Přicházejí nelegálně, nechtějí tu pracovat a my je máme živit? Na anonymní sociální pomoc řízenou byrokracií neslyším, říká rozhodně spisovatel Vondruška

28.08.2016 14:17

HISTORIE A SOUČASNOST OČIMA VLASTIMILA VONDRUŠKY Chce se po nás, abychom byli sociálně solidární s migranty, a to částkami skoro astronomickými. Máme pomáhat lidem, kteří sem přicházejí nelegálně a podle posledních průzkumů renomovaných německých agentur tu nechtějí pracovat, chtějí, abychom je živili. Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška se zamýšlí nad tím, kam mizí křesťanství, solidarita a cit a proč spolu s ním sdílí většina jeho známých pocit, že bychom masám běženců neměli rozdávat ze svého.

Přicházejí nelegálně, nechtějí tu pracovat a my je máme živit? Na anonymní sociální pomoc řízenou byrokracií neslyším, říká rozhodně spisovatel Vondruška
Foto: Hans Štembera
Popisek: Spisovatel a historik Vlastimil Vondruška

Návštěvy státníků jsou divadlem a nám, poddaným, se jen sdělí, že návštěva proběhla v přátelské shodě plné porozumění a státníci hovořili o zásadních problémech světa. Někdy se nám ještě sdělí, co měli k obědu. V médiích se objeví fotografie dvou usměvavých postav, které stojí vedle sebe a optimisticky hledí vpřed. Jediné, co se za poslední desetiletí změnilo, je, že se nedozvíme, kdo všechno se byl za stranu a vládu s odlétajícím státníkem rozloučit.

Státníci na scénu dějin přicházejí a mnozí z ní zase neslavně mizí, ale my, naše děti a vnuci, my zůstáváme. V souvislosti s poslední státní návštěvou u nás se diskutovalo o všem možném a uprchlická krize se skloňovala ve všech možných i nemožných pádech. Údajně jsme kvóty nepřijali. Jenže znáte politiky a úředníky. Kvóty sice oficiálně nepřijmeme, ale solidárně přijmeme zástupy potřebných, pronásledovaných a bědných. Když jsem tuhle větu na jakémsi blogu četl, uvědomil jsem si, jak mé srdce okoralo.

Ne, ani já si nemyslím, že bychom měli masám běženců rozdávat ze svého, jenže nejsem vlastně sobec? Kde je křesťanství, solidarita, cit? Ano, tyhle ideály mizí. Uvařil jsem si šálek kávy a začal přemýšlet, proč to tak vlastně je, protože mé pocity sdílí převážná část těch, které znám. Ale my všichni přece hanební být nemůžeme, co se stalo nebo změnilo, že jsme se změnili i my?

Náš vztah k charitě se formoval v proměnách evropské demokracie

Cesty, jimiž se formoval a měnil náš vztah k charitě, hledejme v proměnách křesťanství a později evropské demokracie. V počátcích křesťanství přispívali všichni členové obce na činnost svého kostela (církve), každý podle svých možností. Největší náklady nesli (dobrovolně) ti nejbohatší, kteří při trapezách hostili chudobné a přitom jim vykládali o poselství evangelií.

Ze zámožnějších členů raně křesťanských obcí se stali správci pokladnic - biskupové. Ti později představovali páteř církevní hierarchie. Změnil se i způsob financování. Dříve přispívali ti nejbohatší, nyní biskupové neplatili nic a vše museli hradit ostatní členové obce. Tenhle původně dobrovolný příspěvek se změnil v povinný poplatek, zvaný desátek. I ten platili členové křesťanských obcí zpočátku celkem ochotně, protože zůstával v obci a sloužil potřebám všech, nejen k provozu kostela, ale i na charitu. Teprve později se stal příjmem nejvyšších prelátů, část si pro sebe uzurpoval papež. Z něj financoval svůj nákladný dvůr, válečná dobrodružství, honosné stavby i své milenky (měli je mnozí). Desátek se stal něčím, co bylo nutno si vynucovat, co se stalo předmětem korupce a politického zápasu.

Protože se peníze z desátků nedostávaly do sféry sociální, začaly ve středověku různé profesní skupiny zakládat bratrstva, která měla pomáhat na základě vzájemné solidarity. Z těchto bratrstev vznikly cechy, které si tuto činnost podržely. Každý řemeslník přispíval do společné pokladny. O užití peněz rozhodovali členové cechu společně. Přispívali vdovám po zemřelých řemeslnících, sirotkům a rovněž zchudlým nebo invalidním členům (ale jen členům cechu). V této podobě se udržely obrysy cechovní solidarity až do 19. století.

Žebrákem nemohl být každý, komu se nechtělo pracovat

Další formou sociální pomoci přestárlým, chromým a dlouhodobě nemocným byly špitály. Zřizovaly se z peněz štědrých dárců, jimiž byli měšťané, šlechta a často i různé městské korporace, cechy a sdružení. Po třicetileté válce zřizovali špitály ze svých prostředků a na vlastních panstvích i někteří šlechtici. Ty pak sloužily pro přestárlé vrchnostenské úředníky, ale také pro poddané v nouzi, pokud neměli vlastní rodinu.

