Z jakého důvodu jste trvala na radikální restrukturalizaci Národního památkového ústavu, která platí od roku 2013? Pokud vím, tak vás řada památkářů upozorňovala na fakt, že to povede k destabilizaci největší státní instituce v oblasti památkové péče...
Restrukturalizace byla logickým vyústěním snah o efektivnější hospodaření Národního památkového ústavu s veřejnými prostředky a odbornější řízení dvou základních činností, které naše instituce podle statutu zajišťuje – správy státních památek zpřístupněných veřejnosti a naplňování úlohy odborné instituce památkové péče ze zákona. Do roku 2012 byla v praxi na jednotlivých územních pracovištích vždy jedna z činností upozaděna a zpravidla to byly správy památkových objektů, kterým se nedostávala dostatečná pozornost. Obavy kritiků restrukturalizace se nenaplnily, naopak změna organizační struktury přispěla k větší transparentnosti a stabilitě NPÚ a umožňuje lépe naplňovat poslání naší instituce. NPÚ dnes patří k nejstabilnějším a nejlépe hospodařícím příspěvkovým organizacím resortu kultury, což potvrzují i výsledky z uplynulého roku – půl miliardy návštěvníků a výnosy 490 mil. svědčí o hospodářské stabilitě, desítky úspěšných projektů v oblasti výzkumu v objemu sto milionů korun ročně a nebývale bohatá publikační činnost zase potvrzují rostoucí odbornou úroveň instituce. Neznamená to však, že bychom se nepotýkali se žádnými problémy. Osobně vidím velkou hrozbu v nízkém platovém zařazení pracovníků památkové péče. Pokud se v nejbližší době nepodaří výrazně navýšit limit mezd Národnímu památkovému ústavu, bude to do budoucna znamenat odliv kvalitních pracovníků a v jeho důsledku snížení odborné úrovně instituce. S tímto problémem se však potýkají všechny instituce v resortu kultury.
Dosud nebyl přijat nový památkový zákon, jenž má nově definovat funkci státní památkové péče. Proč jste tedy na jeho schválení nepočkala?
Restrukturalizace NPÚ neznamená ani v nejmenším reorganizaci fungování státní památkové péče, ale pouze změnu organizace příspěvkové organizace, změnu jejího vnitřního uspořádání. To je jeden z velkých omylů a nepochopení kritiků změn prováděných v Národním památkovém ústavu. S památkovým zákonem to nemá nic společného a přijetí nového zákona nemůže nijak uspořádání naší instituce ovlivnit – nebyl tedy důvod na něj čekat.
I veřejně je již známo, že pardubické pracoviště NPÚ se potýká s velkými odbornými i manažerskými pochybeními ředitelky Pemlové. Sama jste byla před necelými dvěma lety svědkem arogance paní ředitelky k veřejnosti. Proč pardubickou situaci neřešíte? Pozorně ji dokonce sleduje i místopředsedkyně senátu Miluše Horská...
Nemohu souhlasit s tím, že pardubické pracoviště se potýká s velkými odbornými a manažerskými pochybeními ředitelky Pemlové – to je názor několika kritiků. Naopak, paní ředitelce se podařilo dát pracoviště v mnoha směrech do pořádku, především v oblasti provozně-ekonomické. Dokazují to i nezávislé externí audity a kontroly prováděné ministerstvem kultury, které navíc mohou porovnávat výsledky s kontrolami z minulých let uskutečněnými v době působení jejich předchůdců. Je však možné, že předešlý chaos mnohým vyhovoval – přehlednost a pořádek se nemusí všem zamlouvat, to ale neznamená, že na ně budeme rezignovat. V komunikaci s veřejností bych určitě určitě postupovala jiným způsobem než paní ředitelka, konkrétně v případě tzv. nepotřebnosti některých nemovitostí, pro které nemá NPÚ využití. Tuto skutečnost jsem paní ředitelce vytkla, není to však rozhodně důvod k odvolání, k němuž mne neustále opakovaně vyzývá jedno občanské sdružení.
Ředitelka Pemlová byla uvedena do funkce na počátku roku 2012. Pokud vím, tak se pak objevil na internetu její profesní životopis zaznamenávající její dráhu ale až po roce 1990. Víte, kde pracovala před rokem 1989?
