Arogance Klause je prý mýtus, možná zabojuje o Hrad. A v tom se podobá Mao Ce-tungovi. Havel jako ohrožení, paraziti a sliz. Vychází kniha o exprezidentovi

02.05.2015 11:02

Nakladatelství Olympia vydává knihu Nápravník zažitých nepravd (o Václavu Klausovi), jejímž autorem je spisovatel Václav Junek, který již publikoval několik portrétů historických a známých osobností. Publikace vznikla i na základě rozhovorů, které měl její autor možnost vést s Václavem Klausem v rámci návštěv na zámečku na Hanspaulce přibližně od počátku jara 2014 do dubna tohoto roku.

Arogance Klause je prý mýtus, možná zabojuje o Hrad. A v tom se podobá Mao Ce-tungovi. Havel jako ohrožení, paraziti a sliz. Vychází kniha o exprezidentovi
Foto: Hans Štembera
Popisek: Václav Klaus
reklama

Jak napovídá už název knihy, autorův záměr je uvést na pravou míru celou řadu omylů a často prý i vědomých nepravd rozšiřovaných o Václavu Klausovi v běhu celých posledních desetiletí. Jde o vylíčení života Václava Klause od dětství přes studentská a první profesní léta až k roku 1989 a pak i dál, až k jeho prezidentskému úřadu – především z autorova pohledu.  

Knihu lze objednat ZDE.

Fascinace Klausem

Junek se netají tím, že mu je Klaus blízký a že se s ním zná a setkává. „Budu-li stran této knížky napadán pro svou ‚fascinaci Klausem‘, je to namístě. Soudného člověka tento muž totiž nemůže nezaujmout. A překvapí vždycky,“ přiznává hned v úvodu Junek. A spisovatelova náklonnost ke Klausovi a současně kritika k exprezidentu Václavu Havlovi a široké skupině známé jako „pravdoláska“ jsou znát na každé straně. Velice podstatné je, že Václav Klaus knihu autorizoval, čili víceméně vyjádřil s informacemi uvedenými v knize svůj souhlas.

Vybrali jsme z knihy zajímavosti, ostřejší formulace či nepříliš známé věci. Pokud jde o Klausovo dětství, asi se příliš neví, že byl po léta členem Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, který vedl Bohumil Kulínský starší.

„Oželel společné hry s ostatními svými vrstevníky, a to zároveň s lecčím, co takový klukovský život ‚na ulici‘ jinak běžně provází. Pro hodně z toho, co v jeho případě teprve přijde, je tedy velmi důležité, že Václav Klaus nevyrůstal ani přibližně stejně jako drtivá většina ostatních pražských kluků. A to navíc dokonce dobrovolně, z jakéhosi prvního svého pevného přesvědčení,“ píše se v knížce o Klausových klukovských letech. Sám prý nikdy nebyl na žádném z pionýrských táborů těch revolučních časů.

Klaus autorovi publikace vyprávěl, že jeho rodiče i s oběma svými dětmi opravdu strávili dramatické převratné únorové dny roku 1948 při lyžování v Harrachově.

Odmalička „měl vždy pravdu“

Klaus prý již od mládí měl problémy s tím, že polemizoval s učiteli a profesory, a to mu vyneslo nálepku, že je povýšený a arogantní. „Opravdu nebyl členem komunistické strany, ani jejím kandidátem ne… Jistě ovšem nemohl nebýt členem tehdejšího ‚Československého svazu mládeže‘. Protože bez toho by v těch časech nebyl došel ani ke vstupnímu vchodu své vysoké školy,“ zdůrazňuje Junek.

Patří prý k celé řadě jiných výrazných „klausovských paradoxů“ také to, že se tento v zásadě vzorný student podle svých slov osobně účastnil hlučných srazů pořádaných na petřínských stráních kolem sochy Karla Hynka Máchy. „Přitom je však třeba – zejména pro nepamětníky – dodat, že tyto živelné demonstrace, už ze své podstaty přinejmenším nevítané tehdejším politickým režimem, byly co do přímé účasti na nich beze všeho sporu značně riskantním podnikem, pilně sledovaným příslušnými odbory Ministerstva vnitra a pravidelně rozháněným nanejvýš aktivními příslušníky Veřejné bezpečnosti,“ připomíná Junek.

