Největší problém dneška? Propaganda, korektnost, Evropské hodnoty, diagnostikuje zkušený psychiatr Ivan David. Vzývání demokracie je projev zoufalství těch, kteří nemají lidem co nabídnout

Předseda hnutí ANO Andrej Babiš již není ve vládě, jeho hnutí však vládní krizí příliš neutrpělo. Naopak ČSSD podle průzkumů ztrácí. Jak je to možné? Byla chybou snaha zbavit se Andreje Babiše, nebo trochu nešťastný postup premiéra, když nejdřív přišel s demisí celé vlády a potom s odvoláním Andreje Babiše?

Bylo chybou jít do vlády s oligarchou. Jenže Sobotkovi by funkcionáři neodpustili promarnění příležitosti být „ve vládě“. Bylo jasné, že si Andrej Babiš nadiktuje podmínky. Předpoklad, že se znemožní anebo omrzí, se nenaplnil. Z vymístění Andreje Babiše z vlády čouhá účelovost jako sláma z bot. A také dokazuje špatný odhad premiéra a jeho poradců. Byl na něj tlak, aby ukázal, že dokáže zastavit pád preferencí, takže musel udělat „NĚCO“. Jenže se dostal do situace, že ať udělá cokoli (z toho co může a co umí), bude to ještě horší.

Pokud mluvíme o krizi, takzvaná „vládní“ je v rámci celkové krize nepatrná epizodka. Ve skutečnosti hrozilo, že se provalí, že vládu ani moc nepotřebujeme, že úřednický aparát si vystačí sám a politické vedení je k ničemu, protože mu chybí projekt k překonání skutečných problémů a s velkým humbukem řeší podružnosti. Nemůže si dovolit ani pojmenovat nepříznivé trendy, protože by vzbudilo očekávání, co s tím udělá, a ono nic nemůže, aby se mu nezhroutila křehká stavba. Pravice je zbytečná, protože splnila to, co slíbila. Levice je zbytečná, protože není schopna odstranit následky toho, co splnila pravice. Babiš je plod pravice a i ta se teď zlobí, že jí přerostl přes hlavu. Reálný projekt nemají ani „protestní hnutí“.

Co míníte skutečnou krizí, těmi skutečnými problémy?

Nestačí sledovat jen vybrané ekonomické ukazatele. Skutečnými problémy jsou úpadek mnoha oblastí, od vzdělání, přes kulturu včetně vztahů mezi lidmi, úpadek populace. Absence představy o budoucnosti a možná i budoucnosti samé, jakási bezperspektivnost pro příliš mnoho lidí, nedostatek smysluplného uplatnění a tím i přiměřeného společenského uznání. Totiž systém sám je perverzní, i když si můžeme ve volbách vybrat mezi jeho reprezentanty. Skutečným problémem této země jsou například „evropské hodnoty“, lež zvaná „politická korektnost“, lež o demokracii, všudypřítomná propaganda režimu. Mně nestačí, že je jinde hůř.

Gabriel Laub napsal, že nejzarytějšími zastánci otrokářství nebyli otrokáři, ale privilegovaní otroci. Mám na mysli postavení země a jejího lidu, které připomíná otroctví. Bude tomu tak, dokud „naši představitelé“ budou privilegovaní otroci. Může se zdát, že s tím politici nemají a nemohou mít co dělat. Ale to je omyl.

Projev Ivana Davida o měnícím se světě:

Jak to, že voliči ČSSD neslyší na rétoriku „obrany demokracie“? Co vlastně chtějí potenciální voliči sociální demokracie od svého vedení?

Potenciální voliči ČSSD existují, ale na to, aby nebyli jen potenciálními, chybí odvaha vedení pojmenovat věci pravými jmény a navrhnout opravdové řešení. Také chybí to, co bylo ztraceno, a to je důvěryhodnost. Ta se snadno ztrácí a těžce získává. Zvýšení důchodu o pár korun to nenapraví. Voliči nejsou tak laciní, jak si představuje vedení ČSSD. Počítá, že dvě stovky za měsíc je víc než jedna kobliha za čtyři roky, ale nechápou, že Babiš prodával naději v době, kdy se nevědělo, že je z větší části falešná.

Vláda schválila, že od července dostanou zdravotní sestry ve směnném provozu u lůžek dva tisíce korun přidáno. Není pochyb, že zvýšení platů zdravotních sester je nutné, protože je to jeden z důvodů, že současné zdravotnictví trpí katastrofálním nedostatkem zdravotních sester. Ale proč k tomu podle vás dochází až teď, před volbami? A očekáváte, že podobných dárků voličům bude přibývat?

Dva tisíce měsíčně, to je lepší než drátem do oka, ale mám pochybnosti, že to bude stačit, aby absolventky příslušných škol šly do zdravotnictví a do směnného provozu. Ty, které vykonávají za mnohem více peněz často i méně kvalifikované práce v Rakousku, Německu či jinde, se sotva vrátí.

