Rudy, pokud vím, tak Ty nemáš příliš v lásce ani to samotné slovo nebo označení Čechoameričan…
Ne, opravdu nijak zvlášť. Necítím vůbec potřebu to za každou cenu nějak označovat a zařazovat do nějaké škatulky. Ve Švédsku by se to řeklo jednoduše – jsem prostě Švéd, který je toho času ze studijních nebo pracovních důvodů v New Yorku. A hotovo.
Je pravda, že New York je skutečně takovou mekkou těch nejschopnějších lidí v Americe – ať už jde o umění, ale taky o vědu nebo o cokoliv jiného?
Je to přesně tak, jak říkáš. To město je opravdu takovým koncentrátem toho nejlepšího z každého oboru. Už samotná atmosféra je neuvěřitelně inspirativní a vlastně tě pozvedá na stále vyšší a vyšší úroveň.
Já tu žiju už nějakých 35 let, ale tu inspiraci cítím pořád. Je to něco, co člověka žene kupředu, protože ta laťka se zvedá čím dál tím výš a on musí samozřejmě reagovat a pracovat na sobě.
Rudy, vraťme se nazpět v čase o nějakých 40 let. Psal se rok 1979 a teprve devatenáctiletý mladík Rudy Linka se rozhodl odejít z komunistického Československa směrem na západ.
Podařilo se Ti to takřka sametově, první zastávkou bylo krátce Německo, pak už zmiňované Švédsko a jak už jsi sám uvedl, před 35 lety jsem natrvalo zakotvil v New Yorku.
Kdyby Ti tehdy někdo řekl, že za 10 let se v Československu změní režim a nastoupí epocha demokracie, možná bys ho měl tak trochu za blázna?
Jestli za blázna, to nevím, ale já si v každém případě myslím, že tohle se dost dobře předvídat nedalo. Nikdo si to nedokázal představit, a já už vůbec ne!
Už za pár dnů – v neděli 17. listopadu – si tady v Česku připomeneme kulaté 30. výročí onoho převratu a pádu komunistického režimu v tehdejším Československu. Musím říct, že zdaleka ne každý si dokáže vybavit, co vlastně tento den sám dělal a kde byl. Jaké jsou Tvoje vzpomínky.
Moje vzpomínky jsou krásné a pamatuju si to naprosto přesně. Ten den jsem byl v New Yorku a ten večer jsem tam také hrál v klubu Barr55. Všechno to dění jsem přitom sledoval v televizi a musím říct, že jsem byl obrovsky nadšený, prostě jsem nemohl uvěřit svým očím.
Většina Čechů, kteří v průběhu oněch 40 let totality opustili naši zemi, se v první chvíli začala okamžitě shánět po nejbližším spojení směr Praha.
V Tvém případě to samozřejmě znamenalo do Prahy letět…
Nám se v lednu 1990 narodila dcera Stephanie a tak to byla dvojitá radost a dvojitá dávka oslav, takže hned jak to šlo – v květnu – letěli jsme samozřejmě do Prahy ukázat ji mým rodičům.
Vlastně... vzpomínám si, že jsme neletěli přímo do Prahy, ale do Vídně, protože jsme neměli česká víza, a taky jsem stále nevěděl, jak to vlastně bude probíhat a jestli nás přes hranice opravdu pustí. Ale nakonec v tom nebyl žádný problém.
A Tvé dojmy z tehdejší Prahy?
Já jsem vlastně zjistil, že za těch 10 let se vůbec nic nezměnilo... vše bylo stejně šedivé a pochmurné a i neochota personálu v restauracích byla také přesně, jak jsem si ji pamatoval, včetně veksláků před prodejnami Tuzexu. Jak se někomu po tomhle muže stýskat, to vůbec nechápu.
Ale nebyl jsi tu přece sám…
Ne, naštěstí ne. Byl jsem tu se svojí ženou a s tou naši úplně novou malou ratolestí a i díky tomu jsem byl opravdu štěstím bez sebe. Napsal jsem taky skladbu, která to oslavuje, s názvem News from home (Novinky z domova).
Novinky to jistě byly, ale také ve stínu jedné historické paralely
Pověz mi, vybavily se ti reminiscence na nechvalně známý rok naší historie, 1968? Neměl jsi tehdy (v prvních týdnech po listopadové revoluci) obavy, že ten konečný rezultát může být nakonec úplně stejný – to znamená jen další nedobrovolný návrat pod ochranná křídla Sovětského svazu?
Určitě jsem na to myslel. Je pravda, že v tom roce 1968 mi sice bylo jenom osm let, ale pamatuju si to, jako kdyby to bylo včera. Tanky v ulicích zkrátka není možné zapomenout. V tom roce 1968 nám nikdo pomoci nemohl a já si osobně myslím, že kdyby se soudruzi rozhodli k nějakému zásahu, určitě by to bylo úplně stejné.
I když se ten východní blok začal uvolňovat, pořád to ještě byla sféra vlivu Sovětského svazu. Doufám, že dnes už by to bylo jiné…
V roce 1990 zavítal do Spojených států první polistopadový prezident Václav Havel a přednesl v americkém Kongresu legendární projev. Za velkou louží, jak my říkáme, si ho teď dost možná váží více než my tady. Zvláště v poslední době se jeho odkaz začal připomínat velmi kriticky. Například herec David Prachař mi naopak řekl, že Václav Havel byl prezident, za kterého se jako občan této země nemusel stydět. Ty jsi, pokud vím, byl při té jeho první oficiální návštěvě přítomen. Co pro Tebe osobně to jméno reprezentuje, co se Ti vybaví?
Václav Havel pro mě byl, stále je a vždycky zůstane skutečný hrdina. Hrdina s velkým „H“. Vnímám ho na naprosto stejné úrovni jako třeba bývalého jihoafrického prezidenta Nelsona Mandelu nebo známého bojovníka za lidská práva afroameričanů Martina Luthera Kinga jr.
Jsem proto hrozně rád, že jsem mohl být při tom, když se jeho busta ukládala v americkém Kongresu. To byl den, na který také nikdy nezapomenu, a to proto, že nechci...
Přijedeš, respektive přiletíš do ČR na ty listopadové oslavy 30 let od počátku sametové revoluce a pádu komunismu?
Ano, zcela určitě přijedu a už se na to moc těším!
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
