Zabýváte se totalitními režimy. Někteří říkají, „dnes máme přeci svobodu, na co si stěžujete“... Jiní – jako spolek Milion chvilek – mluví o překračování demokratického hřiště. Před pár dny zesnul Jaroslav Kubera, ten se k totalitě vyjadřoval v tom smyslu, že ta "vřelejší" totalita – zahalená do slov ekologie, životní prostředí, rovnost pohlaví, politická korektnost a multikulturalismus – může být stejně hroznou přicházející totalitou. Jen nám na oko „smrknou“ třeba možnost mluvit na demonstracích – ha, máte přeci svobodu slova. Přemýšlíte takto nad současnou politikou, hledáte souvislosti s historií?
Je pravda, že já se spíš vyhýbám těmto politickým věcem. Mně je bližší spíše občanský aktivismus...
Takže spolek Milion chvilek, ano? Ti zrovna upozorňují: Pozor, tady svoboda, potažmo demokracie není. Ptám se proto, že jste se loni v Karlových Varech se svým proslovem zúčastnil jedné z jejich akcí…
Té zmíněné akce jsem se zúčastnil proto, abych připomněl historické souvislosti srpna 1969 v Československu v souvislosti s tehdejším překrucováním pravdy, v dnešní době takzvaně postfaktické.
Dobře, vraťme se k tomu pojmu totalita…
Mnoho politiků a občanů se vyjadřuje k totalitě, ale ve skutečnosti často panuje zmatení pojmů, možná i účelově. Totalitní režim je v užším smyslu ten, který kontroluje nejen věci veřejné, ale i soukromé, za pomoci represivních složek.
Musím se smát, když někteří politici hovoří o „zelené totalitě“ v době, kdy oligarchové, obzvlášť v postsovětském prostoru, tedy i u nás, přebírají nejen významné pozice ekonomické, ale též mocenské, mediální i jiné.
Hovořila o tom i nedávno zesnulá maďarská filosofka Agnes Heller, že současným demokraciím hrozí re-feudalizace, tedy stav, kdy korupce funguje jinak, než jsme zvyklí.
Běžně si bohatí zaplatí toho či onoho politika, a ten pak plní jejich ekonomické zájmy. Nyní oligarcha závisí na politikovi, nikoli politik na oligarchovi: podívejme na příklady Putina, Orbána nebo Erdogana – zavazují si oligarchy majetky.
Zároveň vnímám totalitu komerce, té všeohlupující a všudypřítomné reklamy, komerčního kraválu, městského světelného smogu a také smogu z automobilových výparů. Znepokojuje mě také ten kult majetku a dravého individualismu
A zmíněné občanské aktivity organizované spolkem Milion chvilek tedy obecně vnímáte jak?
Aktivity spolku Milion chvilek mě nikdy moc nepřesvědčily, abych pravdu řekl. Podobně jako dříve Děkujeme, odejděte. Naše společnost je konfrontována s jednou ostudou za druhou – pokud se o ni nepostará prezident, je to premiér.
Jsem v některých záležitostech možná radikálnější, volil bych i občanskou neposlušnost.
Fotogalerie: - Květiny pro Koněva
Vidíte, a jednou jste šel mluvit na „chvilkařskou“ akci a lidé si to teď budou pamatovat (říkám s nadsázkou)…
To je možné. Teď jsem třeba psal o Jáchymovu pro Katolický týdeník, a přitom jsem evangelík.
Ale ještě k těm Milionům chvilek – pro mne je to takové povšechné. Reaguje na aktuální politickou a mravní krizi, ale tento aktivismus vůbec nereflektuje závažné sociální problémy v naší společnosti. Nezmiňuje se nijak o mizerných platech obyčejných lidí, o vykořisťování nejchudších, žen...
Akce Milionu chvilek se rozšířily do celé společnosti, je dobré, že lidé se občansky aktivizují. Už neslýchám to čecháčkovské „nač jít demonstrovat, to je trapné“. Spíš se trochu obávám, že hnutí časem vyprchá a lidé se stanou apatickými. Snad ne.
V tom nezní žádná „naděje“ – když tedy použiji slovo, kterým jste na besedě zdůvodňoval, proč se zabývat útěky z jáchymovských uranových vězňů. Takže, nemáte naději, že se v české společnosti něco změní k lepšímu?
Psali jsme:
Pokud jde o témata útěků z nápravně pracovních táborů při československých uranových dolech, ano, já v tom hledám naději. Naděje, víra ve svobodu, respektive touha po svobodě. To je asi to nejdůležitější, co tyto poznatky přinášejí.