Vracím se k podstatným problémům. Prostě mzdová hladina je v západních zemích podstatně vyšší a oni levně koupí práci lidí, jejichž kvalifikaci (od mateřské školy) jsme zaplatili my. Velkoklub musí za přestup hráče z jiného klubu zaplatit. Je proti „evropským hodnotám“, aby západní cizinci platili na zámku Konopiště vyšší vstupné, ale není proti těmto hodnotám, že mají naši občané třetinové platy. Prostě nás systematicky vykrádají. To není nahodilý jev, ale přímo jeden z principů Evropské unie – volný oběh kapitálu, zboží a pracovních sil. Oni levně nakupují, odsávají zisky a kradou mozky a svaly. Zvýhodňovat vlastní hospodářství je v Evropě zakázáno, ruinovat naše je dovoleno. A naše vláda se stará, jak tento systém nikoli překonat, ale udržet – od podhodnocení měny až po pobídky „investorům“. Vláda podporuje hlavní principy EU, včetně obchodu s levnou prací našich občanů. Ani se nezmiňuji o „vícerychlostní Evropě“...

Když se vrátím k oněm zdravotním sestrám, není jich dost dostupných na trhu práce. Ani po přidání dvou tisíc, což je správné, ale je to záplata a problém to nevyřeší. Tím jsou mzdové disproporce v Evropě.

Andrej Babiš už není ministrem financí, nemůže tedy prezentovat toto rozhodnutí jako svůj úspěch, což dělal při podobných příležitostech. Mohou tedy všechny předvolební dárečky, které teď v jeho vládní nepřítomnosti prosadí ČSSD, pomoci ke zvýšení její podpory ve sněmovních volbách?

Víte, jak je to s dárečky. Máte-li hluboce nespokojeného partnera, dárečky k svátku to nevyřešíte. Lidem chybí dlouhodobá perspektiva. Chybí jim, i když o ní nemluví, protože dávno zapomněli nebo nikdy nezažili, že by mohli něco takového očekávat. Politici se smíchem mezi sebou říkají: „To, co vám mohu slíbit, to vám nikdo nedá.“ Ale sliby fungují, jen když se neztratila důvěra.

Předpoklad, že občané jsou stále stejní nepoučitelní blbci, neplatí donekonečna. Blbost lidí je konstanta, na kterou, zdálo se, bylo spolehnutí. Jenže to platí pro čím dál menší části populace, která je vždy ochotna volit ty, kteří vykřikují: „Nejsme jako my!“ Politikům jsou nevoliči lhostejní. Ale to je zásadní chyba úsudku. Nevolič je jen vyhraněná forma voliče ze zoufalství. A na toho se nelze spolehnout. Takových je čím dál víc.

Nebudu se omlouvat na svoji oblibu Plechanovovy práce „O úloze osobnosti v dějinách“. Plechanov byl marxista, který byl proti revoluci v Rusku. Předpokládal, že když se nahromadí zásadní neřešené společenské problémy, nutně se objeví osobnost, která nabídne řešení. Naděje, kterou vyvolá, nemusí být nutně falešná.

Ti zoufalci, mezi nimiž si máme demokraticky vybrat, nejsou schopni řešit nic podstatného. Ti inteligentnější to vědí, proto ten hon na „populisty“. Mluví o demokracii a činí z toho pojmu synonymum beznaděje. Nic řešit nelze, bylo by to „nedemokratické“, i když by si to lid přál. S tím se ale nedá dlouho vystačit.

A když bylo Bohuslavu Sobotkovi po volbách 2013 nejhůř, dostal pozvání do Show Jana Krause...

Z kandidátek sociální demokracie do Poslanecké sněmovny mizí kritici současného vedení. Je to pochopitelné, třeba v případě exhejtmana Jiřího Zimoly, kvůli obavám, aby tito lidé nepoškodili ČSSD, nebo jde spíš o snahu současného vedení strany mít na kandidátkách jen lidi loajální současnému vedení?

Pan Mgr. Sobotka se dlouhodobě zbavuje nekonformních lidí, hlavně těch, kteří poněkud vyčnívají. Než jsem vystoupil z ČSSD, byl jsem členem Ústředního „výkonného“ výboru. Pamatuji doby střetávání myšlenek. Před nějakými sedmi lety se už skutečně diskutující dali spočítat na prstech. Pravidelně jsme tuto nevděčnou roli hráli s Valtrem Komárkem. To nám ještě občas tleskali. Pak už se bedlivě sledovalo, kdo první utichá v potlesku vedoucím představitelům. Krajští předsedové si dělali čárky a hledali ty, kteří uměli nejlépe souhlasit. Před volbami do funkcí se už otevřeně rozdávaly seznamy těch, kteří mají být zvoleni, protože byli shora navrženi a ještě více shora schváleni. V ÚVV, v tomto podle stanov „nejvyšším orgánu mezi sjezdy“, se projednávalo jen to, co bylo předem schváleno v politickém grémiu nebo alespoň v předsednictvu.