Galaplesy Vysoké školy ekonomické, pořádané pravidelně ve Velkém sále pražské Lucerny a podobnou zábavu Klaus nevyhledával. Student Klaus se s kolegy ze studijního kruhu mimo školu prý stýkal jen sporadicky.

Ginsberg, Četníci ne a Vývoz náhradních dílů spalovacích motorů

Z šedesátých let pochází Klausova nečekaně hluboká znalost světové filmové produkce této doby: „Přitom dodnes hovoří o obecně oblíbeném mainstreamu například francouzských veseloher s Louisem de Funesem, slušně řečeno, shovívavě. Něco takového jej evidentně nelákalo nikdy. Jak se však o něm rovněž vcelku neví, dodnes dokáže fundovaně hovořit o Bergmannovi, Viscontim, Godardovi, Antonionim a s nimi také o celé galerii dalších filmových režisérů, jejichž nadčasové dílo je stálým základem zlatého pokladu světové kinematografie.    

S beatnikem Allenem Ginsbergem se prý Klaus někdy v šedesátých letech potkal se svou budoucí ženou kdesi v centru Prahy a dokonce s ním oba nějakou chvíli hovořili. Jen tak, na ulici, v chumlu zcela nezúčastněných kolemjdoucích. 

Vysokou školu ekonomickou ukončil Klaus diplomovou prací na téma „Vývoz náhradních dílů spalovacích motorů“.

Též se popisuje, jak se Klause snažily získat služby socialistického Československa pro spolupráci: „Také ho kontaktovali, jistě. A ne jednou. Nejprve to byl jistý ‚pan Novák‘, jenž Klausovi sliboval jako protihodnotu nabízené ‚spolupráce‘ kromě jiného také právě bezpečný výjezd kdykoli a snad opravdu kamkoli. Později, to už byl ale Václav Klaus na vojně, jej navštívili v kasárnách jiní dva pánové, měli to být dokonce plukovníci, a tentokrát mu se zřetelem na jeho výsledky, odbornou způsobilost a zejména jazykové schopnosti nabízeli hory doly v podobě ‚speciálních kurzů‘, veškeré jiné péče podobného druhu a zejména angažmá ve firmě Omnipol. Nikdy z Československa neemigroval. A to přesto, že o tom zprvu alespoň přemýšlel, například v debatách se Škvoreckými v Americe v roce 1969.“

Na Cornellově univerzitě a v kalifornském Berkeley, kde Škvorecký v roce 1969 přednášel, prý s Klausem prodebatovali nejednu dlouhou noc.

Václav Havel jako evidentní ohrožení příští správné orientace státu

Poměrně dost prostoru je věnováno i vztahu k Václavu Havlovi: „V šedesátých letech dvacátého století si kromě jejich značně volné spolupráce v rámci redakčního kolektivu ‚Tváře‘ cenil Havlovy dramatické tvorby a jeho ‚absurdní divadlo‘ přijímal. V následujících sedmdesátých letech se však nadále nepotkávali, protože Václav Klaus jeho pojetí disidentství nesdílel. Rovněž tak ale s Havlem nesouhlasil už koncem osmdesátých let, na vedení Občanského fóra měli rozdílné názory v Laterně Magice a jeho prezidentskou volbu na konci roku 1989 chápal jako evidentní ohrožení příští správné orientace státu… Václav Havel Václava Klause v politice nechtěl a zejména v letech 1990, 1997 a 1998 (respektive v časech Klausem vedených ekonomických změn, sarajevského atentátu a konečně i opoziční smlouvy) proti němu on a jeho lidé udělali opravdu hodně.“

O době listopadu Junek říká: „Zatímco se Havel a jeho názoroví souputníci, z nichž tak mnohým dal první a často také poslední příležitost právě on, společně utápěli v kolektivním, obvykle nanejvýš artistním teoretizování o svobodách lidské duše i těla, o nejrůznějších morálních imperativech a ireálných námětech, jimž podhradí tak rádo naslouchalo (a také o nich četlo, kde se jen dalo), Klaus byl nucen konat.“

„Daný fakt, že většina původního majetku rodiny Havlovy (protože byl oproti liteře pro ten případ platného, již polistopadového zákona ‚znárodněn‘ už v letech 1945 až 1947) byla restituována protiprávně, však berme dnes raději už jen jako charakteristické stigma oné pohnuté doby,“ uvádí Junek.

