Po zboření hotelu Praha je teď na řadě dokonce proslulý InterContinental!

31.08.2021 19:39 | Rozhovor

Komunistická architektura dnes nikoho nezajímá a stát ji nechává developerům na pospas! Architektura a život se časem mění, ale zdá se, jako by památková péče by u nás často ani neexistovala. Spisovatel, cestovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý upozorňuje na množství památek, které ničí developeři, nebo také na „komunistickou architekturu“, kterou žádný zákon nechrání a málokdo o ni dnes jeví zájem! Po Hotelu Praha, který zakoupil a nechal zbořit nedávno zesnulý Petr Kellner, je teď na řadě dokonce i proslulý hotel InterContinental!

Po zboření hotelu Praha je teď na řadě dokonce proslulý InterContinental!
Foto: repro Google Maps, BR
Popisek: Hotel Intercontinental

Noví majitelé InterContinentalu získali územní rozhodnutí pro projekt úprav jeho okolí včetně novostavby na piazzettě pojmenované po Miloši Formanovi. Kontroverzní třípatrovou stavbu přitom už dlouho striktně odmítají někteří místní obyvatelé, politici i Česká komora architektů.

Ano, InterContinental budí pochopitelně teď obrovské emoce...

Předpokládám, že o této stavbě slyšeli i mimopražští. Jde o vůbec první mezinárodní pětihvězdičkový hotel v ČSSR, vznikl v letech 1968-1974 a podílely se na něm hned tři architektonické kolektivy (to také není obvyklé). Nejen podle mého názoru je tato budova významnou novostavbou – tím spíš, že výsledný návrh architektů Karla Filsaka, Karla Bubeníčka a Jaroslava Ševce nelze jednoznačně klasifikovat jako brutalistní.

Na interiérech se podílela tuzemská umělecká elita: zmínit lze tvarované lustry Reného Roubíčka, svítidla Huga Demartiniho či monumentální plátna Františka Ronovského.

Hotel musel splňovat nejvyšší standardy. V roce 1979 například pro zajímavost jako vůbec první československý hotel zavedl vlastní televizní program v několika světových jazycích.

Intercontinental každopádně představuje stavbu vymykající se obecnému trendu, což by mělo vést k památkové ochraně. Ministerstvo kultury ovšem nedávno řeklo své jednoznačné„NE“!

Co to může pro InterContinental znamenat?

To se teprve uvidí, ačkoli některé cenné prvky a partie interiéru už byly v rámci rekonstrukce zničeny. V této souvislosti bych rád zdůraznil, že naprosto chápu její nutnost – hotel jsem navštívil vícekrát a doslova po ní volal. Stejně tak zcela rozumím tomu, že noví majitelé chtějí zhodnotit svou investici a vydělávat na hotelu a jeho okolí, to je legitimní a přirozené. Jen by tomu měly být vymezeny hranice – nejen s ohledem na samotnou stavbu, ale i její okolí. Po roce 1989 vystřídal hotel hned několik majitelů a v pozdních devadesátých letech prošel několika přestavbami, kdy většina dobového vybavení uvnitř definitivně zmizela.

Největší emoce ale vzbuzuje plánovaný návrh úprav přilehlé piazetty, nedávno pojmenované náměstí Miloše Formana. A v jejich rámci projekt třípatrové prosklené novostavby.

Ano, mnohé hlasy ho kritizují – a patří k nim i ten můj. Svůj nesouhlas vyjádřila rovněž Česká komora architektů. Investor považuje piazettu za pouhou proluku, zatímco jde (i formálně) o náměstí, které by nemělo být takto zastavěno. Nemluvě o tom, že se novostavba nehodí k tzv. učitelským domům, které vznikly mezi léty 1919 a 1921 podle návrhu Otakara Novotného a představují hodnotný kubistický počin. Je třeba říct, že Hotel InterContinental, vzniklý za socialismu (pro někoho „temného“), příkladně respektoval své okolí.

Téměř pět dekád hostil politiky, mezinárodní celebrity i byznysmany, kteří za pohlednicový výhled z prezidentského apartmá pražského Intercontinentalu platili téměř sto tisíc korun za noc.

Ale jak vypadá nyní, respektive, co z něj ještě zbývá?

Po pěti měsících práce vidíme nad vltavským nábřežím už pouhý ohlodaný skelet a mezi nosnými sloupy samotný hotel. Je to hodně smutný pohled.

To mě přivádí k otázce: Jak dopadá srovnání památkové péče komunistického a současného režimu? Který z nich si památek vážil víc?

Polistopadový režim ve srovnání se socialismem z toho vychází na první pohled příznivě. Ale to je jenom zdání.

