Přeškrtnuto. Když se podíváte do obsáhlého seznamu nositelů československého Řádu bílého lva v letech 1923 až 1990, je tam jedno jméno opravdu přeškrtnuto. Je to Josif Vissarionovič Stalin. Právě on jako jediný nejvyšší tuzemské státní vyznamenání odmítl přijmout. „Stalin odmítl jakýkoliv cizí řád. Měl obdržet vyznamenání od Velké Británie, Francie, USA a všechna je odmítl, protože řekl, že on bude nosit jenom řády Sovětského svazu,“ vysvětlil nedávno v magazínu Víkend na Nově falerista Oldřich Lukš.
Jaký byl muž, který vedl Sovětský svaz před pětasedmdesáti lety, tedy v době vítězství nad nacismem? To jen krátce naznačíme. Spíše se zaměříme na to, jak zhruba vypadá jeho současný odkaz a tvář stalinismu v Rusku, kde Stalin vyhrává každoročně mnohé ankety oblíbenosti.
Kolébka Sosy v Gori
Muzeum bylo oficiálně Stalinovi věnováno v roce 1957. V přelomový rok 1989 bylo zavřeno, ale brzy kvůli turistům opět zpřístupněno. Uvnitř mají dobové vybavení jeho kremelské pracovny, obrazy, sochy, dřevěné mozaiky či koberečky s jeho podobiznou. Jsou tam i dary od jiných státníků, například rýžové zrnko z Číny s vyrytým vzkazem. Výstavu také doplňuje jedna z dvanácti posmrtných masek sejmutá krátce po jeho smrti. „Tohle nefoťte,“ okřikla mě následně jedna z hlídaček muzea, když jsem si přefocoval vzkazy z knihy návštěv. V té chvíli jsem už měl vše zaznamenané. „Chtěli bychom se také něco dozvědět o milionech krutých vražd nevinných lidí, které se udály v období zvaném ‚stalinismus‘. Na tomto místě by měly být ukázány a vzpomínány,“ napsal tam třeba pár z Polska.
Fotogalerie: - Stalinovo rodiště
Když jsem si postěžoval na „bachařské manýry“ zaměstnanců zástupkyni ředitelky muzea, bylo řečeno, že kniha návštěv je vnitřním dokumentem muzea. Když jsem se zeptal na stížnost turistů z Polska, odvětila: "V muzeu jsou ukázány osobnost a život Josifa Stalina. Byl to přeci jen jeden z nejznámějších představitelů Sovětského svazu. To, jak velké spáchal zločiny, zde ani v nejmenším nezatajujeme. Nicméně tato historická fakta jsou dostatečně popsána a zdokumentována v jiných muzeích.“
Obyvatelé Gori však většinou mluví o rodáku Džugašvilim obdivně. „Vyhrál válku s fašisty a ze Sovětského svazu udělal nejdůležitější velmoc na světě. Byl to největší muž všech dob,“ řekl starší muž v nedaleké hospůdce. Jeho čistky a vraždy byly prý bojem proti nepřátelům, což dělá každý vůdce. „Byl jsem v Československu bojovat proti revanšistům v roce 1969. Sloužil jsem tam osm let. Praha je hezký město, máte výborný pivo a krásné ženy,“ podotkl, když slyšel, odkud jsem přijel. Kritičtější Gruzínci nad vším často mávnou rukou s odpovědí: „Stalin byl klasický homo sovětikus, který se bohužel narodil v Gruzii.“
Psali jsme:
Výpisky z Medveděvova Stalina
„Byl hrubý, primitivní, žádostivý potěšení těla a přitom chytrý a mazaný. V prostředí inteligence strany se o něm říkalo, že nečetl jedinou knihu od doby Gutenberga, ale stejně se ho báli.“ Tak popsal generálního tajemníka KSSS v letech 1922 až 1952 publicista a představitel levého křídla v sovětském disidentském hnutí Roj Medveděv v knize Stalin a stalinismus. Na knize pracoval pětadvacet let. Přestože někdy její stránky připomínají seznamy obětí teroru, najdou se v ní i mnohé zajímavosti.
