20. ledna tohoto roku přepadlo Turecko pohraniční syrský kanton Afrín, obývaný převážně Kurdy, ale i Asyřany, Jezídy a arabskými uprchlíky ze syrské války. 18. března byla většina kantonu dobyta, téměř dvě stě tisíc lidí muselo tehdy opustit své domovy, stovky byly zabity, padly stovky bojovníků a bojovnic YPG/YPJ. Stalo se to za ohlušujícího ticha světových médií, obvykle kurážných bojovníků za lidská práva, levice i pravice, Západu i Východu. Jediní, kdo křičeli, byli Kurdové v ulicích evropských měst – marně. Obchod je obchod a obchod se zbraněmi se zemí, která chce válčit, je dobrý obchod.
Dnes je Afrín etnicky vyčištěn, Kurdové jsou nenáviděnou menšinou šikanovanou policií, tureckou armádou i džihádisty. Ženy jsou unášeny, Jezídi jsou nuceni konvertovat k islámu. Ticho panuje stále. Člen NATO holt není kdejaký kmán, aby si na něj některá evropská vláda, potažmo USA, troufly. Nebyli v tom sami. Kdyby Rusko – nepochybně po dohodě s Tureckem – nevyklidilo vzdušný prostor nad Afrínem, tak by ho jednotky YPG zřejmě ubránily. Dnes se zdá, že v naprostém souladu opět s Tureckem osídlují všechny velmoci prázdné domy v Afrínu džihádisty z Ghúty a jejich rodinami. Ani mistr Proper by to nevyčistil lépe.
Človek by řekl, že toho neštěstí už bylo dost. Inu, stále ne. V pondělí 4. 6. 2018 se sešli ministři zahraničních věcí Turecka Mevlüt Çavusoglu a Spojených států Mike Pompeo a dohodli se ve stylu Mnichovské konference 1938 o osudu kurdského města Manbídž. Toto město se nachází v oblasti Rojava, což je část Sýrie obývaná převážně Kurdy. Turci a Američané jednali o Kurdech stejně jako Francie a Británie v roce 1938 s Německem o českém pohraničí. Opět „o nich bez nich“.
Psali jsme:
Předmětem jednání byly jednotky Syrských demokratických sil (DSF). Jejichž páteří jsou kurdské milice YPG/YPJ, ale slouží v nich i Arabové. Tyto jednotky mají neprodleně, podle jakéhosi „jízdního řádu“, opustit město Manbídž. Při jeho osvobozování z rukou ISIL jich v roce 2016 stovky padly. „Zřejmě zbytečně,“ konstatoval na svém facebookovém profilu novinář Jan Jessen, který jako první přinesl informaci o této ostudné dohodě USA a Turecka. Správu města převezmou konzervativní arabské islamistické síly. Život v Manbídži se vrátí do starých kolejí v dobách vlády ISIL. Změny, které byly teprve v začátcích a které měly vést především k rovnoprávnějšímu postavení žen – po vzoru těch kurdských v ostatních částech severosyrské Rojavy – budou zastaveny. Ženy, které se odvážily odhalit tvář, se znovu zahalí.
Jednotky DSF se mají stáhnout za Eufrat, a uvolnit tak místo – asi je vcelku jasné komu. Tomu, kdo tak trval na tom, aby odešly, a jehož jméno se nesmí zatím vyslovit. A Američané, věrni svým nejhorším tradicím, své spojence hodili přes palubu. Jak už nějakou dobu oni sami tušili. A jak u nás avizovala Tereza Spencerová, vždy dobře informovaná. Ta jde ale ještě dál a podle zpráv z tureckého tisku avizuje, že stejné to bude v případě Rakká a Kobání. Erdogan chce dojít k Eufratu. A podle všeho také dojde. Jednou je to vážený spojenec USA v NATO, který se prozřetelně dohodl i s Rusy. Co jsou proti tomu nějací Kurdové...