Určitě si pamatujete šedivé, opadané fasády historických objektů, na což jsme před rokem 1989 mohli běžně narážet. Docházelo i k barbarským demolicím – jde třeba o zámek v Mimoni nebo v Praze o nádraží na Těšnově (a z méně známých příkladů například o likvidaci pozůstatků historických Vysočan).

Jenže pozor: ne zcela lichotivě v tomto ohledu vychází nejen Rakousko-Uhersko, kdy pražské památky neblaze zasáhla tzv. velká asanace, ale také opěvovaná první republika (zde bych uvedl např. demolici jezuitského letohrádku na Smíchově – u nájezdu na Jiráskův most)… a o dnešní době ani nemluvě. V případě státních či obecních počinů se obvykle argumentuje veřejným zájmem. Netvrdím, že v případě těchto a dalších demolic neexistoval; jenže i tak mohly být hodnotné památky zachovány – kdyby se tedy chtělo. A dnes k jejich zkáze přispívá i další tlak, který před Listopadem prakticky neexistoval.

A tento tlak vytvářejí developeři, kterým pozůstatky minulosti logicky překážejí, a proto se často dopouštějí téměř neomluvitelných zvěrstev. Můžeme uvést příklady?

Samozřejmě. Myslím, že klidně postačí pár těch pražských, o kterých s Otomarem Dvořákem píšeme v trilogii Utajené hrady a zámky:

V současnosti například probíhá výstavba komerčního a rezidenčního komplexu v areálu bývalého Nuselského pivovaru. To nejcennější snad zůstane zachováno. Jiné cenné prvky – např. sýpka či dokonce unikátní dřevěné boudy tzv. Koliby, jedné z ozdob naší veleúspěšné účasti na světové výstavě Expo ´67 – byly bezohledně zlikvidovány.

Další příklad: Zámeček na Cikánce či Vila Moskva (pomezí Radotína a Zadní Kopaniny) byl sice zchátralý, ale dotvářel půvab této osady. Zahraniční majitel ho nemilosrdně zbořil, prý slíbil postavit repliku… a výsledek je ten, že v reálu tu dnes máme naddimenzovaný kolos, který podle mě vůbec nerespektuje okolí a místní měřítka.

A můžu pokračovat. Ze středověkého a ranně novověkého Podviní u Rokytky přežil jediný sloup, ukrytý v rezidenčním komplexu. Ten mohl zabrat celou plochu poté, co zbytky historických budov vyhořely začátkem tisíciletí – „v ten správný čas“ pro výstavbu (vina byla tehdy připsána bezdomovcům). Možná si ještě vzpomenete na stejnou katastrofu, která v roce 2000 postihla Vinohradský pivovar, z nějž měly být zachovány některé konstrukce včetně trámů… Ale kdepak!

Zámečky Vokovice a Veleslavín sice z povrchu zemského nezmizely, ale jsou bezohledně tísněny novou výstavbou. To samé se pravděpodobně chystá v případě unikátní tvrze v Kralovicích. A na pováženou je stav unikátního pásu barokních usedlostí kolem Patočkovy ulice. Pravda, Šlajferka a Kajetánka září novotou. Ovšem unikátní kaple Panny Marie Altöttinské, součást areálu druhé jmenované usedlosti, nemá vyhráno - a zde mohu říct, že se k této katolické památce komunisté chovali lépe než polistopadoví úředníci, ačkoli ani prvně jmenovaní nedotáhli rekonstrukci do konce!

Stejně jako příběh Petynky, který je dosti výmluvný: nechybí v něm nesplněné sliby a veřejné peníze, které nebyly použity k účelu, pro něž byly čerpány.

A doslova odstrašujícím příkladem je Císařský mlýn. Tento manýristický skvost u Vltavy je z podstatné části nenávratně ztracen, protože developerovi šli na ruku úředníci – podle mého názoru buď nekompetentní, nebo zkorumpovaní. Pak to dopadá tak, že místo originální památky máme „něco“, co se tváří jako replika. Člověk ale musí hodně přimhouřit oči a napnout fantazii, aby v ní viděl původní stavbu.

Takových nešťastných či rádoby šťastných konců jen nejen v Praze, ale po celé republice dlouhá řada, a všímavý čtenář-poutník jistě ví o dalších.

Dobrá, příkladů je více než dost, proč tedy nezasáhne Národní památkový ústav? Na co ho potom máme?

Pravda je, že na mnohé ze zanikajících či ohrožených památek nebyla vyhlášena památková ochrana (a InterContinental je jen jedním z mnoha příkladů). Ovšem to je další zajímavá otázka – a pro osud jednotlivých objektů dokonce otázka zásadní: kdy je a kdy není vyhlášena. Se zvláštními případy se člověk setkává často. Uvedu jen jeden, na který jsem narazil při přípravě knihy Krajinou Karla IV., kterou jsme nedávno napsali s Otomarem Dvořákem.