Jméno Koba si Džugašvili přivlastnil od jednoho z hrdinských kavkazských banditů z románu Otcovrah od Alexandera Kazbegiho. Bylo to jeho první krycí jméno ve straně. Už ve vyhnanství jej uznali neschopným služby v armádě právě kvůli slabé levé ruce, a tak stále stoupal v komunistické hierarchii, stal se lidovým komisařem pro národnostní otázky a později i dělnicko-rolnické inspekce. Vladimir Iljič Lenin, ač předtím Stalina několikrát kritizoval, byl ve své závěti mírný. „Vynikající vůdce současného ústředního výboru,“ napsal o něm.
Netřeba čtenáře dále unavovat jednotlivými etapami sovětského vývoje či vnitrostranickými boji mezi komunisty, o tom už bylo popsáno mnoho papíru. Tak opravdu jen výpisky ze zmíněné knihy o Velkém teroru, tedy represích v SSSR třicátých let dvacátého století.
Nicméně až koncem roku 1929 se zdálo, že Stalin už nemá v ústředním výboru protivníky. Zvítězil stalinismus, přesto perzekuce pokračovaly. Kdokoliv byl označen za „trockistu“, tedy obdivovatele Lva Trockého, jednoho z největších Stalinových soupeřů ve vedení sovětských komunistů, měl to spočítáno. Publicistka Jevgenije Ginzburgová zaznamenala tragikomický příběh jedné staré kolchoznice, kterou při zatýkání označili za „trockistku“. Nedoslýchavá stařenka jim odpověděla: „Nejsem traktoristka. U nás na vesnici už staré lidi na traktor nepouštějí.“ Ostatně Trockého udeřil v roce 1940 španělský agent NKVD Ramón Mercader horolezeckým cepínem tak, že zranění podlehl. Stalo se ve čtvrti Coyoacán v Mexiko City a vrah po odpykání dvacetiletého žaláře pobýval i v Československu.
Fotogalerie: - Trockého mexická pevnost
Přestože si sovětské vedení na konci třicátých let už uvědomovalo nevyhnutelnost střetnutí s fašistickými státy, velitelský sbor Rudé armády byl soustavně na mušce Lidového komisariátu vnitřních záležitostí (NKVD). V žádné válce podle Medveděva neutrpěl velitelský sbor žádné armády takové ztráty jako Rudá armáda v předválečných letech. Hitler s tím ostatně i kalkuloval. „Elitní sbor nejvyšších sovětských vojenských kádrů zlikvidoval Stalin roku 1937,“ řekl Hitler například generálu Wilhelmu Keitelovi.
Stále stalinistické Rusko
Autor článku cestoval tři měsíce až k Tichému oceánu a následně jezdil do Ruska na různé oficiality spjaté s Velkou vlasteneckou válkou, jak Rusové nazývají vlastní boj proti nacistickému Německu. Mozaiku názorů, které tam slyšel, začněme na Dálném východě. Na Ruském ostrově, který je součástí Vladivostoku, namítl po úspěšném stopování padesátníkovi Dmitrijovi, že si Rusové dost idealizují své historické postavy. Cary, Lenina, Stalina... „Takhle velká země potřebuje vzory. A někteří z nich vzory byli, tak proč je pořád démonizovat,“ zněla odpověď. Zato odborník přes tygry ussurijské Viktor Judin z vesnice Gavoron, tedy „nědaleko“ – nějakých 250 kilometrů, vše zobecnil takto: „Doba SSSR měla své chyby, ale podle mě měla víc předností.“
Psal se rok 2014, takže mezi Ruskem a Ukrajinou už začínal hořet plamen nenávisti. V Penze, městě opět „nědaleko“ – zhruba 800 kilometrů od ukrajinských hranic, Naďa, majitelka hospody v místní tržnici, mi mimo jiné sdělila: „Potřebovali bychom malého Stalina. No ale Putin je taky moloděc. Bohatýr. Ukrajinci na nás skoro vždycky parazitoväli. To ale teď končí.“
Psali jsme:
V roce 2018 na Krymu, v objektu staré továrny u městečka Balaklava, kde motorkářský klub Noční vlci každoročně pořádá velkou motorkářskou show, došlo k setkání s jeho šéfem Alexandrem Zaldostanovem přezdívaným Chirurg. Právě měl na tričku Josifa Džugašviliho a předestřel neotřelou teorii střetu dvou světonázorů. Metafyzického, k němuž se hlásí, a materialistického, tedy konzumního.
