20. ledna tohoto roku přepadlo Turecko pohraniční syrský kanton Afrín, obývaný převážně Kurdy, ale i Asyřany, Jezídy a arabskými uprchlíky ze syrské války. 18. března byla většina kantonu dobyta, téměř dvě stě tisíc lidí muselo tehdy opustit své domovy, stovky byly zabity, padly stovky bojovníků a bojovnic YPG/YPJ. Stalo se to za ohlušujícího ticha světových médií, obvykle kurážných bojovníků za lidská práva, levice i pravice, Západu i Východu. Jediní, kdo křičeli, byli Kurdové v ulicích evropských měst – marně. Obchod je obchod a obchod se zbraněmi se zemí, která chce válčit, je dobrý obchod.

Dnes je Afrín etnicky vyčištěn, Kurdové jsou nenáviděnou menšinou šikanovanou policií, tureckou armádou i džihádisty. Ženy jsou unášeny, Jezídi jsou nuceni konvertovat k islámu. Ticho panuje stále. Člen NATO holt není kdejaký kmán, aby si na něj některá evropská vláda, potažmo USA, troufly. Nebyli v tom sami. Kdyby Rusko – nepochybně po dohodě s Tureckem – nevyklidilo vzdušný prostor nad Afrínem, tak by ho jednotky YPG zřejmě ubránily. Dnes se zdá, že v naprostém souladu opět s Tureckem osídlují všechny velmoci prázdné domy v Afrínu džihádisty z Ghúty a jejich rodinami. Ani mistr Proper by to nevyčistil lépe.

Človek by řekl, že toho neštěstí už bylo dost. Inu, stále ne. V pondělí 4. 6. 2018 se sešli ministři zahraničních věcí Turecka Mevlüt Çavusoglu a Spojených států Mike Pompeo a dohodli se ve stylu Mnichovské konference 1938 o osudu kurdského města Manbídž. Toto město se nachází v oblasti Rojava, což je část Sýrie obývaná převážně Kurdy. Turci a Američané jednali o Kurdech stejně jako Francie a Británie v roce 1938 s Německem o českém pohraničí. Opět „o nich bez nich“.