„Dělat novinařinu ve velkých zemích, kde se udržely alespoň dvoje troje prestižní noviny, tak to je jiná,“ uvedl v první části po svém představení Hvížďala. „To je nejvyšší úroveň, pak jsou pop noviny, to jsou ty, co vycházejí u nás, míchanice mezi bulvárem a novinami, a pak je bulvár. A pak jsou veřejnoprávní, což u nás není ve skutečnosti tak, jak se to definuje ve staré severní nebo protestantské Evropě. Na jihu s tím mají stejné problémy jako my.“ A uvedl příklady „top“ novin – v Itálii Corriere della Sera, jinde Liberation, Le Figaro, v Německu Süddeutsche Zeitung, Die Welt, Frankfurter Allgemeine, Guardian v Anglii, tam více prestižních médií není, tam je veřejná instituce BBC.
Tradice vývoje novin se podle Karla Hvížďaly všude trochu liší. „Třeba v Itálii nenajdete bulvární noviny. Tam to suplují bulvární časopisy. Naše situace je specifická i historicky. První noviny na světě 1605 – Stuttgart Avízo. Pak postupně všude, kde jsou velké sklady. Protože předchůdci novinářů byli knížecí písaři, kteří psali dopisy knížatům, co v těch skladech je, aby si podle toho mohli vybrat zboží. Je třeba si uvědomit, že ty první noviny měly šest nebo deset výtisků. Byly to jen inzertní noviny, soupis zboží, které tam bylo. Protože inzerce je v podstatě nudná a oni chtěli zvyšovat náklady, tak aby tomu dodali nějakou šťávu, tak začali zpovídat kočí, kteří měli kromě informací, jak jsou dobré cesty, také ty, jak to kde vypadá, komu co ukradli, kde se válčí, kde byl požár – a tím se z toho postupně začaly tvořit noviny, tam byly najednou příběhy,“ zabrousil do historie host.
„U nás bylo všechno jinak. V roce 1786 začíná Schönfeld a v roce 1789 Kramerius se svými Vlasteneckými novinami. Dvě stě let jsme pozadu za Evropou. Přičemž už v roce 1780 začíná vycházet Neue Zürcher Zeitung, což byly první strukturované noviny, jak je známe dnes – na domácí, zahraničí, sport, ekonomika. Když vezmeme Guttenberg, 1440, když začal s knihtiskem, ale již 40 let po něm mohučský biskup vydává první cenzorský edikt. Čili cenzura vlastně začala ke konci 15. století, ale předběžná cenzura poprvé byla zrušena v roce 1695 ve Velké Británii. U nás poprvé až v roce 1989, o 300 let později. Mezitím jsme měli pár měsíců v roce 1948, 1968, ale to bylo opravdu pár měsíců. Stimul práva odporu k mocným se tam vyvíjel a má velkou tradici, učilo se to na školách, kdežto u nás to bylo jak za Rakouska-Uherska vždy jako nalajnované. Když si vezmeme přístup všech ke všem informacím, to bylo poprvé ve Švédsku v roce 1776. U nás až v roce 1999 a do dneška se to nedodržuje a jsou soudy, kdy instituce nebo Hrad odmítne dát informace, ač my si ty instituce platíme ze svých peněz,“ uváděl konkrétní příklady z historie host besedy.
Bulvár a bulvárek
Za vznik bulváru mohou podle Karla Hvížďaly dva fenomény. Jednak je to vynález rotačky ve Spojených státech v půlce 19. století a pak vznik obchodních domů, které začaly poprvé masově prodávat zboží a potřebovaly masovou reklamu a díky tomu mohla klesat cena novin. Z toho vznikly ty známé přezdívky Pennypress, Grošpress, tedy halířové noviny.
„Jenom v USA je to jinak, tam se bulváru přezdívá yellow-press. Jeden z prvních vydavatelů bulváru tam byl Pulitzer, po kterém je pojmenována americká žurnalistická cena. A on vymyslel, že by kvůli zvýšení prodejnosti tam mohl být komiks, obrázky. Nebyl to ale komiks v tom dnešním slova smyslu. Tam to mělo i socializační podtext, reagovalo to na nějaké nedostatky v New Yorku. A hlavně se tam používala velice jednoduchá základní angličtina, kterou ti emigranti mezi sebou mluvili. Pomluvy tvrdí, že to bylo i kvůli Pulitzerovi, který jako maďarský Žid neuměl moc anglicky, takže mu to vyhovovalo. Měl úžasný nápad. V těch obrázcích byl hlavní postavou Kid a tenkrát ještě neexistovaly bubliny a texty se psaly na jeho trojúhelníkovou košilku. A Pulitzera napadlo, že by to chtělo zvýraznit, aby si toho lidé všimli, a ptal se tiskařů, kteří řekli, že má jedinou možnost – udělat to žluté, protože všechny ostatní barvy by prosvítaly. Od toho se tato média nazývala ‚žluté noviny‘. U nás první bulvár zakládá Jiří Stříbrný v roce 1926 proto, aby se pomstil Masarykovi, který vyhodil z vlády jeho bratra kvůli korupci,“ uvedl Hvížďala za oživení v sále.
