale i další – začali poukazovat na to, že Robert Pelikán je šéfem resortu, kam spadají státní zástupci. „Vyčítali mu, že vlastně on má pod sebou vyšetřování a že tedy teď nemůže vystupovat kriticky na adresu vyšetřovacích orgánů. Za prvé policie nespadá pod pana Pelikána, ale pod pana ministra vnitra Chovance. Za druhé to, že vůbec někde nějaký politik vypustí myšlenku při kritice Pelikána, že on by měl mít pod sebou někoho a měl by to ovlivňovat, že vůbec někdo připustí, že lze ovlivňovat státní zástupce, no tak to asi lze ovlivňovat i policii. Já si nemyslím, že lze ovlivňovat policii. Je to základ mé důvěry v demokratické uspořádání v naší zemi. Ale ta diskuse, která se kolem toho strhla na politické a mediální scéně, je naprosto děsivá a dramatická,“ říká pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
Ze strany mnohých politiků to na něj působí v duchu úsloví „Podle sebe soudím tebe“. „Jestliže někdo z TOP 09 nebo z jiné strany řekne, že Pelikán je přece odpovědný za státní zástupce a ‚měl‘ by ovlivňovat nějaké dění v případu Čapího hnízda, tak to mi přijde opravdu postavené na hlavu. Druhá věc, na níž upozorňuje ve svém blogu i pan docent Valenčík, je velmi zásadní. On píše, cituji: ‚Jak může politický orgán (zde tedy vyšetřovací komise Poslanecké sněmovny) hlasováním rozhodnout o tom, zda policie v daném případě selhala, či nikoli?‘ To je přece dost neuvěřitelné. Navazuje na výroky pana poslance Farského ze Starostů, který prohlásil, že pan ministr Pelikán, cituji: ‚Překročil všechny možné meze, které si nikdo nedovolil překročit ani v roce 2013 kolem kauzy Nagyová.‘ Nevím, co tím pan Farský myslel,“ přiznává mediální odborník.
V politice se nic neděje náhodou, stačí vzpomenout na Kubiceho zprávu
Má ale zato, že v hlavách lidí tohoto typu se politika odehrává tak, že když je to pro ně výhodné, pak je dovoleno všechno. A když to není pro ně výhodné, pak mohou druhého obvinit z čehokoli bez toho, že by to nějak doložili nebo jakkoli zdůvodnili, přičemž se mohou dopustit jakéhokoli rétorického nesmyslu a nic se neděje, je to v pořádku. „To je velmi zjednodušeně chápání filozofie politiky tak, jak ji dnes provozuje většina naší politické scény. Samozřejmě výkřiky pánů Kalousků, Farského a podobných, že by měl ministr Pelikán odstoupit po tomto výroku, možná málo uváženém, ale o to přímějším, už je opravdu na hraně normality a někdo tady má asi problém s vlastní identitou. A jak říkám, podle sebe soudím tebe. Nevím, proč by měl pan ministr odstupovat. Neřekl nic, co by bylo příliš konkrétní, pouze řekl, že to na něj působí dojmem akce, která má předvolební kontext,“ vysvětluje Petr Žantovský.
Takhle to říká předseda hnutí ANO Andrej Babiš od rána do večera a spolu s ním i další lidé. „A myslím, že takhle to i cítí velká část veřejnosti. Protože ty záležitosti – a zase nebuďme naivní – se obvykle nedějí náhodou. To, že se objevila nějaká Kubiceho zpráva, že se objevila na tiskovce Ivana Langera, že ji tam jakoby někdo zapomněl na stole a jakoby nějaký novinář se jí zmocnil a jakoby ji nějak zveřejnil, to jsou všechno náhody...? Berme ten otazník jako řečnický, protože Kubiceho zpráva, jak víme, nepochybně poškodila sociální demokracii vedenou Jiřím Paroubkem a pomohla k vítězství ODS ve volbách v roce 2006, o tom nemohou být žádné pochybnosti. Tyto věci se obvykle nedějí náhodou. Ale tou medializací naši politici a s nimi spojení novináři jenom odvádějí pozornost od podstatných věcí,“ domnívá se mediální analytik.