Anketa

Je dobře, že se děti ve školách budou znovu testovat na covid-19?

29%
67%
hlasovalo: 3805 lidí
Ve Vítězné ulici stojí několik památkově chráněných klasicistních domů. Ve dvoře jednoho z nich jsem objevil přibližně o půlstoletí starší pavlačové křídlo – nádherný pozůstatek starší zástavby. Překvapivé je, že okolní zástavba chráněna je (a jde o domy, které v dané lokalitě nejsou ojedinělé), zatímco tento objekt, v místě nevšední a možná jen šťastnou shodou okolností zachovalý, nikoli. Dozvěděl jsem se, že snad patří zahraničnímu vlastníku, který má k historii pozitivní vztah a křídlo zachová nebo možná i zrenovuje. Avšak kdyby tomu tak nebylo, mohl by je klidně zbořit.

Napsal jsem v této záležitosti zdvořilý dotaz, respektive podnět Národnímu památkovému ústavu. Předpokládám, že nebudete tak naivní, abyste se mě ptal, zda byla památková ochrana vyhlášena nebo zda mi alespoň odpověděli.

Při znalosti tuzemské byrokracie se skutečně ptát nemusím. Takže výsledek – nula. Máme vůbec důvod jenom nekritizovat, ale i chválit?

Ale ano. I developeři se občas chovají k památkám zodpovědně.

Základem je pro mě to, že umožní archeologický průzkum staveniště, než začnou s výstavbou. Jako pozitivní příklad bych zmínil areál Masaryčky nebo mého milovaného Jinonického dvora (zde šel investor ve své vstřícnosti ještě dál a kvůli objevu unikátního středověkého mostu částečně přepracoval projekt).

Stejně tak nechci kritizovat snahu o maximalizaci zisku, to je přirozené chování v obchodním prostředí. Ale pokud jde o zachování historických hodnot, má nastoupit stát nebo místní samospráva, aby tomu stanovila mantinely. Což se ovšem dost často neděje!

Pokud vím, trpí tím často i architektura 20. století. „Komunistické baráky“, jak jsou mnohými často nazývány, se většinou ochrany nedočkají, přestože by si to jednoznačně zasloužily. Jak je to možné?

Jde především o brutalismus, který je – mám-li použít podobného slova – brutálně likvidován. Ale nejen o něj.

Velmi známým případem poválečné architektury, která zanikla demolicí, jsou budovy Transgasu nad Národním muzeem – z mého pohledu nádherné; a snad i ten, komu se nelíbily, musí uznat, že esteticky výrazně převyšovaly okolní zástavbu. A mohl bych jmenovat dál: ústředna v Dejvicích, Hotel Praha, liberecký obchodní dům Ještěd… Obavy vzbuzuje osud vily manželů Machoninových (mimochodem skvělých brutalistních architektů) na Hřebenkách vedle zchátralého Hotelu Vaníček. Vila patří paní Ivaně Tykačové – a její manžel Pavel už svůj vztah k odkazu minulosti výmluvně ukázal demolicí jiného hodnotného domu v Praze 10.

Vyděsilo mě, když jsem před pár lety z úst jedné „odpovědné“ osoby slyšel, že zánik takovýchto objektů je sice možná škoda, ale „nedá se nic dělat, protože se spoustě lidí nelíbí“. Až se tedy „vypořádáme“ s pro někoho neoblíbeným brutalismem, přijde asi na řadu sorela, funkcionalismus, kubismus… Ty se přece taky spoustě lidí nelíbí, tak proč by měly zabírat místo nákupním centrům, administrativním budovám či rezidenčním komplexům?

Člověk si pak klade otázku: „Co nám, milovníkům architektury, zboří příště?“

Uznávám, že zejména pro soukromé vlastníky je to lidově řečeno kříž, vlastnit objekt pod památkovou ochranou. Většina z nich dělá, co jim síly a finanční možnosti dovolí, a má můj obdiv. Platí to jak pro jednotlivce, tak pro firmy či instituce.

Rád vyjmenuji několik pražských příkladů náležité péče a více či méně zdařilé – ale podle mého názoru vždy poctivě zamýšlené – rekonstrukce ať už státních, nebo obecních či soukromých areálů: zámečky a usedlosti Krejcárek, Motol, Kolčavka, Ctěnice, Dolní Krč, Jenerálka, Chvaly a Křovinovo náměstí v Horních Počernicích, dále Chodovská vodní tvrz, Stará pošta v Běchovicích, statek Chaby, Starý mlýn v Uhříněvsi…

Aby si snad někdo nemyslel, že jsem proti transformaci památek na rezidenční projekty: líbí se mi znovuzrození nejen zmiňovaného Jinonického dvora, ale také Hájčího dvora.

