„Hlavně mladí trpí. Jsou vzteklí a zuří,“ nebere si servítky paní Radmila z Českého Těšína. „Nejhůř jsou na tom matky s malými dětmi. Strašně trpí. Jako moje dcera.“ Devětačtyřicetiletá Radmila má děti dvě. Pomáhá jim, co jí síly stačí. „Mladší dcera je na mateřské, její partner si drží celkem dobře placenou práci, takže je v pohodě. Ale starší dcera řeší velké problémy. Navíc je těhotná. Potřebuje nakoupit výbavičku, plínky… Bydlí v pronájmu. Její rodinu situace těžce zasáhla. S penězi nemohou vyjít,“ popisuje. „Hlavně ti mladí trpí,“ zdůrazňuje. Mimochodem i v této rodině vnoučatům chybí boty. Už mají puchýře na patách.
Dřív pracovala v hotelu jako pokojská, pak ji zasáhla rakovina. Teď je v invalidním důchodu a bere 8 tisíc korun měsíčně. „Kdybych měla žít sama, nezaplatím nájem. Jsem skromný člověk, nepotřebuji k životu moc, ale jak z toho chcete zaplatit nájem, elektriku, vodu? Prostě bych neměla z čeho.“ Práci se i v nemoci snažila najít a určitý čas vypomáhala v tiskárně. Pak se nemoc vrátila. I tak přivýdělek sháněla. „Můžu si přivydělat nějaké peníze. Stát to umožňuje. Hledala jsem, ale zaměstnavatelé nenabízejí poloviční úvazky.“
Dostupná zdravotní péče v praxi. Mají karanténu, pak přeobjednají
Bohaté zkušenosti má s fungováním zdravotnického systému. Její hodnocení nepotěší: „Strašné. V této době vůbec nevím, co mám dělat. Mám s lékaři problémy. Mají karanténu, pak zavřou, nakonec přeobjednají. Člověk si raději řekne, že nebude zdravotní stav řešit, protože je covidová vlna a bude lepší chvíli počkat.“ Připouští, že odsouvala vyšetření v souvislosti s onkologickými problémy. „Určitě. Všichni odsouváme vyšetření u lékaře. Vidím to v rodině. Vidím to u své matky.“ Paní Radmila se stará o rodiče. Pravidelně dochází za matkou, kterou v prosinci postihla mrtvice. Na nohy se sice dokáže postavit, pravou ruku ale ovládá jen stěží.
Psali jsme:
Šetřili. Věřili, že budou mít na nové bydlení
Přítel paní Radmily byl dříve zaměstnaný jako kuchař, pak rozjel podnikání. „Je ve stresu. Denně sleduje zprávy, jestli nerozvolní opatření. Obchod má potřetí zavřený. Jen před svátky na pár týdnů otevřel. V lednu platil nájem, ale kompenzace se zpožďují. Jste pak totálně v háji. Na nule. Samozřejmě, je rád, za to, že mu stát vůbec něco dá,“ podotýká. Pokud přijde další vlna, hrozí, že s podnikáním skončí. „Někteří už spekulují, že obchody budou mít možnost otevřít až v dubnu. Lidi se z toho složí,“ dodává.
V prvních dnech, které partneři museli trávit jen doma spolu, si i jejich vztah prošel zatěžkávací zkouškou. Teď už si zvykli. „Tak přece po sobě nebudeme štěkat,“ směje se Radmila. „Ze začátku jsme byli více nervózní, ale nechceme se hádat kvůli covidu. Hodně párů se rozchází, rozvádějí se. Slyším o tom kolem sebe. Nechci to dopustit.“
A strach z covidu? „Já už nevím, čeho se mám bát… Je to individuální. Veškeré informace o tom se mi zdají příliš nafouklé.“ I ona spoléhá na to, že při respektování opatření se situace musí časem zlepšit. „Nemocnice jsou plné, nařízení musíme respektovat. Na druhou stranu chápu lidi, kteří nemají na nájem, nemají příjmy, věřím jim, že se dostanou do kritické situace a řeknou si: Nemám, co ztratit. Jsou v takovém stresu, že hospodu otevřou. Vidím to doma. Zopakuji znovu. Vidím, jak je partner pořád na telefonu, sleduje zprávy, zjišťuje, jestli budou něco otevírat. Někde napíšou, že snad v únoru a hned je šťastný. Pak vidím, jak si přečte další zprávu, že v březnu, v dubnu…“ Sama už má covid za sebou. Horečky, ztráta čichu, zažívací problémy. Děti nechávaly nákup na klice u dveří. „Mouku jsem doma měla. Chleba si umím upéct sama.“
Lidi už na všechno kašlou, jsou znechucení
Nálada stejně jako počasí pod bodem mrazu. Smíření se střídá s rozčílením. Lidi jsou naštvaní a mají všeho dost. „Všichni už jsou tak znechucení! Všemu se vysmívají. Vyjdete ven, jdete do autobusu a lidi se hádají. Vidíte, jak se někdo hádá i s řidičem kvůli roušce. Lidi už na všechno kašlou, už tuto situaci nechtějí. Bouří se. Nevím, jak bych to lépe popsala. Jsou zkrátka naštvaní,“ popisuje. Sama už téměř rezignovala: „Mně osobně je to už jedno, už jsem více lhostejná. No tak si tu roušku vezmu. Chtějí, ať si vezmeme v obchodě každý svůj vozík, dobře, vezmu si ho. Situace mě rozčiluje hlavně kvůli dcerám.“
„Co se dá jiného dělat než čekat? Život je krátký, chci si ho užít. Vždycky jsem si začátkem roku říkala: Tento rok už bude dobrý, lepší. Už si to neříkám. Vím, že se každý rok něco stane, přicházejí i špatná období,“ dodává na závěr.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