Je to vlastně téma, které se prolíná celými dějinami. Ať už právem, nebo neprávem odsouzení, tak všichni touží po svobodě – je v tom nejen samotná touha po svobodě, ale i naděje po lepším životě. A myslím si, že to je potřeba vždycky zdůrazňovat.
A dnes: Naději vidím v mladé generaci. Pokud přijme fakt, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, že je třeba za ně bojovat, pak naději naše společnost má.
A teď, když chvilkaři chtějí v regionech mluvit s lidmi, budete se o to nějak zajímat? Třeba proto, že chtějí mluvit o demokracii, a vy se jako historik zabýváte zejména obdobím, kdy demokracie byla silně potlačena…
Nevím ještě, možná ano…
Pokud můžu jako historik promluvit o období, kterému se věnuji (20. století), rád to udělám. Na druhou stranu, brát nějaké historické paralely nebo srovnávat se současností minulé děje, to je vždy ošidné.
Jako historik ano, jako občan na politických akcích nevystupuji.
Chápu… Zabýváte se dobou, kdy to určití lidé měli skutečně velmi těžké, panovala obrovská nespravedlnost. Patříte dnes tedy do té skupiny, která je přesvědčena, že oproti tehdejšímu režimu dneska máme demokracii, za kterou „bychom měli být rádi“?
Demokracii máme, ale demokraty? Ti nám chybí.
Těžké to mají lidé v každé době, obrovské nespravedlnosti se dějí dodnes: vezměme si třeba úvěrový byznys, exekuční byznys, obchod s chudobou, ubytovny, otrocká práce lidí z východu – to je takový ten raný kapitalismus, jak z 19. století. A vidíte – legálně funguje.
Ti, kteří z toho tyjí, mají politické krytí, a nakonec obviňují ty nejslabší – třeba Romy v ghettech nebo bezdomovce.
Ta první věta je výrok, který jste si od jisté historické postavy vypůjčil…
Ano, od Masaryka. A platí to asi pořád… Demokracie je dnes ve slepé uličce. Musíme najít nějakou novou cestu, protože ti, kteří nám demokracii nejvíc omílají, tak nám ji ale nejvíc ubírají.
A pak slyšíme: „Ale co chcete? Vždyť byl demokraticky zvolen.“ Hm... Hitler byl také demokraticky zvolen… Gottwald byl také demokraticky zvolen…
Fotogalerie: - Čínské švadlenky
Děkuji, že jste mi i po náročné přednášce věnoval čas na pár otázek.
TŘI OTÁZKY K DOBRU aneb PÍŠEME O NĚČEM UNIKÁTNÍM? O těch útěcích z nesvobodných táborů při uranových lágrech jste kromě lednové akce v Mostě už přednášel i jinde? Tato přednáška vznikla původně pro konferenci, která se konala v Jáchymovské královské mincovně, když se slavilo 500 let výročí Jáchymova. Ke konferenci vyšla i kniha „Jáchymov – jeviště bouřlivého století“ (na fotografii ji Jan Nedvěd drží v ruce, pozn. red.). To bylo vůbec poprvé poté, co jsem dal informace dohromady. Pak jsem o těchto událostech mluvil v Jáchymově pro veřejnost. Zájem nyní projevili i v knihovně v Ostrově. Zaznělo na besedě v Mostě i něco „navíc“, co si nemůžeme nejen ve zmíněné knize, ale zatím vůbec nikde přečíst? To byl například příběh vězně Hanáka. Toho jsem v Mostě „rozjel“. Do zmíněné publikace jsem přemýšlel o samostatném medailonku o jeho osobě, ale protože nemám ověřené, jestli se mu opravdu podařilo dostat přes hranice k otci na Floridu… Zároveň zjišťuji různé další otazníky. Když mi zůstávají otazníky, tak se zdráhám příběh publikovat. Co v tom příběhu zůstává další záhadou? Ve všech materiálech se o Hanákovi objevuje, že měl otce, který byl vyslancem československé exilové vlády v Turecku. Pak jsem se kouknul na ty vyslance, jak se jmenovali. Hanák tam byl, ale nebyl to Miloš, ale Michal. On ale všude v policejních spisech, ve spisech od státního soudu, uvádí Miloš. Tak nevím, z jakého důvodu. Ty otazníky tam zůstávají asi proto, aby vám historikům zůstala nějaká práce… Asi tak. |
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Lucie Bartoš
