Koncem minulého roku vydal badatel a historik Michal Macháček obsáhlou publikaci o Gustávu Husákovi. Čerpal z řady archivů včetně těch soukromých, devět let objevoval a pročítával stovky a tisíce spisů a svazků.

Je to tak – a ne jinak (?)

„Když člověk sleduje situaci s prezidentskými volbami, fascinuje mne přímočarost některých lidí, že nejsou pochyby – je to tak a nemůže to být jinak. Kritické myšlení, hluboká analýza, toho je poskrovnu a spíše tam hrají roli emoce,“ uvedl k aktuálnímu dění Macháček. Poté už ale pokračoval ohledně „svého řemesla“. Má zkušenosti s ruskými archivy, se kterými se setkal v průběhu několika let, když pracoval na autobiografii o Gustávu Husákovi. Každá země má svůj archivní systém a archivní zákonodárství a jednotlivé archivy také fungují vůbec. Ruské archivy nebyly podle něj příliš přístupné, jsou citlivé vzhledem k politizaci.

„Ruský pohled pro naše dějiny dvacátého století je docela zásadní,“ konstatuje pro ParlamentníListy.cz Macháček. „Pokud tam někdo jede na jeden týden, tak tam toho moc nestihne. Měl jsem možnost studovat  v bývalých stranických archivech, které jsou pro nás stěžejní. Je to Ruský státní archiv sociálních a politických dějin a Ruský státní archiv soudobých dějin, kde jsou uloženy ty nejvzácnější „kousky“, které se vážou i k našim dějinám. Podařilo se mi studovat Fond mezinárodního oddělení Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu. Tam se dalo předpokládat, že si na každého významnějšího funkcionáře vedli vlastní personální spis.“