Politici a fámulové – hrr do našich mediálních rad!
„U veřejnoprávních médií to začíná ve Spojeném království… ani tam to neměla lehké, ale tam získala velkou prestiž během druhé světové války, kdy vysílala stejné texty v angličtině, němčině a jiných světových jazycích do znepřátelených zemí. Tím si vybudovala světové renomé. Druhá světová válka vlastně byla velkou zkouškou pro média, kdy obstála jen BBC a Neue Züricher Zeitung. Švýcaři nejdříve Hitlerovi fandili, protože si jej představovali jako toho, kdo bude bránit Evropu proti Stalinovi, komunismu a hlavně znárodňování. Ale na jejich poradu v třicátých letech přijel korespondent z Berlína a dokázal je tam přesvědčit, že co se tam děje, je hrůza a že ty noviny za to nemohou Hitlerovi fandit,“ uvedl Hvížďala a pokračoval: „Za to jej zvolili šéfredaktorem a to byly jediné evropské noviny, které se chovaly neutrálně a velice věcně popisovaly události na všech stranách. Proti tomu byly zkušenosti Goebbelse a Hitlera nebo Stalina, kteří zneužili média k ideologické propagandě.“
„Když bylo Německo rozdělené na okupační zóny, tak tam byli osvětoví důstojníci, kteří přišli z Oxfordu, Cambridge, Harvardu a vzpomněli si na model BBC a společně s německými právníky, kdy pruská škola byla velice ortodoxní, vymysleli veřejnoprávní vysílací instituce. To, co se v celé střední a jižní Evropě nepodařilo tak důsledně naplnit. Rozdíly jsou v tom, že Rada je u nás zpolitizovaná Parlamentem, který tam dosazuje buď nějaké bývalé politiky, nebo aspoň jejich fámuly,“ pokračoval Hvížďala. „Rady jsou u nás velmi malé, tak 15 lidí, kdežto v Německu, kde to vzniklo jako první po válce, tak mají od 45 do 105 lidí v Radě. Jednak parlament je schvaluje jen formálně, protože zákon schvaluje organizace, které tam posílají své zástupce, a parlament jen kontroluje, jestli jsou skutečně bezúhonní. S takovou Radou se dá jen těžko manipulovat, je neuplatíte, nebo nepřesvědčíte tolik lidí, jako když je jich tam 15, tak 8 vždy někdo prostě může zmanipulovat. Radní na Západě nesmějí nikdy odvolat ředitele. Tady stačí, když si zmanipulují Radu, a mohou odvolat ředitele jenom proto, že se někomu nelíbí. Což nejde. Protože na Západě může odvolat ředitele jedině soud na základě trestného činu.“
Je tam pak další důležitý moment, a to vnitřní struktura. „Zvlášť je ředitelská a šéfredaktorská, ředitelé nejsou nadřízení šéfredaktorům. Ředitel určuje základní směr a finance a marketing. Šéfredaktor plně zodpovídá za personální obsazení a obsahy vysílání nebo psaní. Aby se nedalo příliš manipulovat s těmi médii, neurčuje na Západě parlament jako u nás, ale pohyb spotřebního koše, o kolik se zvýší náklady, tak o tolik procent se musí další rok zase navýšit příspěvek. Ten je ale brutálně vyšší než u nás. Například ve Švýcarsku je roční poplatek za rádio a televizi 10.000 korun. Oni vysílají ve čtyřech jazycích a je složité šíření signálu v hornatém terénu, takže tam je třeba mnoho retranslačních vysílačů. A vysílají skutečně ‚pravopisně‘, ve všech jazycích pravopisně správně. Přitom v těch údolích jsou ty jazyky téměř nesrozumitelné,“ uvedl příklad Karel Hvížďala.
„Noviny, které se snaží být kvalitní a prestižní, tak jsou od státu dotovány. V Rakousku Die Presse a Die Standard, kde dosahují prodeje 110.000 výtisků denně, což je na hranici existence. U nás by se jich prodalo asi 40.000, což je smrtící hranice.“
Psali jsme:
Internet versus televize
„Dřív televize vytvářela kolektiv. Když tu byly dvě stanice, tak se v práci nebo ve škole bavili, co bylo v televizi a všichni to rozebírali. Internet vytváří ‚konektiv‘, což je termín z biologie a znamená ‚příčná spojení‘. Lidé již na internetu nehledají informace, ale jen potvrzení svých vlastních názorů. To neuvěřitelným způsobem společnost atomizuje. Jen ozvěny informací ve zjednodušené, zdeformované podobě se dostávají k lidem. Zvědavost se vytrácí. Lidé se sami stávají pošťáky a rozesílají to dál.
