„Nikdo nás například nenutil, abychom plivali po disidentech. Nebo abychom podepisovali nějaké anticharty. Nepatřili jsme komunistům, vydavatelem Svobodného slova byla socialistická strana, to nás částečně chránilo. Stejně ale byla každý týden na ÚV KSČ porada, odkud k nám pak zprostředkovaně chodily pokyny, co nesmíme. Třeba o kterých umělcích ze světa se nemá psát, protože například odsoudili sovětskou invazi,“ prozradila s odkazem na vpád sovětských tanků do Československa v roce 1968. Zákaz platíval do chvíle, než na něj zapomněli sami komunisté.

Tlak však cítila, když se podepisovala petice Několik vět.

„Ale třeba jeden mladý kolega z redakce mi to vysvětlil jasně – když se vám tady nelíbí, vypadněte odtud a nekazte nám budoucnost. Spolužák z fakulty, který tou dobou vedl komunistickou buňku v televizi, za námi chodil a nabádal nás, abychom mysleli na své děti. Podobně ‚přátelsky‘ varovali třeba kolegové z Rudého práva, se kterými jsme se setkávali na tiskových konferencích.“