„Konrád Henlein byl svého času tělocvikář a poté nejvyšší muž Sudetoněmecké strany. Za války tu ale nehrál roli, o které jistě ve svých představách snil. Měl totiž českou matku, rozenou Dvořáčkovou, což s nacistickými teoriemi o čistém němectví příliš neladilo. Proto se taky nejvýše postaveným Němcem sudetského původu v pozdějším Protektorátu Čechy a Morava stal Henleinův někdejší zástupce Karl Hermann Frank, kdysi německý knihkupec v Lokti,“ vypráví historický publicista Zdeněk Čech. „Hitlerovo nepřátelství k Čechům a Polákům bylo takřka hmatatelné a projevovalo se i v takových detailech, jako byl národnostní původ přesvědčeného nacisty Henleina.“
Sjezd plný nenávisti
Poslední parlamentní volby se v první republice konaly roku 1935. Co do počtu získaných hlasů v nich zvítězila Sudetoněmecká strana (SdP). Získala osmdesát procent volební přízně v tehdejší početné německé menšině v Československu. Na vítězství a na pokřik v opozici to stačilo. Druhá nejsilnější německá strana u nás, tedy německá sociální demokracie, byla tehdy oproti SdP už opravdu nevýrazná. Navíc „sudeťáci“ postupem času pohltili další německé strany – sociální demokraty nikdy – a měli nakonec v třísetčlenném československém parlamentu pětapadesát poslanců. I přes své úspěchy nebyli ovšem ani zdaleka tak silní, že by mohl Konrád Henlein přemýšlet o křesle premiéra.
Klíčová konzultace Henleina s Hitlerem proběhla na konci března 1938 v Berlíně. Celá jejich politika spočívala pak v kladení dalších a dalších sudeťáckých požadavků, z nichž některým stát hodný toho názvu vyhovět prostě nemohl. Sjezd Sudetoněmecké strany v Karlových Varech se konal 23. až 24. dubna 1938. Byl podle všech svědectví plný řevu a nenávisti. Rozdmýchaný nacionalismus snil o anšlusu, podobném, k jakému předchozí měsíc došlo v Rakousku, kam prostě vstoupila německá branná moc a zrušila v Evropě jeden stát. Bylo tu samostatné Rakousko, a není ho už... Je tady stále ještě die Tschechoslowakei, ale brzy...
Henlein se vytasil s požadavky, které pak jednání sjezdu formulovalo v osmi bodech. Nejvýraznější z nich byly: „Vymezení a uznání uzavřeného sudetoněmeckého území; vybudování německé samosprávy ve všech oborech veřejného života; úplná svoboda přiznání k německému světovému názoru.“ Jasné a drzé vydírání se tu lépe, tu hůře halilo do práva národů na sebeurčení, což je velice pružný, doslova gumový pojem, pokud ho někdo chce zneužít. S právem Čechoslováků na sebeurčení vznikla v říjnu 1918 ČSR, právo na sebeurčení sudetských Němců mělo dvacet let poté tuto republiku ničit.
„Podle karlovarských požadavků měly na území Československa vzniknout dvě plus minus oddělené oblasti, jedna demokratická a druhá nacistická. Což jaksi připomíná vizi z psychiatrické léčebny. No a potom sem ‚politicky korektní‘ Britové poslali lorda Waltera Runcimana, aby všechno posoudil a aby o problémech středoevropských domorodců přinesl Londýnu zprávu anglického gentlemana. Jak to dopadlo, všichni víme. Republika byla ponížena, dílem ‚rozebrána‘, dílem rozvrácena a podmaněna. A Říšskou župu Sudety dostal jako své ‚léno‘ Konrád Henlein,“ připomíná tehdejší smutnou dobu Zdeněk Čech.
Vina Němců, vina Čechů
V roce 1918 vzniklo na troskách Rakouska-Uherska Československo a ve své západní části logicky přejalo historické hranice zemí Koruny české. Hranice, které ani dříve za Habsburků nikdo soudný nezpochybňoval. Je ovšem historický fakt, že v německy mluvícím českém pohraničí se moci tenkrát rychle chopil německo-rakouský separatismus a že ty oblasti pak obsadilo československé vojsko. Střílelo se při tom občas a byli padlí i ranění. Mohla však republika vydat část svého území Německu a Rakousku, mocnostem poraženým ve světové válce, která teď na podzim 1918 právě skončila? Vítězní spojenci by se pak na Prahu dívali jako na město bláznů...
Choval se ovšem později československý stát ke svým německy mluvícím občanům diskriminačně a bez porozumění? „Němci tu měli vlastní školství, včetně vysokých škol jako vcelku proslulé Německé univerzity v Praze. Měli vlastní kulturu, tisk, politické strany, z nichž někteří lídři zasedali v československých vládách. Například Ludwig Czech nebo Franz Spina. Burianovy veselohry se mnohdy točily jak v česky, tak v německy mluvené verzi. Němci u nás hráli i vlastní fotbalovou ligu, ze které se postupovalo do té nejvyšší, celostátní, kde spolu se Spartou a Slavií kopával i silný německý klub z Teplic. Podmínky pro dlouhodobé soužití tu bezesporu byly, ovšem Hitlerův nástup s pohledem upřeným za hranice to změnil,“ podotýká autor tetralogie Drsný střed Evropy Zdeněk Čech s tím, že kdyby demokratická Evropa vystoupila tenkrát energicky jako celek, Německo by nikdy žádnou válku rozpoutat nemohlo.
„Nemyslím si taky, že je pro Čechy zdravé přemýšlet donekonečna o vině, kterou neseme za poválečný osud našich Němců a za jejich odsun. Hledat zásadní vinu u nás a nikde jinde je přece nesmysl. Havel se sice sudetským Němcům za odsun omluvil, ale byly v tom bezpochyby i jeho soukromé aktivity. Dějiny prostě běží jako příliv a odliv, tlak a protitlak. Většina Němců tu byla proti vzniku samostatného Československa. Češi za druhé světové války zažili německou okupaci – šest hrozných let plných strachu. Z pouličních tlampačů slyšeli záplavu jmen lidí odsouzených k smrti. Esesáci a členové Hitlerjugend vraždili Čechy tady v Praze ještě šestého května 1945. Nelze se divit, že Češi pak občas reagovali drasticky. Ostatně všude přece najdete sadisty a magory,“ vysvětluje bývalý novinář Zdeněk Čech a dodává: „Byli mezi námi a byli samozřejmě i mezi Němci. A tam měli navíc oporu v Hitlerově šíleném režimu. Přičemž zrovna Čechy a s nimi i Poláky Hitler nesnášel. Nevěřil nám. Na rozdíl od jiných národů nechtěl v SS žádné české dobrovolníky, přestože své esesácké divize měli třeba i bosenští muslimové, Albánci nebo Ukrajinci. Kdyby vyhrál válku, Čechy by germanizoval. Kdo by kladl odpor, tak by buď zemřel, anebo skončil na Sibiři.“
V nakladatelství Daranus, jehož je Zdeněk Čech spolumajitelem, právě vyšla kniha Případ Kramný – Všechno je jinak. Žádejte ji u svých knihkupců anebo objednávejte na internetové adrese www.daranus.cz
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