A manipulátoři se podle hosta besedy činí. „Na to jsou po celém světě stroje. Přišlo to z Ameriky, všimli si toho, že média nerozšiřují jen informace, ale vytvářejí jisté informační bubliny. Tam si toho poprvé všimli velké energetické koncerny, když vědci začali mluvit o oteplování a oni se cítili být ohrožení, že by klesaly ceny. Takže se vedly spory, dokonce jsou průzkumy, že se jim podařilo, že snad 50 procent Američanů tomu oteplování nevěří. Ale oni do té manipulace investovali obrovské peníze, jejich hackeři se vloupali i do různých univerzitních studií, přepsali práce a šířili to dál. Navíc se k tomu připojilo Rusko, protože mělo stejný zájem, aby nešly ceny nafty dolů. V tom začala rusko-americká kooperace a to trvalo od sedmdesátých let,“ konstatoval Hvížďala.
Populisté na vzestupu
„Začínají vítězit populisté, kteří přicházejí s naprosto jednoduchými odpověďmi na naprosto složité otázky. Toho se chytá vždy jen ten, kdo má strach a nemá čas. Lidé, kterým je 30 až 35 let, jsou egoističtější, cítí se všude doma, ale nikde nemají pevný domov. A tato vrstva nechodí k volbám, protože bydlí jinde, nebo je to nezajímá, protože se cítí být neohrožení. Ti se přidali k těm frustrovaným a kvůli tomu došlo k brexitu. V zemích střední Evropy se k tomu přičlenila vrstva lidí, kteří po roce 1989 měli o sobě větší mínění, než byly jejich schopnosti. A ti jsou zase frustrovaní z toho, že nedosáhli toho, co očekávali… To jsou fenomény, se kterými se donedávna nepočítalo a které ovlivňují zcela zásadně naši společnost,“ pokračoval dále Hvížďala.
„Mladá generace díky internetu ztratila schopnost soustředění. Mají pocit, že všechno vědí. Vytrácí se kontext. To, že všechno vědí a nalistují si to na telefonu, prostě nic neznamená, pokud si to neumí zařadit do kontextu…
Že existuje i jiná pravda, když se toho chopili novináři a bulvár, tak vzniklo heslo – každý máme pravdu, pravda nic neznamená. Tam už začal totální rozpad hierarchie hodnot, protože se vytvořily morální legální autority, které ovládaly veřejný prostor natolik, že nikdo nedokázal veřejně říci nějakou blbost.“
Právo, Hospodářky, Respekt
„Která jsou nejkvalitnější média?“ zněl na hosta dotaz z přítomných. „Je to těžké. Když budeme mluvit o denících, tak díky tomu, že jsou většinou v rukou miliardářů a oligarchů, kteří je zneužívají proto, aby prosazovali svůj byznys nebo politickou konotaci, tak tu zbývají jen dva tituly. Paradoxně Právo, které je v té domácí rubrice v současné době asi nejzajímavější, a Hospodářské noviny. Z týdeníků s jistým omezením je to Respekt, ale omezení je v tom, že jej dělá málo lidí, a tím i myšlenkový rozptyl je zúžený a nestačí to k vyčerpávajícímu hodnocení situace. Když to srovnáte s nejlepšími tituly v zahraničí, jako je Spiegel. Tak tam to dělá 200 redaktorů, a tady 16, a ještě tam mají 50 korespondentů po celém světě. Dnes je v denících kolem padesáti lidí, v Německu se nedávno vedla velká diskuse, jestli je možné vydávat seriózní noviny s nižším počtem, než je 300 redaktorů, a Washington Post mají 1200 redaktorů. My se tedy pohybujeme na úrovni horších evropských regionálních novin,“ konstatoval Hvížďala.
„První odliv začíná, když inzerce odchází do televize. Další krize byla, když to z televize přeteklo na internet, a pak byla finanční krize. To bylo to, co nejhůře postihlo média. Došlo k masovému propouštění, v Německu to bylo asi 10.000 novinářů. Jenom Washington Post a New York Times měly předtím 2000 redaktorů. To všechno mělo samozřejmě vliv na obsahy.
Dnes, co běhá po médiích, nejsou jen informace, ale polopravdy, těžké výmysly, spekulativní konstrukce. To představuje nejhorší ohrožení, protože hlavní náplň redakce je v selekci, dokázat oddělit blbosti od podstatného a teprve to podstatné ověřovat. Je to skoro nemožné, protože jak se ty stavy snížily, a zvláště u nás, protože se propouštěli ti, co měli největší platy, tedy ti nejzkušenější, tak ti mladší, nevystudovaní už jsou třeba ve funkci editora. Dělá selekci, aniž má jakoukoliv dlouhodobou zkušenost a pořádné vzdělání.
Selekce zpráv se provádí nedůsledně a majitelé naopak tlačí většinu médií k tomu, aby tam byly ‚sexy zprávy‘, tedy zprávy s lepidlem, co přitahují lidi – a to jsou většinou hlouposti. Tím ta situace je čím dál zmatečnější. A netýká se to jen nás, ale celé civilizace, jen někde vzhledem k historickému vývoji si ještě pár novin drží úroveň, protože jim tak hluboce neklesl náklad a vybudovaly systém prodeje informací na internetu.“
Na závěr besedy Karel Hvížďala varoval: „V okamžiku, kdy je možné vstoupit do veřejného prostoru s jakoukoliv blbostí, společnost to začne brát vážně, i ty naprosté nesmysly, a neumí se s tím snadno vypořádat, tak je v ohrožení.“
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
