V úvodu Václav Cílek vymezil jeden okruh diskuzních témat jako hledání smyslu státních symbolů a hledání identity. Vyšel přitom z dění kolem výročí založení Československa a udělování letošních státních vyznamenání. Upozornil na to, že je pozoruhodné, že v debatách zaznamenal, že mnohem větším tématem než zásluhy a práce vyznamenaných je akcentováno to, zda ocenění přijmou nebo nepřijmou z rukou Miloše Zemana. Zastavil se také u celkové situace kolem Jiřího Bradyho a konstatoval, že „jedna šaškárna byla kolem toho, že pan Brady nedostal vyznamenání, druhá šaškárna je, že jich dostal příliš“, a že se stal loutkou mezi znesvářenými stranami. Taková polarizace ale není podle Cílka českým specifikem a něco podobného můžeme pozorovat v předvolební kampani v USA.

Petr Robejšek uvedl, že pokud jde o jeho vlastní ocenění, nikdy pro něj nebylo otázkou volby, zda vyznamenání z rukou prezidenta přijme nebo ne. „Národy přežívají díky svým institucím a do těch institucí lidé přicházejí a odcházejí z nich, ale ta instituce je každému, kdo se k národu počítá, svatá,“ řekl Robejšek a dodal, že vyznamenání vnímal jako velkou poctu a ocenění snahy za čtvrtstoletí práce, kterou by popsal jako „snahu zachraňovat mozky před mainstreamovým myšlením“. Z reakcí lidí, kteří mu po vyznamenání píší, Robejšek vidí, že tato snaha má výsledky. Uvedl také, že politika je pro něj dnes všudypřítomná, a dění kolem 28. října v Česku vnímá jako malý experiment pozorovaný „in vitro“. „Je to ukázka toho, jak se lidé v politickém ringu chovají, přičemž velmi přesně vnímám, co bylo za chováním jednotlivých aktérů skryto,“ řekl Petr Robejšek. V jednání Hradu vidí prosazování prezidentových zájmů, na tom ale není podle Robejška nic zavrženíhodného, protože i prezidenti Klaus a Havel sledovali své zájmy, když udělovali vyznamenání. „Pro mě to byla pěkná studie, ale v první řadě velká pocta, protože přišla z instituce, která je tisíciletá, a zrovna tak je to pocta proto, že její echo přišlo z nitra tohoto národa,“ uvedl Petr Robejšek.