21. prosince 2023, pouhé tři dny před Štědrým dnem, se celá země ocitla v šoku. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy se stala hrůzyplným dějištěm školní masové střelby. První v České republice. Když ministr Marian Jurečka roztáčel na Ministerstvu práce a sociálních věcí svůj další taneček na oslavě, lidé šokovaně četli o nepochopitelném. Rodiče studentů zoufale volali svým dětem a s hysterickým strachem chtěli slyšet hlas svého potomka. Je naživu?, ptalo se každé prozvonění, proč to nezvedá. 14 rodičům jejich potomci už telefon nezvedli. Nezavolali. Neozvali se. Mezi nimi byla i Lenka Šimůnková. Její dcera Eliška byla zastřelena. Její život se rozplynul v reji nepochopitelného násilí. A od té doby se Lenka Šimůnková ptá – proč? Proč se to muselo stát? Kdo a kde a kdy udělal chybu? A začala pátrat.

„Člověku se stále honí hlavou množství otázek a nemá odpovědi. Když jsem se ptala na policii, jak se to stalo, vlastně jsem se nedozvěděla nic. Bylo mi řečeno, ať určitě nesleduji média; přitom média jsou to jediné, kde se něco nového k případu objevuje,“ vyprávěla pro Lidovky Lenka Šimůnková. Ano, ví, že musí rozlišovat pravdivá média, nenaskočit na křiklavý titulek a z prstu vycucané údaje z hrůzného dne. Ale nedá jí to, stále pátrá, ptá se. „Naivně jsem očekávala, že člověk přijde na policii a odnese si ucelený obrázek. Jenže, jak jsem zjistila, policie mi odpovědi neposkytla. Slyším jen dokola, že mám vyčkávat,“ řekla Šimůnková.

Obracela se na policii neustále. Jenže policie odpověď odkládala a odkládala. Nejdříve o týdny, pak o celé měsíce. Až paní Šimůnková získávala pocit, jako kdyby jí brali právo dozvědět se pravdu. Jenže jednalo se o její jediné dítě, o Elišku, která na Univerzitě Karlově studovala český jazyk pro neslyšící a měla v plánu založit nadaci pro neslyšící. „Vypadá to, jako kdybyste na informace neměl právo, přitom jste rodič dítěte a ptáte se na něco zcela přirozeného – proč nemáte dítě doma, co se stalo a jak se něco takového vůbec mohlo stát?“