Zdejší letiště je velké a připomíná sovětské časy. Včetně betonových panelů, známých tak moc dobře nejen na naší bývalé jediné dálnici, ale i na dálnicích Velkoněmecké říše. Při přistání i vzletu to s vámi pěkně drkotá, nezatnete-li čelist.
Fotogalerie: - Oslava Bandery v Kyjevě
Náladu si rychle spravíte při pohledu na místní policistky při pasové kontrole, které jsou mlaďounké, opravdu krásné – a nekompromisní. To důstojníci jsou jen nekompromisní a občas ještě nerudní. „Proč se cpete ke mně, když máte okolo volná místa,“ zhurta se do nás pustil policista, „pasovák“, který sice u svého okénka neměl nikoho, ale asi si chtěl trochu odpočinout a hnal nás jinam, kde sice bylo pár lidí, ale usměvavá „ďévočka“ nás odbavila raz dva. Představit si, jak by nás tento vpravdě dobrosrdečný muž „vykostil“ a prohlédl až na kost... Tady u dívek dostaneme štempl a půjdeme dál. A tak se také stalo.
Řidiči pěkně z ručky do ručky
Pokud nechcete strávit celou dobu pobytu v Kyjevě na jeho letišti, které je od města vzdálené tři čtvrtě hodiny cesty autobusem, vyhlížíte spoj, což je tak trochu umění a štěstí. Nakonec jej vypátráte a navyklí, že se platí u řidiče, nervózně přešlapujete na nástupišti, zatímco šofér žoviálně diskutuje s kamarády a potěšeně sleduje, jak se mu plní autobus. Dav vás nakonec většinou dotlačí si někam sednout a čekáte, kdo vás zkasíruje. A bude to onen řidič, jenž si před cestou vybere sto hřiven, hezky z ručky do ručky. Oproti dokladu, což na rozdíl od dřívějška kvitujete pomalu s údivem. Bůhví proč spousta lidí, a to nejen tady na Východě, ale i třeba na Balkáně, miluje mít penízky cash v ruce, žádné peněženky či něco podobného. Hezký paklík v rukou řidiče, který peníze láskyplně přepočítává a šustí s nimi, jak hledá případně na vrácení nějaký ten „papírek“.
Válka! Válka?
A jste v centru. U hlavního nádraží, které je slepené ze starého, ještě z doby Sovětského svazu, a z nového. Všude vidíte policisty, vojáky nebo dobrovolníky se zbraní. „Jsme ve válce,“ říkají jakoby na omluvu okolo stojící lidé, kteří čekají na své blízké. Tato tři slova pak slyšíte stokrát za den. U ochranky, než projdete bezpečnostním rámem do obchodního centra, u barmanky, která přednostně obslouží ozbrojené muže, u pouličních prodejců SIM karet.
Domluvíte se ruštinou, nebo směsicí česko-ruských slov. Ruština je sice na indexu, ale ukrajinsky toho moc „nepoberete“ a u starších lidí se ani nechytnete. A když jsem zmínil ty obchoďáky, zapomeňte na narvaná centra, jako to bylo u nás před největšími svátky konzumu. Sem se chodí lidé spíše podívat. Ceny jsou pro místní astronomické a smetánka či oligarchové raději létají třeba do USA. Pokud se tedy týká oblečení, parfémů a tak dále. I v běžných marketech je poměrně draho. Máslo v akci za necelých 50 hřiven, což je při současném kurzu skoro srovnatelné s korunami. Noviny za 10 hřiven, ukrajinská obdoba kebabu – surma – ve stánku na ulici od pidiporce za 40 po velký nášup za 80 hřiven. Posezení u kávy a piva v poněkud postpunkovém baru s grilovanou klobásou a hranolky bratru 200 hřiven. Jestliže průměrný plat obyvatele Kyjeva je kolem 4000, a to je samozřejmě více než na vesnici, a důchod 800 (na vesnici také čtyři i pět stovek), tak to jistě není terno.
Když pan domácí, oligarcha, bydlí vysoko, převysoko...