Špitály byly univerzálním dobročinným institutem, zakládali je i zámožní podnikatelé (od středověku především těžaři pro své horníky), později majitelé hutí, velkých textilek apod. Financovány byly výhradně ze soukromých prostředků a fungovaly po celá staletí, navzdory tomu, že na ně nedohlíželo ministerstvo sociálních věcí a práce.

Finanční a hmotné prostředky našich předků byly omezené, přesto charita fungovala. Pokud ne systematická, pak alespoň formou příležitostných pomocí. Jednou z forem bylo zvaní chudých sousedů, žáků místní školy či krajánků, tovaryšů apod. na jídlo k vlastnímu stolu. Někteří preláti, ale i šlechtici a měšťané, měli pro podobné skutky vyhrazené určité dny v týdnu nebo v měsíci. Formou sociální pomoci byly také almužny, které dostávali žebráci u vrat kostelů. Ale pozor - žebrákem nemohl být kdysi každý, komu se nechtělo pracovat. Ve většině měst dostávali žebráci „licenci“ od radnice, přičemž museli prokázat, že jsou osoby zachovalé (dnes bychom řekli s čistým trestním rejstříkem), že nemají jinou možnost se uživit, ale hlavně, že v daném místě žili a dříve v něm poctivě pracovali.

Po třicetileté válce dostávali povolení žebrat často vojenští vysloužilci, pro jiné se zřizovala pracovní místa, někteří sloužili na šlechtických statcích jako drábové, vrátní a podobně.

Pomáhali si sousedé, pomoc mezi vesnicemi neexistovala

Na venkově byla situace nepatrně složitější. Vesničané obecně byli nejchudší vrstvou ve společnosti a nejhůře sociálně zabezpečenou. Protože byla pomoc založena na solidaritě a dobročinnosti, a venkov byl chudý a neměl zdroje, byly možnosti pomáhat velice omezené. Navzdory tomu existovala sousedská výpomoc a i chudí lidé, kteří sami měli málo do úst, byli solidární s těmi ještě nuznějšími. Tohle platilo vždycky. Pomáhali si sousedé, a to recipročně. Pomoc mezi vesnicemi v tomto ohledu prakticky neexistovala, neboť každá ves byla uzavřená komunita.

Pokud komukoli shořel dům či jiné stavení, ostatní mu pomohli postavit nový, vrchnost často darovala zdarma stavební materiál (obvykle dřevo ze svého lesa). Svým poddaným výjimečně pomáhala vrchnost i jinak, záleželo samozřejmě na naturelu každého urozeného pána. Velcí a bohatí velmoži renesance (jako byli Rožmberkové nebo Pernštejnové) věnovali na charitu ve prospěch svých poddaných často značné částky.

Až do konce feudalismu, v podstatě do doby josefínských reforem na konci 18. století, byla sociální péče věcí dobrého srdce a dobročinnosti lidí. V té době se začala vytvářet idea státní sociální politiky, současně se objevují první významnější zásahy do podnikatelského prostředí. Do té doby existovaly sociální zákony jen v hornictví (články o právech pracujících jsou již v horním zákoníku Václava II. v roce 1300). V průběhu 19. století pak tato tendence sílí, protože vedle sebe existovaly podniky, které se rozhodně nechovaly k pracujícím ohleduplně, ale také podniky, které se o své dělníky svědomitě staraly. Záleželo na typu podnikání a typu výroby, čím kvalifikovanější práci podnik potřeboval, tím lepší péči svým zaměstnancům musel nabízet.

Tradiční podporu potřebným nahradila státní byrokracie

To, co bylo podle tradice mezi lidmi po staletí běžné, uchopila do svých rukou státní byrokracie. Jako první položil tuhle kartu na stůl pruský kancléř Otto von Bismarck, sjednotitel Německa. Aby pro svou domácí politiku získal podporu stále početnějších a radikálnějších dělnických vrstev a oslabil opoziční sociálnědemokratickou stranu, prosadil jako první na světě celoplošné sociální zákonodárství. V roce 1883 bylo zavedeno nemocenské pojištění dělníků, v roce 1884 vyšel zákon o úrazovém pojištění a v roce 1889 zákon o starobním a sociálním pojištění (dělníci měli po dosažení 70 let dostávat rentu a při delší pracovní neschopnosti invalidní rentu).

Podle pruského vzoru se sociální opatření začala zřizovat i v dalších státech. V rakouské části rakousko-uherské monarchie (k níž patřily po vyrovnání i české země) bylo povinné sociální pojištění přijato v roce 1888 jako Taafeho reforma (šlo o úrazové a nemocenské pojištění dělníků).  Netýkalo se však důchodového zabezpečení. To měli zajištěno jen někteří státní úředníci a zaměstnanci, v případě dělníků záleželo na zaměstnavateli (v té době vznikaly různé důchodové fondy, pojišťovny, podpůrné spolky). Změnu přinesla až Československá republika - v roce 1924 byl schválen zákon o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří.