K čemu to vede? Podobná strategie vede k degeneraci každého politického uskupení, ať podle deklarací levicového či pravicového, rychleji malého počtem členů, než velkého. Samozřejmě podnikatelský projekt pana Babiše drží tento přístup z principu věci od samého počátku. Předsedové formující vedení z nohsledů by si měli uvědomit, že nebudou mít zpětnou vazbu a budou mít stále větší problém se orientovat v realitě. Krom toho mají sice veškeré zásluhy, ale také veškerou odpovědnost. Doba se mění. Jak napsal Jerzy Lec: „Některé chyby jsou už chybami, některé ještě zásluhami.“

Někdo by si mohl myslet, že semknutá strana skandovaně tleskajících funkcionářů u nás nemůže dosáhnout dokonalosti severokorejského vzoru. Nevím, rozhodně se k němu může hodně přiblížit. Politická strana, v níž se podařilo udusit vnitrostranickou demokracii, nemůže reprezentovat zájmy voličů. Takové strany (a hnutí) jsou dnes prakticky všechny. Vyberte si!

Jak se díváte na vyjádření vedení ČSSD, že bude hledat vlastního kandidáta do prezidentské volby? Je to chyba, která jí vezme další hlasy ve volbách, nebo se členové a voliči ČSSD skutečně odvracejí od prezidenta Miloše Zemana, když podpořil proti jejich předsedovi a premiérovi země šéfa hnutí ANO Andreje Babiše?

No, nevím, kdo by se toho ujal, aby to nebyl současně propadák. Podpora ČSSD, tedy Bohuslava Sobotky, má příchuť polibku smrti. Miloš Zeman skutečně není současnému předsedovi ČSSD příznivě nakloněn. Bohuslav Sobotka by raději bral libovolného Nezemana. Jenže jeho osobní preference se poněkud míjejí s preferencemi stále ještě potenciálních voličů ČSSD. Jak prosím vás prezident podpořil Andreje Babiše proti premiérovi? No, možná, že to tak „zvonku vyzeralo“. Ve skutečnosti byl Andrej Babiš v rukou prezidenta nástrojem na dráždění Bohuslava Sobotky.

Je rozšířena domněnka, že Miloš Zeman by měl být k těm, kteří mu okopávali kotníky a nakonec ho drasticky ponížili, shovívavější. Ale těžko být imponující a současně hrát roli fackovacího panáka. Jistě by nemusel tolik postupovat spektakulárně a naopak více zákulisně, jenže, co se nekoná na jevišti, těžko ovlivní diváky. A politika je nutně i divadlo.

Prezident Zeman čelil kritice, že v Číně i na summitu NATO vypadal unaveně, dokonce se neúčastnil části oficiálního programu. Volební preference mu kvůli vládní krizi poklesly jen o dvě procenta, ale velmi posílil jeho protikandidát, bývalý šéf Akademie věd Jiří Drahoš. Co si jako lékař myslíte o zdravotním stavu Miloše Zemana? Měl by podle vás znovu kandidovat, je schopen zvládnout dalších pět náročných let v čele země?

Horší zdravotní stav vždy znevýhodňuje, pokud naopak neusnadňuje vyhnout se nepříjemnostem. Jenže Miloš Zeman používá hlavu, zvláště některé části mozku. Ty má, domnívám se, v lepším stavu než všichni jeho kritici. Ti by byli spokojenější s někým, kdo svižně klade věnce a do ničeho se neplete, pokud nedostal instrukce. Jiří Drahoš používal dosud jiné mozkové dráhy, v politice nemá natrénováno, ale jako loutka by mohl vyhovět. Postavit proti politikovi někoho „z vědy“ není nový nápad. Proti Edvardu Benešovi postavili profesora Němce z Přírodovědné fakulty UK. Vliv médií a agentur samozřejmě nelze podcenit. Případ Karla Schwarzenberga je výmluvný.

Tomáš G. Masaryk byl při druhé prezidentské volbě starší, než je Miloš Zeman. Mám dobrou fantazii a proto si dovedu představit lepšího kandidáta, než je Miloš Zeman, jenže žádného takového nevidím a netuším, odkud by se mohl vynořit.

Zajímavou sondou do duše národa mohla být vlna podpory Jiřímu Kajínkovi. Co to signalizovalo? Nedůvěru v soudní systém, nedůvěru ve spravedlnost, nedůvěru v polistopadové zřízení jako takové?

Příběh Jiřího Kajínka, tak jak nám byl předkládán, byl zřejmě lživý jako velmi mnoho dalších. Nešlo o sympatii k Jiřímu Kajínkovi osobně, šlo o odpor ke lži.

Soudci jsou také v nejlepším případě jenom lidé. Nelze se úplně vyhnout tomu, aby si někteří nevykládali nezávislost jako prostor pro zvůli. Kajínek nebyl žádný bojovník proti zřízení. Byl někým, komu nebyla, přes zjevné pochybnosti, umožněna revize procesu. Lidé jsou na spravedlnost nesmírně citliví. Na nespravedlnost si nelze s klidem v duši zvyknout.