V úvodu Václav Cílek vymezil jeden okruh diskuzních témat jako hledání smyslu státních symbolů a hledání identity. Vyšel přitom z dění kolem výročí založení Československa a udělování letošních státních vyznamenání. Upozornil na to, že je pozoruhodné, že v debatách zaznamenal, že mnohem větším tématem než zásluhy a práce vyznamenaných je akcentováno to, zda ocenění přijmou nebo nepřijmou z rukou Miloše Zemana. Zastavil se také u celkové situace kolem Jiřího Bradyho a konstatoval, že „jedna šaškárna byla kolem toho, že pan Brady nedostal vyznamenání, druhá šaškárna je, že jich dostal příliš“, a že se stal loutkou mezi znesvářenými stranami. Taková polarizace ale není podle Cílka českým specifikem a něco podobného můžeme pozorovat v předvolební kampani v USA.
Petr Robejšek uvedl, že pokud jde o jeho vlastní ocenění, nikdy pro něj nebylo otázkou volby, zda vyznamenání z rukou prezidenta přijme nebo ne. „Národy přežívají díky svým institucím a do těch institucí lidé přicházejí a odcházejí z nich, ale ta instituce je každému, kdo se k národu počítá, svatá,“ řekl Robejšek a dodal, že vyznamenání vnímal jako velkou poctu a ocenění snahy za čtvrtstoletí práce, kterou by popsal jako „snahu zachraňovat mozky před mainstreamovým myšlením“. Z reakcí lidí, kteří mu po vyznamenání píší, Robejšek vidí, že tato snaha má výsledky. Uvedl také, že politika je pro něj dnes všudypřítomná, a dění kolem 28. října v Česku vnímá jako malý experiment pozorovaný „in vitro“. „Je to ukázka toho, jak se lidé v politickém ringu chovají, přičemž velmi přesně vnímám, co bylo za chováním jednotlivých aktérů skryto,“ řekl Petr Robejšek. V jednání Hradu vidí prosazování prezidentových zájmů, na tom ale není podle Robejška nic zavrženíhodného, protože i prezidenti Klaus a Havel sledovali své zájmy, když udělovali vyznamenání. „Pro mě to byla pěkná studie, ale v první řadě velká pocta, protože přišla z instituce, která je tisíciletá, a zrovna tak je to pocta proto, že její echo přišlo z nitra tohoto národa,“ uvedl Petr Robejšek.
Fotogalerie: - Státní vyznamenání od prezidenta
Největší výzvou je rostoucí chaos
Dalším tématem byla otázka bezpečí. Podle Robejška je to jeden z klíčových problémů současnosti i budoucnosti, přičemž úlohou politiků bude společnost spojovat k řešení toho, co znamená největší výzvu – rostoucí chaos. „Představte si, když se v bytě tři, šest nebo třeba osmnáct dní neuklidí. Váš svět se rozkládá a stává se nevhodným pro život. Když tento stav převedeme na situaci národů a zapojíme spoustu rušivých vlivů, národy jsou pak vystaveny spoustě nebezpečí, o nichž vědí a ještě většímu množství nebezpečí, o nichž nevědí,“ přiblížil představu chaosu Petr Robejšek.
Lidé se přitom nemohou spolehnout na elity, protože ty hájí jen své bezprostřední zájmy – politická elita udržení moci, ekonomická elita krátkodobý profit. K tomu navíc podle politologa přistupuje fenomén entropie, kdy se systémy rozpadají z přirozených důvodů. „Když se staráme o nedůležité věci, tudíž o špatné věci a špatně, zvyšujeme entropii. A to jsme ještě stále na úrovni, kdy se ještě ani nebojuje. Armády ale v určitém okamžiku do toho procesu vstupují a problémy z civilního rozměru dostávají rozměr vojenský,“ uvedl Petr Robejšek. Příkladem takového problému je současná migrace, s níž si západní společnosti nevědí rady a přechází to do například zástupných válek.
V souvislosti s globálními riziky kritizoval i českou politickou kulturu. „Politická a mediální elita dnes nemá na práci nic jiného než si vyřizovat účty, prezident si hraje svoje hry, a mezitím se kolem možná rozehrává něco mnohem většího, a tím je zásadní rivalita, která začíná být virulentní v bezpečnostně politickém rozměru mezi Ruskem a USA. V tomto světle jsou naše hrátky naprosto směšné,“ konstatoval Petr Robejšek. „Ne, že bychom mohli něco příliš dělat, kdybychom ty hrátky nehráli, ale aspoň bychom se mohli na tyto věci soustředit a snažit se udělat něco z toho mála, co může malý národ udělat, tedy hledat svou jednotu a nerozpolcovat se,“ varoval politolog.
Popsat věci takové, jaké jsou
Václav Cílek se věnoval pojmu resilience, kterou vnímá jako schopnost přežívat v široké škále podmínek. Od 90. let se o resilienci mluví v souvislosti s globálním oteplováním a v poslední době je resilience vnímána jako jedna z aktivit současné společnosti. „Resilience se začíná zpracovávat pro různé oblasti lidské činnosti – na úrovni národní resilience v tom smyslu, že víme, kdo jsme a kým bychom chtěli být. Pro začátek stačí i vágní představa, že jsme Češi a Moravané a že chceme žít ve slušném a čistém státu. Pokračuje to vzděláváním, kde jde zejména o kritické myšlení. Kritické myšlení se totiž jednak vytrácí, jednak je stále složitější právě pro mnohost různých zdrojů a pro mnohost klamavých manipulací,“ uvedl Václav Cílek. Resilience podle něj pokračuje ke zdrojům energie, vody, ... Další typy resilience se týkají obrany; Cílek upozornil, že v současnosti nejsme schopni ochránit vlastní hranice.
Podle Petra Robejška je velký problém v tom, že nepřesně definujeme věci a nepřesné definice jsou příčinou chaosu. Politolog tezi doplnil porovnáním pojmů efektivity a eficience, které se zaměňují, Eficience je vztažená jen k ekonomice, je to snaha dosáhnout cíle co nejlevněji, vedle toho efektivita preferuje dosažení cíle a náklady jsou druhořadé. „Tragédie doby příznačná pro moderní západní civilizace, a tedy i pro nás, je v tom, že jsme do té míry ekonomizovaní, že se snažíme úplně všechno dělat co nejlevnější – kulturu, školství, studium nebo třeba citované vědecké texty, které vyrábíme jen proto, abychom byli citováni, ale pro společnost jsou irelevantní. Ve skutečnosti by mělo jít o efektivitu – tedy přestat ve všech ohledech jen počítat, ale místo toho přemýšlet, co je účelné. A když zjistíme, že někde chybějí peníze, logicky si říct, že pokud budeme vše dělat eficientně, nevyjde nic a kopeme si vlastní hrob,“ uvedl Robejšek, podle nějž je důležité se soustředit na několik klíčových témat a do nich investovat, a získat tak šanci stabilizovat systém. Příkladem je třeba komplex problémů kolem migrace v Evropě, kde klíčová je ochrana hranic. „Nejde o to věci pojmenovat tak, jak bychom si je přáli vidět a aby vypadaly hezky, ale snažit se je popsat takové, jaké jsou, smířit se s tím, že vizionářské cíle nejsou dosažitelné a najít úroveň, která je dosažitelná,“ řekl v Brně Petr Robejšek.
- Další reportáže ČTĚTE ZDE
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Daniel