„O tom, že skutečným spiritem agens předchozích snah o odstranění Václava Klause z čela vlády – respektive ‚sarajevského atentátu‘, jak tuto voluntaristickou eskapádu už brzy nazvali novináři – byl Václav Havel, se vcelku nepochybovalo. Také nebylo vůbec proč, protože nakonec i sám poněkud zpatlaný závěr celého tohoto předchozího absurdního pokusu byl přece dohrán docela v jeho stylu… K tomu navíc mi však připadalo jeho neskrývané potěšení z Klausova aktuálního politického neúspěchu jako velmi podobné veselí žháře nadšeně křepčícího na dohořívajícím spáleništi, o které se sám přičinil. Rozhodně bylo něco takového od ‚Muže listopadu‘ právě jen těch již zmíněných pár let, která uběhla od roku 1989, dost nepřípadné – jestli ne rovnou chucpe,“ píše o exprezidentovi Havlovi bez politické korektnosti Junek.

Klausova arogance…

Klausova arogance je podle Junka mýtus, který přišel na svět proto, že přinejmenším některá jeho osobní vystoupení byla a také stále jsou sarkastická a ironická do té míry, že to bývají jeho respondenti i případní posluchači jen těžko schopni strávit.

„Jistě – přinejmenším některé Klausovy formulace, výroky a vůbec způsob jeho jednání s okolím mohou působit arogantně a povýšeně, ale to obvykle jen v těch momentech, kdy se z nějakého důvodu zapomene a (zpravidla poněkud neuváženě a nereálně) předpokládá, že jeho protějšek je na jeho mentální a vědomostní úrovni. Takže když v našich zeměpisných šířkách tato vcelku běžná a případná chyba vyjde najevo, nastává moment, kdy Václav Klaus jednoduše nedovede skrýt své z toho pocházející, obvykle dost hluboké rozčarování. A co na tom bývá nejhorší, stane se tak zpravidla právě oním jemu tolik vyčítaným a pro jeho okolí tolik zdrcujícím způsobem…Václav Klaus však an sich opravdu není ani arogantní, ani povýšený. Pouze dobře zná svou cenu a jako naprostý perfekcionista poměřuje lidi i okolní svět podle sebe, tomu odpovídajícím způsobem s nimi jedná a především na ně podle toho klade své tomu odpovídající enormně vysoké nároky. Ve všech směrech a vždycky. Jestliže se však nedočká adekvátní odezvy, nic podobného neomlouvá a prostě ztrácí zájem. Dost možná že je to chyba vlastní sebekontroly, ale chtějte něco takového zrovna od něj, stále a za všech okolností, že?“ vysvětluje Junek.

Emil Hácha a Mao Ce-tung

Junek napsal knihu o prezidentovi pomnichovské republiky a protektorátu Emilu Háchovi, kterou četl i Václav Klaus. „Přesvědčil jsem se, že státnické kroky prezidenta Háchy naopak vcelku chápe. Třebaže výhradně teoreticky a s příslušným historickým nadhledem. Nedovedu si sice představit, co všechno by mohla vyvolat přímá transparentní obhajoba tohoto nešťastného muže z Klausových úst minimálně v českém mediálním rybníčku, ale už to, že se staví za Háchu s určitým porozuměním byť i jen v soukromé debatě, znamená věru hodně,“ píše o vztahu Klause k Háchovi Junek.