Jednotky YPG /YPJ, jejichž členů při osvobozování kurdského města Kobání padly tisíce, jsou na blacklistu i u Asadů. Jsou to „američtí žoldáci“, kteří sedí na strategické surovině – ropě. Asad, jak známo, avizoval, že pokud se nedohodnou po dobrém, „osvobodí“ sever Sýrie i silou. Na Erdogana si v lednu netroufal. Nebo nesměl troufat. Ale na SDF, kteří nemají těžké zbraně? Tam by to šlo snáze. Zatím se snad dohodli na nějakém podílu na těžbě, ale všichni víme, že jsou to Kurdové, kteří se svou nedostatečnou výzbrojí proti tankům a letadlům tahají za kratší konec. Takže kdoví, jak to dopadne... A že by za ně jejich američtí spojenci krváceli a riskovali střet s Rusy prostřednictvím jejich chráněnce Asada, to ani náhodou. I když ropa je ropa.
Do toho přišla „překvapující“ zpráva Amnesty International, jak píše mimo jiné i iROZHLAS.cz z úterka 5. 6. v článku „Zničující válka. Při náletech na Rakku se nebral ohled na civilisty, tvrdí Amnesty International“.
Píše se v něm, že „při loňských náletech mezinárodní koalice na syrské město Rakká mohlo být porušeno mezinárodní právo, protože se bral malý ohled na civilisty. Ve zprávě o tvrdých bojích o Rakku to napsala lidskoprávní organizace Amnesty International.“ Zápasem o severosyrské město vyvrcholil v Sýrii boj proti radikální organizaci Islámský stát, která tam měla svůj hlavní stan. Mluvčí koalice Sean Ryan zprávu Amnesty International označil za „hrubě nepřesnou“.
Psali jsme:
Německý novinář Jan Jessen k tomu ve svém článku uvedl:
„Jsem ohromen, že celý svět se nyní zdá být zděšen zjištěními Amnesty International. AI předložila zprávu, podle níž USA, Francie a Británie mohly spáchat válečné zločiny při dobytí syrského města Rakká. Hlavní obvinění: spojenci. Během svých tisíců leteckých úderů nevěnovali dostatečnou pozornost bezpečnosti civilistů uvězněných ve městě. Pravda je, že v Rakce zemřely stovky, ne-li tisíce lidí. Ale to se také stalo v Mosulu, jehož západní část je v troskách a kde stovky mrtvých jsou stále pohřbeny pod troskami. Toto se stalo ve Fallúdži, Ramadi, Tikrítu, Aleppu, Ghútě, Homsu. Toto se stává znovu a znovu, když jsou hustě obydlená města zasypána bombami a dělostřeleckou palbou. Neexistuje žádná zatracená čistá válka. Jediná věc, která mě až dodnes udivuje, je, jak odlišně je mediálně doprovázeno masové vraždění. Když Rusové a Syřané bombardovali města, kde džihádisté vzali civilní obyvatelstvo jako rukojmí, bylo rozhořčení obrovské. Když Američané, Britové, Francouzi a Iráčané udělali přesně to samé, bylo to heroizované jako bitva dobra proti zlu. Znovu – neexistuje žádná dobrá, žádná čistá, žádná hrdinná válka. Každá válka je na hovno.“
A najednou nás má vyděsit zpráva, že při dobývání města dělostřelectvem a letectvem – mimochodem stejně jako v případě Afrínu – došlo k válečným zločinům! Ovšem u nás doma se jede ještě jiný level, který roli vrahounů přisuzuje kromě dalších členů Aliance i Kurdům. Ano, byli při tom. Ale dělostřelectvo a letectvo nejsou zrovna typické zbraně kurdských jednotek. Spíš to slouží k vykreslení důkladného obrazu nepřítele. Qui prodest – to se už ukazuje.