„Podle mě byl jasným metafyzikem. Vždyť by jinak nikdy nevyhrál ve Velké vlastenecké válce. V takové válce vyhrát nebylo potřeba technologií, ohromného území a jaderného potenciálu. Známe, co se tehdy převalilo přes Sovětský svaz. Ve válce vyhrává duch a ducha bez Boha není. Proto se Stalin upnul ke Kazaňské ikoně Matky Boží, což mu vůbec nebylo podobné. S touto svatou ikonou se na Stalinův příkaz létalo nad všemi frontovými liniemi, třeba nad Moskvou. Stalin nechal již během války otevřít znovu v celém Rusku na dvaadvacet tisíc pravoslavných chrámů. To se za Sovětského svazu nikdy nestalo, a tehdy nebylo žádné církevní prosby, kterou by Stalin nevyplnil. Ano, na začátku se represemi a terorem možná snažil zastavit bouřící magma zničující národní energie, ale pak vše nasměroval do koryta tvrdé organizace. Vyhrál válku,“ vysvětlil ohledně Stalina.
Při další návštěvě Ruska o měsíc později bylo hlavním cílem město Kursk, protože se tam konaly akce při příležitosti pětasedmdesátiletého výročí bitvy v Kurském oblouku, po níž začal wehrmacht ztrácet na východní frontě dech. V ní bojoval jako radista Izák Semenovič.
Když jsem mu na oslavách mírně naznačil, že Stalin byl dost rozporuplnou historickou osobností, podíval se na mě s kamennnou tváří. „Ne, ne a ne. Sovětská armáda šla do boje se špatnou zbrojí, ale odhodlaně za vlast, za Stalina. Stalin byl velký člověk. Mohl nás oslabit, anebo posílit. Za takových situací je možné z lidí udělat buď trus, anebo hrdiny. A Stalin z nás udělal hrdiny, a říkejte si, co chcete,“ rozčílil se.
Kobou prokletá Kolyma
„Pevnost stalinských represí.“ Tak nazývá velmi populární ruský novinář a videobloger Jurij Duď historickou oblast na severovýchodě Ruska zvanou Kolyma. Před rokem natočil výborné video o gulazích a o své dva tisíce kilometrů dlouhé cestě po silnici z Magadanu do Jakutska. A to v mrazech často pod minus 50 stupňů Celsia. „Dvacet milionů lidí prošlo mezi lety 1930 až 1956 gulagem a dva miliony přitom zemřely. Tato čísla jsou dnes brána za nejvíce blízká pravdě, " řekne na začátku filmu ředitel moskevského Muzea historie gulagu Roman Romanov. Mnozí z vězňů však žádné zločiny nespáchali, a přesto museli léta tvrdě pracovat v nelidských podmínkách.
A proč se Duď po rozhovorech s rappery, muzikanty, herci a režiséry věnoval tak těžkému tématu? V říjnu 2018 zveřejnilo ruské Centrum pro výzkum veřejného mínění průzkum, podle něhož skoro polovina mládeže od osmnácti do čtyřiadvaceti let nikdy neslyšela o stalinistických represích. Navíc celý svůj život slyšel od rodičů, aby byl opatrný a nepřitahoval na sebe zbytečnou pozornost, a podle něj byli tímto strachem Rusové nakaženi v první polovině minulého století. Ostatně hned na začátku cesty se ve stotisícovém městě Magadan dozvěděl, že na tamní monument Maska utrpení připomínající historii gulagů, v roce 2016 napsali neznámí vandalové červenou barvou „Stalin žije“.
Ke konci videa hovoří lidé, kteří v něm líčí své osudy, o osobě Josifa Stalina. A je to síla. Moskevský divadelník Jefim Šifrin, který se nedaleko v Magadanu narodil, politickému vězni, říká, že jméno Stalin bylo v jeho rodině sprostým slovem, které se nepoužívalo. Naopak lékařka Natálie Koroljovová, dcera tvůrce sovětského raketového programu Sergeje Koroljova, který prožil v tamním gulagu necelý rok, protože v roce 1940 byl jako odborník vrácen do evropské části Ruska, kde pracoval na vývoji zbraní, se při vzpomínce na své „světlé“ mládí za Stalina téměř rozplakala. Další reakce jsou spíše nekritické.
