V úvodu Václav Cílek vymezil jeden okruh diskuzních témat jako hledání smyslu státních symbolů a hledání identity. Vyšel přitom z dění kolem výročí založení Československa a udělování letošních státních vyznamenání. Upozornil na to, že je pozoruhodné, že v debatách zaznamenal, že mnohem větším tématem než zásluhy a práce vyznamenaných je akcentováno to, zda ocenění přijmou nebo nepřijmou z rukou Miloše Zemana. Zastavil se také u celkové situace kolem Jiřího Bradyho a konstatoval, že „jedna šaškárna byla kolem toho, že pan Brady nedostal vyznamenání, druhá šaškárna je, že jich dostal příliš“, a že se stal loutkou mezi znesvářenými stranami. Taková polarizace ale není podle Cílka českým specifikem a něco podobného můžeme pozorovat v předvolební kampani v USA.

Petr Robejšek uvedl, že pokud jde o jeho vlastní ocenění, nikdy pro něj nebylo otázkou volby, zda vyznamenání z rukou prezidenta přijme nebo ne. „Národy přežívají díky svým institucím a do těch institucí lidé přicházejí a odcházejí z nich, ale ta instituce je každému, kdo se k národu počítá, svatá,“ řekl Robejšek a dodal, že vyznamenání vnímal jako velkou poctu a ocenění snahy za čtvrtstoletí práce, kterou by popsal jako „snahu zachraňovat mozky před mainstreamovým myšlením“. Z reakcí lidí, kteří mu po vyznamenání píší, Robejšek vidí, že tato snaha má výsledky. Uvedl také, že politika je pro něj dnes všudypřítomná, a dění kolem 28. října v Česku vnímá jako malý experiment pozorovaný „in vitro“. „Je to ukázka toho, jak se lidé v politickém ringu chovají, přičemž velmi přesně vnímám, co bylo za chováním jednotlivých aktérů skryto,“ řekl Petr Robejšek. V jednání Hradu vidí prosazování prezidentových zájmů, na tom ale není podle Robejška nic zavrženíhodného, protože i prezidenti Klaus a Havel sledovali své zájmy, když udělovali vyznamenání. „Pro mě to byla pěkná studie, ale v první řadě velká pocta, protože přišla z instituce, která je tisíciletá, a zrovna tak je to pocta proto, že její echo přišlo z nitra tohoto národa,“ uvedl Petr Robejšek.

Největší výzvou je rostoucí chaos

Dalším tématem byla otázka bezpečí. Podle Robejška je to jeden z klíčových problémů současnosti i budoucnosti, přičemž úlohou politiků bude společnost spojovat k řešení toho, co znamená největší výzvu – rostoucí chaos. „Představte si, když se v bytě tři, šest nebo třeba osmnáct dní neuklidí. Váš svět se rozkládá a stává se nevhodným pro život. Když tento stav převedeme na situaci národů a zapojíme spoustu rušivých vlivů, národy jsou pak vystaveny spoustě nebezpečí, o nichž vědí a ještě většímu množství nebezpečí, o nichž nevědí,“ přiblížil představu chaosu Petr Robejšek.

Lidé se přitom nemohou spolehnout na elity, protože ty hájí jen své bezprostřední zájmy – politická elita udržení moci, ekonomická elita krátkodobý profit. K tomu navíc podle politologa přistupuje fenomén entropie, kdy se systémy rozpadají z přirozených důvodů. „Když se staráme o nedůležité věci, tudíž o špatné věci a špatně, zvyšujeme entropii. A to jsme ještě stále na úrovni, kdy se ještě ani nebojuje. Armády ale v určitém okamžiku do toho procesu vstupují a problémy z civilního rozměru dostávají rozměr vojenský,“ uvedl Petr Robejšek. Příkladem takového problému je současná migrace, s níž si západní společnosti nevědí rady a přechází to do například zástupných válek.

V souvislosti s globálními riziky kritizoval i českou politickou kulturu. „Politická a mediální elita dnes nemá na práci nic jiného než si vyřizovat účty, prezident si hraje svoje hry, a mezitím se kolem možná rozehrává něco mnohem většího, a tím je zásadní rivalita, která začíná být virulentní v bezpečnostně politickém rozměru mezi Ruskem a USA. V tomto světle jsou naše hrátky naprosto směšné,“ konstatoval Petr Robejšek. „Ne, že bychom mohli něco příliš dělat, kdybychom ty hrátky nehráli, ale aspoň bychom se mohli na tyto věci soustředit a snažit se udělat něco z toho mála, co může malý národ udělat, tedy hledat svou jednotu a nerozpolcovat se,“ varoval politolog.