Paní ředitelka byla vybrána ze řádně provedeného výběrového řízení, kde všichni uchazeči předložili i své profesní životopisy. Výběrová komise složená i z externích odborníků a zástupců kraje měla veškeré potřebné informace, tedy i ty, které se vztahovaly k profesnímu působení před rokem 1989. Pokud je mi známo, paní ředitelka Pemlová působila před listopadem 1989 v Okresním kulturním středisku v Chrudimi a v Okresním kulturním středisku v Pardubicích, zřizovaných tehdejším okresním úřadem. Pro mne jako generální ředitelku, která jmenuje ředitele na základě doporučení výběrové komise, byla důležitá několikaletá praxe paní Pemlové na krajském úřadě, kde zajišťovala výkon státní památkové péče.
Domníváte se, že je vhodné zaměstnávat v Národním památkovém ústavu vlastní rodinné příslušníky? Před časem takový postup stál místo generálního ředitele Českého rozhlasu pana Duhana. Můžete svůj postup vysvětlit?
V Národním památkovém ústavu, hlavně na správách památkových objektů, je zaměstnána celá řada zaměstnanců s rodinnými vazbami – nevidím v tom nic špatného, pokud nejsou nijak zvýhodněni v plnění svých pracovních povinností. A máte-li na mysli případ mé dcery, která se rozhodla jako architektka spojit svou profesní dráhu s památkovou péčí, tak s ohledem na to, že NPÚ je jedinou odbornou organizací památkové péče v zemi, mnoho jiných možností neměla. Nevidím důvod, proč by musela na svůj zájem rezignovat jen proto, že její rodič je generálním ředitelem. V roce 2013 nastoupila na místo referenta na jednom z územních pracovišť NPÚ, kde hledali architekta. Podotýkám, že jako generální ředitelka nemám žádný vliv na obsazování referentských míst v jednotlivých regionálních pracovištích, to je plně v kompetenci ředitelů. NPÚ má dva tisíce zaměstnanců a za platové podmínky, které nabízí, získává jen stěží do svých řad absolventy odborných škol, architekty nevyjímaje. Po více než roce přijala nabídku z referátu vědy a výzkumu nastoupit za mateřskou dovolenou, na dobu určitou. Podle slov její vedoucí odvádí dobrou práci a já jí nijak její pozici neulehčuji.
Od roku 2013 působíte v obecně prospěšné společnosti pro restaurování a památkovou péči se sídlem v Litomyšli. Mimo jiné se tam angažovala i nynější náměstkyně ministra kultury paní Matoušková. Nemáte pocit, že jste ve střetu zájmů, když vykonáváte tak významnou funkci v Národním památkovém ústavu?
Obecně prospěšná společnost si vzala za cíl výchovu odborníků v oblasti památkové péče. Nevím tedy, čeho by se měl střet zájmů dotýkat. Naopak, jako členka správní rady mám možnost kontrolovat strukturu vzdělávacích programů, jejich odborné vedení, a tím ovlivnit i úroveň absolventů těchto programů, což je v zájmu památkové péče. Tuto činnost vykonávám bezplatně.
Proč se Národní památkový ústav zbavuje význačných kulturních památek a zanedbává je, když by měl jít veřejnosti příkladem a spíše o ně vzorově pečovat? Mám na mysli třeba budovu pozdně goticko-renesančního hejtmanství v Pardubicích.
Národní památkový ústav byl zřízen, aby zajišťoval odbornou složku památkové péče a spravoval státní památky zpřístupněné veřejnosti, nikoliv aby pečoval o všechny bezprizorní památky, pro které nemá využití. Jako státní příspěvková organizace je povinen řídit se zákony 219/2000 Sb., o majetku státu, a 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. První z nich nám ukládá způsob nakládání se státním majetkem, ten druhý efektivně nakládat s veřejnými prostředky. Pokud nemá státní organizace využití pro spravovaný majetek, je ze zákona povinna převést jej na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. To se stalo i v případě pardubických nemovitostí. Využití státních objektů je navíc vázáno předpisy o velikosti pracovní plochy na jednoho zaměstnance z důvodu minimalizace provozních nákladů a úspor státního rozpočtu. Proto i NPÚ musel své provozy v administrativě racionalizovat a nevyužitým památkám dát šanci pro nové oživení. Věřím, že hejtmanství v Pardubicích se ujme jiná veřejná instituce zřizovaná například krajem, která pro něj najde nové smysluplné využití.
Hodláte v budoucnu kandidovat ve volbách za KDU-ČSL?
Tuto stále živenou informaci jsem již několikrát dementovala. Jsem nestraník a zatím se na žádné volby za žádnou stranu nechystám. Ráda bych dokončila některé rozpracované věci v NPÚ. Co bude v budoucnu, neumím předvídat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Petrů
