„Jsem asi poslední žijící, který byl členem ústavní komise pro ústavu v roce 1968,“ zavzpomínal v úvodu svého vystoupení vzácný host. „Ústavní zákon o československé federaci, to byl plod pražského jara. Ústava byla sice schválena poté, kdy už nás obsadilo pět vojsk, byla plodem širokých diskusí, které byly vedeny jak českými, tak slovenskými vědci, a závěrečný produkt byl, myslím, velmi důstojný.
Připomínám jej zejména proto, že v roce 1968 a pak v roce 1989 a 1990, kdy Občanské fórum a tehdejší Veřejnost proti násilí zdůrazňovaly ústavní cestu změn, tak ta ústavní cesta, to byl ústavní rámec a pravidla, která byla stanovena ústavním zákonem o československé federaci z roku 1968. Ten musel být samozřejmě velmi brzo revidován, protože rozdělení kompetencí odpovídalo demokratizačním procesům pražského jara, ale nikoliv obnovování centralistického režimu, který nastal začátkem normalizace. To podstatné se týkalo státní moci a podle těchto pravidel se Občanské fórum a VPN od 17. listopadu prosazovalo.“
Sametovka byla skutečně sametová
Důležité podle profesora Jičínského bylo samozřejmě na začátku devadesátého roku přijetí listiny základních lidských práv a svobod, což byl základní politicko-ústavní dokument stanovující pozici člověka-občana v novém demokratickém státě, který se tvořil.
„Podívám se na některé problémy, které byly dány ústavním zákonem o federaci,“ pokračoval dále host. „Na začátku nám to umožnilo, k čemu jsme se hlásili slovem sametová revoluce. K tomu se hlásím i dnes, protože myslím, že všechny základní změny po 17. listopadu, tedy ty první, nikoliv pak divoká privatizace, tak ty první byly spojeny s tím, že jsme měli zájem, aby změny prošly nenásilným způsobem. A to se podařilo, jediný život v rámci sametové revoluce nebyl obětován. A to je významná hodnota,“ zhodnotil stav před více než třiceti léty Zdeněk Jičínský.
„Samozřejmě, že když začal tento proces, tak to nebylo jednoduché, zvláště na české straně. Tady musím zmínit, že normalizace v letech 1968 až 1989 nebyla totožná na Slovensku a v českých zemích. Rozdíl byl významný na Slovensku, kde v rámci federace měla svůj význam ve fungování státních orgánů a zejména v kulturní politice, která byla dost odlišná v českých zemích. Federace v českých zemích nebyla příliš uznávána. Češi o tom téměř nic nevěděli, protože to bylo spojeno s normalizací a se základními principy, že federace je založena na rovnoprávnosti dvou států, dvou národů. To části české veřejnosti bylo dosti cizí a setkávali jsme se s tím různým způsobem… Složitější to bylo už po letních volbách, které vytvořily novou politickou garnituru. Víte všichni dobře, jakou rozhodující úlohu měl Václav Havel jako symbol polistopadového vývoje. On neměl rád Federální shromáždění z řady důvodů,“ posteskl si Jičínský. „On jako prezident mohl mnohé, ale zákony tvořit nemohl, ty tvořilo Federální shromáždění. A tam bylo třeba získávat shodu nejen politickou, ale i národní, mezi českou a slovenskou národní reprezentací.
Psali jsme:
Václav Havel umělec i návrhář
Pak pro obveselení auditoria dodal: „Snad jedna taková lehce komická záležitost – jistě si vzpomínáte, jak Václav Havel šel z parlamentu a chtěl změnit název státu. Joska Skalník mu rozložil mapu a tam byly nakresleny státní symboly České a Slovenské republiky. Mluvím o tom proto – a nechci jej nijak snižovat – on často mluvil o autentické federaci. Ale jak se říká, ďábel je skryt v detailech. Neuvědomil si, že chce-li respektovat federální principy, nemůže on, československý prezident, stanovit slovenskému národu, jaké jsou jeho národní znaky. Došlo tedy k zádrhelu, změna státu se odložila, protože o národních znacích musely rozhodovat národní rady, které to pak poslaly do parlamentu, do Federálního shromáždění, kde byla složitá jednání a pak se to podařilo dohodnout. Jak vidíte, proces probíhal v ústavním rámci poměrně hladce, ale povaha politických aktérů tomu dávala konkrétní podobu, která s ústavností měla někdy volnější, někdy méně volnější vztah.“
To se podle Jičínského ukázalo hlavně po volbách v roce 1990. Je třeba říci, že se podařilo prosadit zákon o poměrném zastoupení. To bylo velmi důležité proto, aby se tu vytvořila v rámci poměru relativně stabilní politická kultura. Při vší bídě s naší politickou kulturou to umožnilo relativně klidný vývoj. Politická struktura se projevila v tom, že zde byly politické strany, které tvořily Federální shromáždění, a zaznamenala, že už nebude rozhodující role jednotlivého poslance, která byla za starého režimu, kdy měl poslanec velmi široké pravomoci včetně toho, že mohl navrhovat zákony. To se bohužel nepodařilo vyřešit, takže poslanec je může navrhovat do dneška, ačkoliv je to v rozporu s principy parlamentní demokracie, protože parlament je založen na fungování politických klubů, které jsou dány tím, jaké politické strany se dostanou do parlamentu.“
