„Každý písničkář, který se rozhodne napsat protestsong, nese někde v sobě tu hranici, kterou nechce překročit a na které pravděpodobně bude nejlepší balancovat tzv. na ostří nože nebo na žiletce. To je vždycky nejlepší. Protože tam ty poťouchlosti nebo vtipy nebo černý humor, tohle všechno tam nejlíp vyzní. Když se ponoříte do tématu rovnou a řeknete o někom, o kom si to fakt myslíte, že je to pěknej vůl, tak to nemá žádnou poezii. Musíte ten terč obstřelovat kolem dokola. Když trefíte desítku rovnou, je po legraci,“ zmínil Dědeček.

Vyloučil, že by však psal jen protestsongy. „Občas je potřeba, občas to už nevydržím, tak musím napsat, co mě tady kolem vadí, co mě trápí. Zejména v době, kdy já jsem neměl takový ten ventil v podobě fejetonů. A když na chvíli ty fejetony nebyly, tak najednou se to ventilovalo v písničkách. Takže vznikla deska Nebudu bydlet v Québeku a tam je několik záštiplných a velmi nekorektních písní,“ přiznal Dědeček.

Dědeček v minulosti také sám kandidoval, konkrétně za Zelené. „Strašně mě to zajímalo, hrozně mě to bavilo. A proč? Protože tehdy jsem z nich měl pocit, že to je skutečně směr, kterým je třeba se ubírat a kterým je třeba tuto společnost posunout. Oni si to pak bohužel nějak pokazili sami a tam tehdy v té době jsem měl být, v Topolánkově vládě, ministrem kultury. Nebo mi to bylo navrženo. Ale žil jsem v tom pocitu asi čtyři hodiny a potom Jiří Čunek oznámil, že KDU-ČSL nikdy ten resort nepustí, protože u mě by nebyla jistota církevních restitucí. A už zase jsem ministr kultury nebyl,“ sdělil Dědeček. 

Takhle „nízkou ambici“ – parlament, Senát – už podle svých slov nemá. „Kdyby tady byla monarchie, spojím se s Petrem Placákem a zkusím, jestli by mě nevzali. Ale já nemám tu modrou krev,“ dodal.