Svět zapomněl na to, že v polovině šedesátých let se Praha, podobně jako i jiné metropole východního bloku, stala ideologickým bojištěm mezi Pekingem a Moskvou. Oficiálně se Češi přikláněli na stranu Rusů. Číňané nicméně využívali svého vlivu. Jejich praxí tehdy bylo zvát vysoké počty českých studentů na večeře a setkání, které se konaly na čínské ambasádě v Praze. Na těchto setkáních propagovali svojí protisovětskou kulturní revoluci. (Měli skvělé jídlo, ale české pivo nenalévali.)

Sovětská ambasáda a prosovětský režim v Praze z těchto aktivit přirozeně příliš nadšeny nebyly. Vzpomínám si, jak jsem byl popotahován kvůli tomu, co jsem o setkáních na čínské ambasádě napsal pro tehdejší studentský časopis Ekonom.

Když přišla srpnová invaze, Číňané byli u vytržení. Důvodem bylo to, že vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa a násilné umlčení Pražského jara v srpnu 1968 v podstatě potvrdily základní ideologické pilíře jejich propagandy. Podle nich totiž Kreml a jeho vládci („novodobí carové“) ve východní Evropě sledovali svou vlastní „nacionálně šovinistickou, velmocenskou a hegemonní“ politiku. A Číňané měli i další obavu. Báli se, že příště by na řadě mohli být třeba právě oni.  

Johnson invazi přešel. Sovětský velvyslanec byl v šoku

V týdnech, které následovaly, byl vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v Pekingu odsuzován mnohem ostřejšími výrazy než ve Washingtonu. Americký prezident Lyndon Johnson tehdy doslova šokoval sovětského velvyslance Anatolije Dobrynina tím, že násilí v Praze doslova ignoroval.  

Johnson totiž doufal v setkání se sovětským premiérem Alexejem Kosyginem v Leningradě a v dohodu SALT týkající se kontroly nad jadernými zbraněmi.