Kdo je jako Dienstbier bez témat, vzpomene si na vepřín v Letech
Pro ně je mnohem snadnější mluvit o tom, že by měl ministr Pelikán rezignovat, než o tom, jaký bude rozpočet na příští rok, jak složená Poslanecká sněmovna o něm bude rozhodovat a jaká vláda ho bude realizovat. „Jestliže po volbách nebudou schopni se domluvit na žádné normální vládě a jak někde někdo prohlásil, že je klidně možné, že budeme do nového roku vstupovat ještě se stávající vládou, tak to bude velmi zábavné. Pokud do nového roku a tedy po volbách, které pravděpodobně dopadnou jinak, než dopadly ty minulé, bude vstupovat stávající vláda včetně pana ministra Pelikána a dalších ministrů za hnutí ANO, tak to jsme opravdu v Kocourkově. A místo toho, abychom se zabývali velmi odpovědně takovými možnostmi, které jsou hrozivé a fakticky poškozují tuhle zemi, tak se zabýváme jedním výrokem ministra Pelikána a žádáme ho, aby rezignoval. Nu, jak říkám, Kocourkov,“ míní Petr Žantovský.
O Kocourkov jde podle něj i ve třetím tématu, v němž se věnuje rozhodnutí dosluhujícího kabinetu odkoupit vepřín v Letech. „To je tečka za vládou Bohuslava Sobotky, taková dienstbierovská tečka. Vzpomeňme si, že prasečák v Letech vytáhli jako téma lidé jako Vladimír Mlynář a Unie svobody a podobné takové pastrany. A vždy se toho chopí nějaký tematicky nedostatečně vybavený politik, jako byl pan Dienstbier, a začne provádět dobové tance kolem prasečáku v Letech, což je samozřejmě téma zástupné. Při vší úctě k památce Romů, kteří prošli tím táborem, určitě to nebylo příjemné a mnoho z nich přišlo o život přímo tam nebo v jiných táborech, kam byli odvezeni, tak to rozhodně není dominantní politické téma, které by měla řešit naše vláda pár týdnů před volbami,“ je přesvědčen mediální odborník.
Místo existenčních otázek země řeší vláda vylepšení jednoho konta
Nicméně k rozhodnutí v tomto týdnu došlo. „Vláda se shodla na tom, že odkoupí za velké peníze prasečák od nějaké soukromé firmy navzdory tomu, že kousek odtamtud je parčík s pietními připomínkami toho, že tam byl romský tábor. Dokonce za Zemanovy vlády na to samé místo byla umístěna pamětní deska, která připomíná pietu vůči těm obětem, takže je to všechno jenom symbolika. Jsou to jenom symbolické výkřiky a na prasečáku v Letech si někdo přihřívá svoji politickou polévku. Ale je to samozřejmě směšné, protože téma prasečáku v Letech je to poslední téma, které by jako své pociťovala většina veřejnosti, která půjde k volbám. A ta část veřejnosti, která to pociťuje jako důležité, ta je v opravdové menšině,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Petr Žantovský.
„Když porovnám zásadní existenční otázky této země a Evropy jako takové a vedle toho jeden prasečák v Letech, tak se mi to jeví jako zásadní téma pouze a jedině z hlediska vlastníka prasečáku, který si určitě vyjednal s vládou takovou cenu, která ho bohatě zajistí na další podnikání a pěkná léta života. Díky tomu, že někteří čeští politici a s nimi spjatí novináři jsou lidé nemyslící na důležité věci a pouze na symboly, pokvete soukromé konto dnešního vlastníka prasečáku v Letech. No to je úžasné. To by nevymyslel ani Jiří Haussmann klonovaný Jaroslavem Haškem, takto dva největší čeští satirici dvacátého století. Mimochodem knihu Velkovýroba ctnosti od Jiřího Haussmanna bych vřele doporučil k četbě všem občanům a zejména pak občanům politické a novinářské profese, protože by se o sobě konečně něco dozvěděli,“ dodává mediální analytik.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