V knížce, která je obecně dost na straně Václava Klause, se občas objevují drobné šťouchance: „Hraje tenis, lyžuje – proč ne, když má chuť, zájem a čas, že ano? Také ovšem leze na hory, dokonce i když je v místě k dispozici bezpečná a pohodlná lanová dráha. Nerad bych se při té příležitosti sice rozpomínal na jistého Mao Ce-tunga, který se (to aby demonstroval před vesměs šikmookými zraky milionů svou státnickou způsobilost i ve značně vysokém věku) převáděl jako plavec v mocném proudu Žluté řeky. Přesto mi něco takového obzvlášť některé Klausovy výstupy, lhostejno zda na Blaník anebo na Sněžku, nemohou nepřipomenout… Určitou past a nebezpečí zde však vidím v tom, že tento muž tak výrazně posuzuje lidi kolem sebe právě podle jejich vztahu ke sportu.“

Plivanec, chrchel či sliz

Václav Junek se vyhraněně vyjadřuje i ke sporu o Kaplického blob a připomíná, že byl přezdíván i jako plivanec, chrchel či sliz. „Zejména v průběhu stále delší, širší a pořád konfliktnější diskuse však Kaplický vědomě lhal. V mnohém, ale především když v rámci obrany svého projektu například tvrdil, že knihovna, bude-li postavena, bude zlatá a že nebude z Letné trčet. Z prvního ho usvědčovaly už první návrhy (které se ostatně v běhu příštích debat ukazovaly co nejméně, jestli vůbec) a z druhého prostá perspektivní porovnání skutečné proponované výšky stavby z pohledu z pražských mostů a dotčených nábřeží,“ píše Václav Junek.

Ten také připomněl, že Kaplického blob nebyl jeho jediným a ani zdaleka prvním neúspěšným počinem. Nebyly realizovány ani národní knihovna v Paříži, ani projekt stopatrového mrakodrapu v Londýně, ale ani golfový klub na Konopišti u Benešova.

Hrad, sebevražda civilizace a paraziti

Co se týče umění, Klaus se k němu kromě jazzu příliš nevyjadřuje. „Snad jedinou výjimkou z pravidla pro mne tedy může být v tomto směru jeho dotaz, výrazný a srozumitelný zase v pravou chvíli, adresovaný českým, respektive pražským divadelníkům, když se zase jednou bouřili proti krácení grantů pro jejich umělecké svatostánky. Tehdy se totiž Václav Klaus celkem logicky ptal na adresu těchto parazitů, které daná kvalita a úroveň jejich umění zjevně neuživí, a mohou tedy žít jen ze státních subvencí, proč – jestliže stát podle jejich názoru ‚musí‘ podporovat některé (obvykle sporné, nicméně vždy ‚avantgardní‘) scény – tedy současně nepodporuje například výtvarné umělce? Anebo básníky a spisovatele?“

Klaus se svěřil, že kromě toho, že respektuje určitou vyšší spirituální entitu, není nikterak výrazně nábožensky orientován. Multikulturalismus podle Junka Klaus považuje za civilizační sebevraždu.

V knize je zmíněna i možná Klausova kandidatura na prezidenta: „Aby však bylo na téma Klausova prezidentství řečeno docela všechno, dodejme ještě, že dosavadní dvojí konzumací vlastního prezidentského mandátu zatím naprosto nevyčerpal všechny možnosti. Česká ústava sice jistě má své chyby a legislativní nedostatky, ale připouští eventualitu, že by Václav Klaus mohl kandidovat znovu, tedy v roce 2018. Jistě – stát se může cokoli, ale protože není snadné objektivně předpokládat, že by se nynější prezident Miloš Zeman mohl aktivně účastnit prezidentské volby v tomto roce (natož aby ji byl s to vyhrát), je docela dobře možné, že o Klausovi uslyšíme i v této souvislosti.“ Znovu připomeňme v tomto smyslu důležitou informaci, že Klaus knihu autorizoval.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Lukáš Petřík
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Historky z Ria. Všichni divní típkové z Prahy. Zasvěcené pojednání o restauraci, kvůli které Prymula musel vrátit ministerstvo

15:30 Historky z Ria. Všichni divní típkové z Prahy. Zasvěcené pojednání o restauraci, kvůli které Prymula musel vrátit ministerstvo

Komentátor Bohumil Pečinka v dnešním vydání magazínu Reflex hovořil o restauraci Rio’s, místu, kde b…