Mráz mi jde po zádech při pohledu na vysoké nové obytné domy, deseti- i patnáctiposchoďové, na jejichž střeše je hacienda jak z Texasu. Jak mi říkají místní, to jsou oligarchové, kteří tak ukazují té chamradi dole, kdo je tu pánem. Postaví si dům a od nájemníků doslova pod sebou hezky pravidelně vybírají, nejlépe samozřejmě cash. Jsou blíže k oblakům, k nebesům a k pánubohu. Toto jsem nikde neviděl a neslyšel. Vlastně ano – vzpomínáte si na americký film Ďáblův advokát? Tam také ti nejbohatší bydleli co nejvýše, a ten „top-oligarcha“ a patron všech těch dole, ten žije ve svém světě na střeše. Tak toto vidíte v Kyjevě. Ale ne domek či „daču“, tedy jakousi noblesní chatu – ale „barák“ se vším všudy, včetně bazénu. Na té střeše na věžáku. Jen samozřejmě s garáží ne, ta je pochopitelně v suterénu nebo v podzemí novostavby.
Pravým opakem a do očí bijícím kontrastem jsou staré paneláky z dob SSSR. Zateplení abyste pohledali. Komůrky k bydlení s malými okny, ve zdech spáry, kterými mezi panely profukuje... tak žije běžný občan Kyjeva. Divíte se, že se pak s planoucí loučí a s planoucíma očima vydá na pochod k uctění „národního hrdiny, syna všech synů, největšího novodobého Ukrajince, velkého Stepana Bandery“? Že s dalšími freneticky křičí „Slava Ukrajině“, když se pořádá mítink odporu proti Rusku, když pochodují ulicemi veteráni, do kterých se nyní nově zařazují třeba i příslušníci soukromých batalionů, jejichž členové válčili na východě země?
Všude dobře, doma nejhůř?
A kdeže je mládí? Kdo má ruce a nohy, pracuje v zahraničí. V tolik nenáviděném Rusku (kde oficiálně jde o statisíce lidí), v západní Evropě, nebo u nás. To jsou milióny Ukrajinců. Poláci nabídli mladým lidem možnost studia na jejich vysokých školách zdarma. Maďaři zas především v Zakarpatské oblasti rozdali desítky tisíc pasů, takže se jejich majitelé rázem stali občany EU. Češi a Slováci nabídli méně kvalifikovaná pracovní místa i pro kvalifikované lidi. Kdo z mládeže nemá podobnou vyhlídku, ten vidí budoucnost v ukrajinské armádě.
Hrdinové z východní fronty. Foto: Václav Fiala
Kromě billboardů a plakátů, které velebí veterány či zahynulé dobrovolníky nebo vojáky na „východní frontě“, jsou nepřehlédnutelné i plakáty na podporu novináře Romana Sushchenka, který byl v Moskvě odsouzen na dvanáct let za špionáž. Chytli ho už v roce 2016 a loni v závěru roku potvrdili jeho trest. Nespravedlivě a krutě, jak říkají Ukrajinci. Spravedlivě a mírně, jak oponují Rusové. Kde je pravda, když nejste muškou, která zabzučí na jedné či na druhé straně?
Výzva k propuštění novináře. Foto: Václav Fiala
Směle do EU, rychle do NATO, hlavně však pryč od Moskvy!
Za těch pár dní pobytu nemáte dobrý pocit. Nejenom z toho, že spousta zboží je západní provenience, ale i třeba zemědělské produkty pocházejí z Polska, byť Ukrajina by uživila několikanásobné množství vlastních lidí a zaplavila by celou EU.
Heslo doby, a nejen Julie Tymošenkové, „zlaté plynové princezny“ z oranžové revoluce, která nyní kandiduje na prezidentku s jasným cílem: „Přivedu Ukrajinu do NATO.“ Tak to stojí na billboardech. Jestli opětovně vyhraje Petro Porošenko, který má podporu Američanů a vypořádá si to podle jeho slov s Ruskem – které mimochodem stále trpí na svém území jeho cukrovinkové továrny a dováží jeho čokoládu po vagonech – to je otázka. Kdo jistě nevyhraje, je jediný kandidát, zatím se hlásící ke spolupráci s Ruskou federací. Ten nemá šanci. Proč vlastně ještě zůstává? Možná, že se nechává jako kolorit, jako ukázka „demokracie“.
Motivem je EU. Jste-li ze Západu, tedy i z České republiky, jste tu za miláčky. Všichni se snaží vám udělat, co vám na očích vidí. „Už abychom byli v Unii,“ říkají mladí i staří. Ti, co to neříkají, si myslí něco jiného. Nehovoří venku takto otevřeně. Možná jen v těch starých, studených bytech, za zvukové hradby rádia či televize, tak, jak to bylo kdysi za KGB. Oponentní, natož prorusky orientovaný názor není tolerován. Snadno se pak totiž stanete nepřáteli vlasti, proruskými agenty a špiony.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Václav Fiala