Pro obyvatele venkova však tato sociální opatření původně neplatila, teprve pod tlakem agrární strany byla rozšířena i na zaměstnance velkostatků. Běžné rolnické usedlosti (a ty stále ještě tvořily z hlediska populace většinu obyvatel) se však řídily tradičními normami, tedy principem výminku (o rodiče se staraly děti). Tento po generace na venkově zaběhlý systém odstranilo až socialistické zákonodárství v rámci kolektivizace zemědělství (zákon o sociálním zabezpečení družstevních rolníků z roku 1964).

Současná politika sociální solidarity je špatná, ničí dobré lidské vlastnosti

Přerod přirozené a dobrovolné lidské solidarity na direktivní je v průběhu staletí myslím celkem zřejmý. S tím se samozřejmě mění psychologicky vztah lidí k sociálním potřebám okolí. Pokud mohu pomáhat sám a adresně, dává mi to rozhodně pocit uspokojení, protože každý si neseme v srdci touhu pomáhat slabším a bědným. Leč pokud to dělá za nás stát, tenhle pocit uspokojení se ztrácí. Navíc rok od roku se rozšiřuje okruh těch, kterým se státní sociální pomoc poskytuje, a to v míře pro běžného pracujícího člověka nepochopitelné a tedy nekorektní. Současná politika sociální solidarity je stejně špatná, jako každá byrokratická chobotnice, která ničí dobré lidské vlastnosti.

V minulosti lidé dávali ochotně donátorské a sponzorské peníze nejen na pomoc potřebným, ale i na výstavbu kostelů, pomníků, na pořádání slavností, činnost vlastivědného muzea, pěvecké a ochotnické spolky, místním sportovním klubům. Dnes i tohle převzal pod svá křídla stát. Formou daní nám bere peníze a dává je na činnost často přihlouplou, takovou, která naše duše netěší a nezajímá nás (příklady zná každý ze svého okolí).

NOVINKA – detektivní román z počátku 16. století k 500. výročí objevu stříbra v Jáchymově. Se slevou 20% lze objednat ZDE

Státní direktiva nám vzala nejen radost z dobročinnosti, ale i z možnosti podporovat kulturu, vědu a sport. Můžete namítnout, že to můžeme dělat stále, co nám brání. Já vám povím co. Stát nám na daních sebere tolik, že stěží vystačíme s rozpočtem. Místo, aby nám peníze stát nechal a my rozhodli, co chceme podporovat, udělají to úředníci. Kdysi se diskutovalo o daňových asignacích. Každý poplatník by rozhodl, na co se má část jeho daní použít. Od toho se rychle ustoupilo, protože kdyby si lidé rozhodovali sami, co by pak dělali úředníci a komise, které moudře rozdělují granty kamarádům?

Máme pomáhat lidem, kteří tu nechtějí pracovat, ale chtějí, abychom je živili

Ale ať už byla a je situace taková nebo onaká, týkala se až do nedávné doby výhradně vlastní populace. Na pomoc chudým rozvojovým zemím se dávaly různé státní pomoci a lidé konali sbírky, ale šlo vždycky o symbolické a zanedbatelné částky. Jenže teď se po nás chce, abychom byli sociálně solidární s migranty, a to částkami skoro astronomickými. Máme pomáhat lidem, kteří sem přicházejí nelegálně a podle posledních průzkumů renomovaných německých agentur tu nechtějí pracovat, chtějí, abychom je živili.

Pokud seřadím vývoj dobročinnosti a charity do historického a logického řetězu událostí, pak je mi jasné, proč mé srdce už nechce oslyšet mnohá volání. Ano, dělám si dál radost, a podporuji spolu s manželkou třeba útulek pro opuštěné psy. Jako spisovatel podporuji vydávání audioknih pro slepé a slabozraké, mám mezi nimi pár přátel, jimž dávám vše, co mi vyšlo. Stejně se chovají i mí přátelé. Každý někoho známe, kdo naši pomoc potřebuje. Je-li to adresné, pomůžeme. Ale k anonymní sociální pomoci, řízené byrokracií, rozplizlé na příjemce, kteří si to nezaslouží, na to neslyším.

Pokud nemají současné politické elity náš národ zdevastovat úplně, je třeba, aby nám vrátili právo rozhodovat o tom, co se řídí lépe srdcem, než byrokracií. Pak bychom nevedli neplodné summity, koho z běženců přijmout a koho ne. Někdo je ochotný se přizpůsobit, je milý, vstřícný a pracovitý, a my bychom mu určitě rádi pomohli. Někdo je fanatický islamista, který se k nám chová jako nájezdník, a toho bychom prostě vykopli. Tak by měla fungovat dobročinnost.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

„Tak kde jsou tedy ve Francii problémy?“ ptal se Takáč na ČT hosta. A byl zavalen hromadou příkladů, znáte je i vy

21:19 „Tak kde jsou tedy ve Francii problémy?“ ptal se Takáč na ČT hosta. A byl zavalen hromadou příkladů, znáte je i vy

Francouzi jsou stále nespokojení s tím, jak vypadá jejich země, jak žijí, na co mají a na co nemají.…