Snad se časem dostane i na Brandejsův statek v Suchdole (věřím, že Praha, městská část a Česká zemědělská univerzita udělají vše pro záchranu tohoto málo známého zámečku) a na tři zámky v katastru obce Zdiby: kromě stejnojmenného (jehož soukromý majitel se příkladně snaží) také na zanedbaný v Přemyšlení a ostudně zchátralý v Brnkách (ale i tomu se snad blýská na lepší časy).

Když jste hovořil o té zchátralosti, čeho se to konkrétně týká?

Například Národní muzeum dlouhodobě zanedbává zámek v Kunraticích, který mu patří. Stav zámku i okolního parku je pro tuto státní instituci mizernou vizitkou!

Stále se také nedaří najít smysluplné – a hlavně dlouhodobé – využití pro chátrající Dominikánský dvůr v Braníku.

Do tajemného mlčení se ponořil zámek v Praze-Sedlci, stejně jako jeho italský majitel. Věřím, že objekt neodejde do historie stejně jako další zdejší pozoruhodnost, obří železobetonový chobotnatec – restaurační zařízení U Slona.

A nakonec dva velesmutné „pomníky nezájmu“: zámek v Petrovicích žaluje na své soukromé majitele. Musím pochválit městskou část – nevím, jak nyní, ale v minulém volebním období zachraňovala z vlastních peněz, co se dalo, aby zámek nepodlehl úplné zkáze. Jeden čelný památkář k tomu téměř plačtivě dodával, jaká je škoda, že paní majitelka nechává panské sídlo chátrat, nepřebírá poštu… Ovšem akce žádná. Pláč ani „na tom správném hrobě“ nic nezachrání.

A druhým je zámeček v Čertousích. Jeho zoufalý stav je v kontrastu s tím, jak okázale byl opraven přilehlý dvůr. Zaznamenal jsem neoficiální informaci, že se majitel s památkáři „nějak dohodl“, že se bude o zámeček alespoň minimálně starat, aby nespadl. Tohle „minimum“ si nastavil hodně nízko…

Napadá mě, co by tomu řekl vynikající hospodář a vždy dbalý panovník Karel IV. – sedmisté páté výročí jeho narození jsme si nedávno připomínali –, který právě Čertousy spolu s dalšími obcemi věnoval Pražské univerzitě. Neřádnému majiteli by to, co předvádí dnes, určitě jen tak neprominul.

Neprošlo by to ani v jiných historických obdobích, nejen za Otce vlasti: pracuji teď na knize Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany. Zaujal mě dekret Ferdinanda II., který mimo jiné stanovoval, že pokud se někdo v poměrně krátké době nevrátí do své nemovitosti (jinými slovy: nezastaví její chátrání a nezačne ji znovu užívat a udržovat), bude mu konfiskována. Toto nařízení platilo v divokých dobách třicetileté války. Proč by nemohlo platit dnes, kdy překážky toho, aby se člověk staral o svůj majetek, nejsou tak velké jako tehdy?

Ale tu a tam se přece jen něco podaří. Na závěr tedy ještě zmíním dva obnovené – a unikátní a nádherné – areály, spjaté s Karlem IV. a jeho rodem (a také abychom zcela neopominuli Moravu): Pustiměř a Veveří.

Rozhovor pro ParlamentníListy.cz vedl Tomáš Procházka.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

Předpokládané složení nové vlády:

předseda vlády: Petr Fiala (ODS), ministr vnitra: Vít Rakušan (STAN), ministr pro místní rozvoj a digitalizaci: Ivan Bartoš (Piráti), ministr zemědělství: Zdeněk Nekula (KDU-ČSL), ministr financí: Zbyněk Stanjura (ODS), ministr zdravotnictví: Vlastimil Válek (TOP09), ministr školství: Petr Gazdík (STAN), ministr práce a sociálních věcí: Marian Jurečka (KDU-ČSL), ministryně obrany: Jana Černochová (ODS), ministr spravedlnosti: Pavel Blažek (ODS), ministr průmyslu a obchodu: Josef Sikela (BPP), ministr dopravy: Martin Kupka (ODS), ministr zahraničí: Jan Lipavský (Piráti), ministr životního prostředí: Anna Hubáčková (BPP), ministr kultury: Martin Baxa (ODS), ministr pro evropské záležitosti: Mikuláš Bek (BPP), ministr pro legislativu: Michal Šalomoun (BPP), ministryně pro vědu a výzkum: Helena Langšádlová (TOP09).

reklama

autor: .

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Pojďte vyhnat babičku, co prodává ozdoby!” Pořádá vánoční trhy. Má to vymyšlené

15:41 „Pojďte vyhnat babičku, co prodává ozdoby!” Pořádá vánoční trhy. Má to vymyšlené

Vánoční trhy bez podmínek navzdory vládnímu zákazu a proti diskriminaci malých podnikatelů. Jiří Jan…