Psali jsme:
Jedna z velmi rozšířených verzí byla, že Stalin o vlně teroru v Sovětském svazu nic nevěděl a vše se dělo za jeho zády. Tak smýšleli třeba spisovatelé Ilja Erenburg a Boris Pasternak, který si jednou povzdychl: „Kdyby jen někdo o tom všem pověděl Stalinovi!“ Přestože mnozí historici či novináři mnohokrát dokázali opak, někteří lidé jsou k tomu hluší a slepí. V dokumentu Duď ukazuje několik „smrtonosných“ dokumentů podepsaných přímo Stalinem. Ostatně i na Wikipedii je vyvěšena fotografie návrhu Lavrentije Beriji na popravu šestačtyřiceti generálů a důstojníků Rudé armády z roku 1941, k níž Stalin připsal: "Zastřelte všechny uvedené v seznamu." Stalin věděl téměř o všem.
Na YouTube má video s názvem Kolyma – vlast jejich strachu kupodivu téměř jedenadvacet milionů zhlédnutí.
Putinovo mazané vysvětlení
Stalin zemřel 5. března 1953, tedy zhruba osm let po konci druhé světové války. Následně bylo jeho nabalzamované tělo uloženo do Mauzolea Lenina a Stalina. Jedné noci roku 1961 bylo vyneseno a pohřbeno u Kremelské zdi v dřevěné rakvi. Tu zalili velkým množstvím betonu, aby se už tělo nedalo nikam přemístit. V posledních letech však Stalin vyhrál v mnoha anketách oblíbenosti. Třeba v roce 2017 mu Rusové v anketě nezávislého střediska Levado o největší historickou osobnost přisoudili první místo. Za ním zůstali Putin, Puškin, Lenin a Petr I. V průzkumech často lidé oceňují jeho historickou roli.
V sérii rozhovorů současného ruského prezidenta s americkým režisérem Oliverem Stonem Svět podle Putina, které spolu vedli mezi lety 2015 až 2017, prohlásil: „Nadměrná démonizace Stalina je jednou z cest, jak útočit na Sovětský svaz, na Rusko. Jak ukázat, že dnešní Rusko na sobě stále nese jakási mateřská znaménka stalinismu. Všichni máme nějaká mateřská znaménka, no a co?“ A ještě dodal: „Ve vědomí samozřejmě cosi zůstává, ale to neznamená, že máme zapomenout na hrůzy stalinismu spojené s koncentračními tábory a s likvidací milionů našich spoluobčanů."
Sovětský disident Vladimir Bukovský, jenž sám strávil dvanáct let ve věznicích, pracovních táborech a psychiatrických léčebnách, promluvil v roce 2018 pro chicagské NVC Radio o ruské dichotomii. „Je to stará hra, kterou vymyslelala Komunistická internacionála a které se říká dichotomie. Vynalezli ji ve třicátých letech a hraje se takto: Jste-li pro Stalina, pak jste proti Hitlerovi, jste-li pro Hitlera, pak jste proti Stalinovi... A hra pokračuje: Buď jste pro „sodomity‘, nebo pro Putina. A pokud jste proti Putinovi, pak jste pro ‚sodomity‘. A tak dále. Je to báječná dichotomie, v jejímž rámci se nedá prohrát... Třetí možnost je totiž z lidského uvažování vyloučena.“
O Stalinovi bylo dodnes natočeno mnoho filmů. Ve snímku Stalin: Když smrt měla jméno Čechoslováka Ivana Passera si ho zahrál Robert Duvall a jeho druhou manželku Naděždu Alilujevovou, která spáchala sebevraždu, půvabná Julia Ormond. Moc se ale u nás neví, že ruský herec Alexej Dikij byl za protisovětské aktivity zatčen a strávil čtyři roky také v gulagu na Sibiři, než ho roku 1941 propustili. Pak hrál Stalina v několika propagandistických filmech a pětkrát dostal Stalinovu cenu. Na to konto se jednou herec zmínil: „Nehraju lidskou bytost, ale pomník z žuly.“
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
