Univerzitní kavárna Západočeské univerzity v centru Plzně byla místem ojedinělého setkání, kterého se zúčastnilo necelých dvacet přítomných, z nichž téměř polovinu tvořili překvapivě mladí muži. 

Kabelka a panenky

V diskusi zaznělo: „Mám dvě děti, kluka a holku, a když byl malý, nosil růžovou kabelku. A chodil s ní do lesa a kamkoliv. Dnes čutá fotbal a růžovou kabelku by si nevzal, ale tady je škatulkování, ty sekce v hračkářství – pro kluky, pro holky. Ta naše si s panenkami vůbec nehrála a jeho to zase strašně bavilo. Ona tu růžovou kabelku si nikdy nevzala a on ji našel doma, a tak si ji vzal. Takže to škatulkování je tady strašně zažité,“ konstatovala mladá maminka.

Silvie na to reagovala slovy:  „To barevné dělení v první polovině dvacátých let bylo úplně naopak. Dočetla jsem se, že růžová barva byla považována za maskulinní, protože je odvozována od červené, která je silová. Modrá byla chápána trochu jinak. Třeba Ludvík XIV., ten je úplně nejlepší. Ten tam má všechno – má paruku, je napudrovaný, má krajky, fiží, boty na podpatku. Byl to absolutistický monarcha, který do slova rozhodoval o životě a smrti lidí v jedné z největších evropských zemí. Takže, co je to ta maskulinita.  Fascinuje mne rozpor v tezích. Na jednu stranu slyšíme, že jsme přírodní tvorové, že pudy, a jak jsme biologičtí, a na druhou stranu se tvrdí, že tyto zákony přírody jdou zlomit, když si někdo vezme růžovou kabelku? To mi nesedí. Tedy síla přírody, která existuje od věky věků, ale zároveň platí, že se to zlomí v průběhu tisícovky let, kdy si osoba vezme tričko určité barvy. To vůbec nedává smysl a nedrží to pohromadě. To je ta posedlost, a nejen barvami. Také délkou vlasů, náušnicemi, určitým chováním.  Někdy si myslíte, že je začátek 19. století, když se prý něco pro děvčátka nebo kluky nehodí. Mění se to, ale mně to vždy přišlo jako absurdní a nesmyslné.“