Nakonec když půjde o syrskou ropu, možná ani ti bojovníci ISIL nebudou tak špatní jako ti, kteří na té ropě „sedí“ dnes díky tomu, že jich tisíce padly, když oblast dobývali z rukou islamistů. Zarážející jsou zejména články o tom, jak despoticky si počínají kurdští ozbrojenci v obsazených městech. Jistě, stává se to. Ale za ISIS to asi lepší nebylo – i když jak pro koho.
Použiti, sežvýkáni, odhozeni. Tak si dnes musejí připadat řadoví členové a členky YPG/YPJ. Tak si musejí připadat obyčení Kurdové, kteří asi těžko rozhodovali o tom, kdo je spojenec – v době bez spojenců.
„Můžou si za to sami, špatně si vybrali,“ čtu bohužel na Facebooku dnes a denně.
Lidové obranné jednotky – Yekîneyên Parastina Gel (YPG) – se dnes nehodí nikomu. Američané je sice „vyzbrojili“, ale tak, aby nebyly schopny opravdu účinné obrany. A dnes je opouštějí. Evropské ani české pravici se nehodí, protože za nimi stojí levicová ideologie. Projekt Rojava, samosprávné územní uspořádání, řadě lidí nepříjemně zavání něčím jako socialismus. Části levice, která nostalgicky vzpomíná na staré časy, se nehodí taky, protože je zradili i Rusové v Afrínu. Tak je lépe o nich nemluvit. Nehodí se ani těm, kteří fandí Asadovi, protože ten si je vytyčil jako nepřítele. Nová levice je teoretický spojenec, protože dál než k demonstracím a apelům v parlamentu se nedostane.
A do toho zpráva, že Turci postupují do kurdských území v severním Iráku. Samozřejmě v německých tancích. Jako záminku mají obvyklou slovní hříčku – boj proti terorismu. Kurdská německá obec – Kurdische Gemeinde Deutschland e.V. to zdokumentovala ve dvou zprávách z posledních dnů. Nejprve popsala situaci v prohlášení „Turecko rozšiřuje svou vojenskou přítomnost v Kurdistánu“. Zmiňuje, že turecké tanky jsou 27 kilometrů hluboko na území iráckého Kurdistánu. A jako záminku mají, že je to území ovládané milicemi Kurdské strany pracujících (PKK). Zapsané na žádost Turecka v USA i většině Evropy jako teroristická organizace. A v úterý obvinil Mevlüt Davugsolu vládnoucí Vlasteneckou unii iráckého Kurdistánu (PUK ) z podpory terorismu s tím, že podporuje PKK a YPG. Zdá se, že pro Kurdy není úniku.
Jednotky PKK a YPG/YPJ v severním Iráku osvobodily mimo další boje v roce 2015 Jezídy ze smrtelného obklíčení ISIS a umožnily jim odchod do Sýrie a jižního Kurdistánu koridorem vytvořeným za cenu vlastních ztrát. Jinak by Jezídy čekala totální genocida fanatiky ISIS, kteří je považují za nejhorší z káfirů – bezvěrců. Stejně jako Erdogan. I tak jich byly tisíce zmasakrovány, tisíce žen odvlečeny do sexuálního otroctví, ve kterém jsou jich dosud stovky! A přibývají ty z Afrínu...
Ale jednou jsou pro Turecko – člena NATO – PKK, YPG i YPJ teroristi, tak co naděláme. Budeme všichni pískat podle turecké píšťalky. Kurdové si za to můžou sami… Špatně si vybrali, špatně se narodili. Jen jestli si totéž budeme myslet o Řecích, Bulharech, Maďarech a Slovácích, až Erdogan dobude východní část bývalé Osmanské říše a potáhne na západ. Snahou o obnovu Osmanské říše vojenskou cestou se v předvolení kampani Erdogan nijak netají. A budeme se hodně divit, když si totéž budou myslet Američané, Francouzi a Britové o nás – až budeme na řadě?
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jana Maříková