Rozdělení nezastavíš
„A pak ještě – vzhledem k tomu, že ten porevoluční vývoj byl nepevný, že ne všechno se vytvářelo nově, tak byl uzavřený další osud česko-slovenské federace. Přiznávám, že jsem předpokládal, že se federace zachová. Ale během období po volbách se ukazovalo, že česko-slovenské rozpory jsou významnější, než jsme si představovali, a že na slovenské straně je touha dát slovenskému národu jeho vlastní existenci. To se projevilo tím, že ačkoliv v létě v roce 1992 na české straně zvítězily politické strany, které všechny měly ve svém programu zachování Československa jako federace dvou rovnoprávných národů. Na Slovensku byl ale vývoj jiný a šel rychleji. Již ústava z léta 1992 směřovala k ústavnímu zakotvení samostatného slovenského státu. Klasické ústavní formy, které měly rozhodnout o tom, zda se federace zachová, využity nebyly. Mám na mysli referendum. K rozdělení státu došlo podle mého soudu cestou, netvrdím, že neústavní, ale bylo to více méně neústavní,“ překvapil mnohé Zdeněk Jičínský.
Důležité je to, že se rozdělení podařilo klidným způsobem. „Ačkoliv měly rozhodnout volby, tak se Federální shromáždění sešlo později, kdy bylo rozhodnuto a FS bylo postaveno před hotovou věc. Na české straně probíhal důležitý proces, a to příprava nové české ústavy. S tím nejsem spokojen, protože sociální demokracie měla připravena podrobně propracovaný návrh ústavy, ale Česká národní rada se jím odmítla zabývat s odůvodněním, že jsme nepředložili zásady. To nebudu komentovat, protože v časové tísni mluvit o tom, že nebyly předloženy zásady, je mimo vážnou diskusi,“ posteskl si host.
Hrad a Strakovka ve při
„Chci upozornit na to, že Václav Havel už nebyl tehdy prezident, ale on samozřejmě počítal s tím, že bude prvním prezidentem České republiky. Nemohl být nikdo jiný; i ODS, která jej moc ráda neměla, s ním počítala. On měl své představy o prezidentství, ne jako o čisté parlamentní republice. Předpokládal, že prezident má mít významnější pravomoci. Možná si vzpomínáte na jeho větu, že „prezident nemá být jen kladeč věnců“. To se podařilo tak, že v ústavě jsou působnosti prezidenta rozděleny. Jsou věci, které vykonává samostatně, a ty, které vykonává jako prezident parlamentní republiky, tedy s kontrasignací. To je důležité proto, že my v České republice můžeme sledovat významnou roli Václava Havla a jeho relativně volné zacházení s ústavou. Po obě období docházelo k různým střetům mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem. A v tom byl základ toho, s čím se setkáváme i dnes. Zejména v loňském roce se stal Miloš Zeman předmětem velkých kritik, že nedodržuje ústavu. Vzpomeňte jen na jmenování ministra kultury. Václav Pavlíček tehdy napsal velmi dobrou srovnávací studii, kde poukázal na to, že volnější zacházení Miloše Zemana s ústavou se neliší od toho, jak s ní zacházel Václav Klaus a předtím i Václav Havel,“ pochválil významného českého znalce ústavy Jičínský. „Dnes, kdy máme také problémy, které transcendují i do ústavní pozice, vzpomeňme ústavní žalobu, kterou dával Senát, tak toto připomínají uvedené kořeny.“
Pravice (ne)chtěla Senát
„Ještě bych připomněl, že v roce 1991 a 1992 byla zejména ODA, která připomínala roli Senátu jako základního strážce ústavnosti a garance politické ústavní stability. Když se ale měl Senát z tehdy federální reprezentace utvořit, tak to byla zejména ODA, která ve volbách do FS neprošla, protože získala jen 4,98 procent a dala přednost velmi bezprostředním mocenským zájmům, takže spolu s dohodou ostatních pravicových stran v ČNR prosadila, že se druhá komora parlamentu neutvořila. A v tom můžeme hledat jeden z důvodů, proč Senát v České republice není příliš oblíbená komora a proč volební účast do Senátu se podstatně liší od účasti do Poslanecké sněmovny. To má dozvuky v tom, že se Senát stal výraznou pravicovou baštou oproti Poslanecké sněmovně a vládě, která má jiné politické zaměření,“ uvedl v závěru svého vystoupení profesor Zdeněk Jičínský.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
